Blog

Domů » Blog
Array ( [0] => WP_Post Object ( [ID] => 1125 [post_author] => 1 [post_date] => 2020-04-27 01:38:30 [post_date_gmt] => 2020-04-26 23:38:30 [post_content] =>

Jsem přesvědčen o tom, že by nebylo na škodu se více rozpovídat o tom, jak jsem díky psychoterapii zažil něco, čemu říkám "druhá puberta". Bylo to takové bouřlivější období, které začalo krátce potom, co jsem začal docházet k Mgr. Kolářové na sezení a trvalo asi rok a půl.

Myslím, že ono přirovnání k pubertě je na místě. Protože - snad kromě tělesných projevů - jsem zažíval něco podobného, co obvykle zažívá dospívající mladý člověk.

Psí kusy psychiky

Takovým nejzjevnějším projevem byly různé psí kusy, co mi dělala psychika. Nálada se mi měnila jak aprílové počasí a stačilo málo, abych někoho poslal do patřičných míst nebo uděll nějaké extempore (anebo aspoň nějaký naschvál). Kvůli tomu jsem se dostával do situací jak úsměvných (které kdyby někdo natočil a hodil na YouTube, byla by z toho výživná virální videa), tak i nepříjemných, ba přímo nebezpečných (kdy hrozila fyzická potyčka nebo jiné problémy).

Jsem přesvědčen, že jsem to dost přikrmil tím, že jsem se nechal ukecat k tomu, abych navštívil jistou lidovou léčitelku, která se zabývá kineziologií, reiki apod. - a jejíž metody byly poněkud agresívní a trochu zaváněly sektářskými praktikami.

Jak sám se sebou zacházet...?

Když se na to podívám s odstupem, tak mám za to, že ty výše zmíněné změny nálady a další špumprnágle byly jen projevem toho, jak se mi začal rychle měnit pohled na sebe i svět, zažité vzorce chování a myšlení apod. - a bylo to příliš rychlé na to, abych se tomu byl schopen přizpůsobovat a zařizovat se podle nich.

Takže jsem se znovu musel učit sám sebe používat. Dosud zašlapávaná sebedůvěra se začala stavět na oslabené, vratké nožičky - a to bylo asi jako přesednout z jízdního kola na motorku (a ne žádného fichtla, ale nějakou silnější kubaturu) - a to bez autoškoly. A pak se asi začala vyplavovat nahromaděná zlost a agrese, kterou jsem dosud spíš polykal a občas si "upšouknul" na sociálních sítích.

Všechno zlé je k něčemu dobré

I když jsem zažíval během "druhé puberty" nepříjemnosti, tak přece jen to bylo k něčemu dobré. Např.

  • Začátkem března 2011 jsem hodil bobek na "Vaška Hrozného", nejhoršího to šéfa, jakého jsem zažil - a jednu z nejhorších prací, kterou jsem měl. Sice jsem to udělal poněkud nešikovně (ještě jsem toho sociopata dráždil), ale začal jsem volněji dýchat. Následné nepodařené působení ve volném sdružení živnostníků a s tím spojené finanční problémy beru dnes jako součást terapie a ozdravnému procesu. Další práce byly a jsou už jen lepší - ať co do způsobu práce, prostředí, tak po finanční stránce.
  • Rozhádal jsem se s (některými) bývalými spolužáky ze základky a následně jsem se od nich trhnul. Došlo mi totiž, že si stejně s většinou z nich nemám co říct a že je lepší se soustředit na lidi mně opravdu blízké nebo jinak důležité - což lidi, se kterými jsem kdysi sdílel prostor ve škole, už nejsou.
  • Probouzející sebedůvěra se příznivě projevila v tom, že jsem začal být plodnější v oblasti hudební tvorby a později se vrátil ke kreslení. A nejen to...

Ještě trocha mudrování nakonec...

Spousta lidí si myslí, že když začne chodit ke cvokaři a řešit s nimi své problémy, bude jim jen líp a líp. Někdy to tak být může, ale dost často se stává, že zejména po těžších sezeních (např. vrtání se v traumatech) se psychický stav může přechodně zhoršit - což může nepříjemně překvapit a kvůli tomu spousta z nich přestane ke cvokaři chodit - a k dalšímu třeba už nejde, protože už tomu nevěří.

Nevím, jestli je to dobré přirovnání, ale když se ti zubař hrabe v puse, tak tě pak taky může nějakou dobu být citlivé místo, kde se ti hrabal (zub, dáseň nebo i celá pusa).

Obvykle to trvá několik dní, než se psychika zase srovná, ale když se řeší narušená osobnost nebo věci, které se s člověkem táhnou už od dětství, tak tyhle následky mohou přetrvávat delší dobu a může přijít "druhá puberta".


V dalším díle se dočteš něco o mé psychiatrické diagnóze.

[post_title] => ZŠM 2. díl: Druhá puberta [post_excerpt] => V minulém díle ses dočetl(a), jak jsem se dostal do terapie a skončil tím, že 21. 1. 2011 ve 14 hodin jsem měl úplně první sezení. V tomto díle se dočteš o úplných začátcích v terapii a bouřlivém období, kterému říkám "druhá puberta". [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => zsm-2-dil-druha-puberta [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2020-04-27 01:38:30 [post_modified_gmt] => 2020-04-26 23:38:30 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=1125 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [1] => WP_Post Object ( [ID] => 1089 [post_author] => 1 [post_date] => 2020-02-27 14:51:04 [post_date_gmt] => 2020-02-27 13:51:04 [post_content] =>

K tomu, abych pravidelně začal docházet na "pokec" se psychologem, příp. psychiatrem, mě přiměla má drahá polovička... Ale to trochu předbíhám. Takže pěkně od začátku

Dětství a školní léta

Když se pohrabu v paměti, tak jsem už od dětství úplně nezapadal mezi vrstevníky. Když pominu ty viditelné znaky spojené s vrozenou oční vadou (šilhání pravého oka a nutnost nosit brýle), tak už - s velkým odstupem - asi nějaké signály, že by s mou psychikou nemuselo být v pořádku.

Kromě toho, že si mě někteří vrstevníci dobírali, ba dokonce šikanovali (čemuž jsem se nedokázal účinně bránit) a poznámek ze školy typu "Tomáš se málo hlásí", jsem snad už od první třídy byl posílán k odborníkům. Tuším, že už v první třídě jsem byl v pedagogicko-psychologické poradně.

Ale jsem si jistý, že podruhé u psychologa jsem byl v sedmé třídě (školní rok -1992/93) - a to díky paní učitelce Jelínkové, kterou jsme měli na matematiku. Bylo jí divné, že jsem málo aktivní při hodinách a dle jejího názoru že to je kvůli nízkému sebevědomí. Podstoupil jsem tam nějaké vyšetření, jehož součástí byly i dva IQ testy. A jelikož mi v nich vyšly celkem vysoké cifry (125 a 134 - ten druhý po opravě :) ), začal jsem nosit nosánek tak trochu nahoru a dával najevo domnělou převahu. To mi vydrželo cca 5 let, kdy mě spolužáci ve třeťáku na střední v tomto dost "schladili" :) Takže z dnešního pohledu to nebylo příliš šťastné.

V dospělosti...

Jak jsem přibýval na věku a bral rozum, čím dál víc jsem si všímal, že mé chování, prožívání a reakce v určitých situacích je poněkud "nestandardní" - a když se snažím chovat "normálně", tak je to velice obtížné (asi jako pro praváka psát levou rukou). A nějak narůstala potřeba se víc pídit po tom, proč to tak je.

Někdy v roce 2006 nebo 2007 jsem si proto koupil knihu "Jste introvert", kterou napsala americká psycholožka Marti Olsen Laney (v anglickém originále "The Introvert's Advantage). Je sice pravda, že jsem se v ní dozvěděl leccos zajímavého, ale v poněkud pokřiveném vidění světa jsem si to přeložil tak, že coby introvert jsem lepší člověk, protože k přemýšlení používám mozek, kdežto extraverti pusu - a tím ze své podstaty jsou poněkud jednodušší a hloupější (neboť ústní dutina má menší mentální kapacitu než mozek). A tato snaha si namlouvat, že jsem "lepšočlověk" mi spíš škodila a já se spíš víc propadal, s promiutím, do sraček - čím dál větší úzkosti, vyčerpání, pesimismus apod.

Spása na obzoru

V březnu 2010 jsem se přes seznamku seznámil s mou drahou polovičkou. Až po půlroce mi v lázních v Jeseníkách přiznala, že má pocuchanou psychiku a povyprávěla mi, jak se k tomu dostala. Tím mi přišla ještě sympatičtější. A díky tomu jsem začal koketovat s myšlenkou, že bych se taky svěřil do rukou nějakého psychologa. Ale drahé polovičce jsem to zatím neříkal, protože jsem ještě nebyl přesvědčen, že to opravdu chci.

Ona si však sama všimla, že jsem vyčerpaný a přehnaně úzkostný. A nabídla mi, že bych mohl začít chodit k mgr. Kolářové , ke které sama kdysi chodila a která jí nejvíc pomohla, když jí bylo nejvíc ouvej. Přemlouvat mě nijak zvlášť nemusela, protože jsem už sám cítil, že to sám neutáhnu a že "psycho-odborník" by mi mohl pomoct. A taky zafungovala zvědavost. Koncem roku 2010 jsem byl pevně rozhodnutý a začátkem roku 2011 jsem mgr. Kolářovou kontaktoval. A 21. 11. 2011, ve 14 hodin začalo mé úplně první sezení.

První sezení

Na prvním sezení jsme s mgr. Kolářovou mluvili o tom, co mě k ní přivedlo. Já jsem řekl, že vyčerpání a problémy s komunikací (jakože si vykládám to, co někdo řekne, jinak než se očekává apod.) Ale mgr. Kolářová hned poznala, že mám velký problém se sebedůvěrou, a tak se hovor rychle stočil tím směrem. Hned po prvním sezení jsem se stal psychiatrickým pacientem, neboť jsem hned dostal recept na Seropram (SSRI antidepresivum), který užívám dodnes a papíry na vyplnění anamnézy.

Ale co je důležité, hned během prvního sezení mi docvaklo, že jsem udělal dobře, když jsem vyslyšel nabídku mé drahé polovičky a dal na její doporučení ohledně mgr. Kolářové. Tato moudrá a poněkud svérázná dáma se na necelých sedm let (než odešla do důchodu a předala mě jinému psychologovi) se stala jedním z mých největších spojenců. A i když někdy docela drsně reagovala na to, co se jí nelíbilo (a mně třeba z toho bylo několik dní špatně), rád na ni vzpomínám.


O tom, jak jsem díky terapii zažil druhou pubertu, se dozvíš v příštím díle.

[post_title] => ZŠM 1. díl: Jak jsem se dostal do terapie [post_excerpt] => Máme tu začátek série - a jsem přesvědčen, že by se slušelo, abych se víc rozepsal o tom, jak jsem se dostal do terapie a co tomu předcházelo. [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => zsm-1-dil-jak-jsem-se-dostal-do-terapie [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2020-02-27 14:51:04 [post_modified_gmt] => 2020-02-27 13:51:04 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=1089 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [2] => WP_Post Object ( [ID] => 1081 [post_author] => 1 [post_date] => 2020-01-08 12:49:20 [post_date_gmt] => 2020-01-08 11:49:20 [post_content] =>

Toto není můj první pokus sepsat takovouto sérii povídání. Pokud budeš trochu googlit, tak jistě nějaký ten pokus z dřívějška najdeš. Ale co - tak to zkusím znovu - a lépe :)

V Zápiscích šťastného magora se dozvíš něco o tom, jak se žije s tím, když je duše pošramocená natolik, že se musí být v péči odborníků "přes hlavu". Ale zase ne natolik, abych musel být ubytován na "psychárně".

Budu se snažit, aby to co nejvíc odpovídalo realitě - protože i když dobře prováděná terapie pomáhá zlepšit kvalitu života, samotný proces bývá zdlouhavý, náročný a někdy to s člověkem, který je v roli pacienta, pěkné psí kusy.

Samozřejmě to, co se dozvíš v této sérii, vztahuju pouze a jen k mé osobě. Protože každý člověk je jiný a pokud má nějakou psychiatrickou diagnózu, tak ta je ušita na míru přímo jemu. To samé platí i o terapii, kterou podstupuje.

Pokud jsi zvědavý(á) na to, jak jsem se měl v psychiatrické léčebně, pak jsi zvědavý(á) zbytečně. Tak daleko jsem to nedotáhnul a doufám, že ani nedotáhnu. To samé platí i o denním stacionáři (což je něco podobného jako léčebna, jen pacienti chodí spát domů + nějaké další odlišnosti).

Jestli se bojím zneužití? Má drahá polovička mi už nejednou řekla, že se moc "odhaluju" a že by toho mohl nějaký pitomeček coby mou slabost zneužít (jedno jestli k posměchu, parazitování nebo ukájení mesiášských choutek). Jsem si toho vědom a musím s tím počítat. Je však zajímavé, že jsem byl kořistí pro různá hovádka a jejich šikanu spíš před terapií než teď. A spíš než se zneužitím se spíš setkávám s určitým nepochopením, které je spíš roztomilé.

Šťastný magor

Proč zrovna Zápisky šťastného magora? Protože díky terapii jsem se z oficiálně "duševně zdravého" uzlíčku nervů se zašlapanou sebedůvěrou, stal sice "magorem", ale v rámci možností šťastným a spokojeným :)

Proč tato série?

Touto sérií se snažím aspoň trochu přispět k osvětě v oblasti, která je tak trochu tabu a i když se vnímání světa lidí s pocuchanou psychikou, co vyhledali odbornou pomoc (a těch, co tu pomoc poskytují) se stále zlepšuje, přece jen stále v části společnosti přetrvávají názory, které tento svět nestaví zrovna do dobrého světla.

Jako třeba, že je ostuda a projev osobního selhání, když člověk vyhledá psychologa nebo psychiatra. Nebo že psychologové a psychiatři jsou šarlatáni, kteří člověku stejně nepomůžou a jen od něj berou peníze.

A Zápisky šťastného magora uspokojuju svou potřebu aspoň trochu přispět k tomu, aby byl svět lidí, kteří řeší své problémy s odborníky, co nejvíc přiblížen široké veřejnosti a různé mýty a názory byly uvedeny na pravou míru. Možná jsem naivní, ale věřím, že informace, které vám tu předhazuju, budou něco platné a pro někoho zajímavé.


A to je asi tak všechno, co jsem na tebe chtěl takto pro začátek vychrlit. Příště o tom, jak jsem se dostal do terapie.

[post_title] => ZŠM 0. díl: Prolog [post_excerpt] => Možná ses na stránce "O mně" dočetl(a), co znamená ten "pošuk" v podtitulu tohoto webu - a třeba se o tom chceš dozvědět něco víc. Pokud to tak je, pak věz, že začínám minisérii Zápisky šťastného magora (zkráceně ZŠM), která snad ukojí tvou zvědavost. [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => zsm-0-dil-prolog [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2020-01-08 12:49:20 [post_modified_gmt] => 2020-01-08 11:49:20 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=1081 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) ) Array ( [0] => WP_Post Object ( [ID] => 1125 [post_author] => 1 [post_date] => 2020-04-27 01:38:30 [post_date_gmt] => 2020-04-26 23:38:30 [post_content] =>

Jsem přesvědčen o tom, že by nebylo na škodu se více rozpovídat o tom, jak jsem díky psychoterapii zažil něco, čemu říkám "druhá puberta". Bylo to takové bouřlivější období, které začalo krátce potom, co jsem začal docházet k Mgr. Kolářové na sezení a trvalo asi rok a půl.

Myslím, že ono přirovnání k pubertě je na místě. Protože - snad kromě tělesných projevů - jsem zažíval něco podobného, co obvykle zažívá dospívající mladý člověk.

Psí kusy psychiky

Takovým nejzjevnějším projevem byly různé psí kusy, co mi dělala psychika. Nálada se mi měnila jak aprílové počasí a stačilo málo, abych někoho poslal do patřičných míst nebo uděll nějaké extempore (anebo aspoň nějaký naschvál). Kvůli tomu jsem se dostával do situací jak úsměvných (které kdyby někdo natočil a hodil na YouTube, byla by z toho výživná virální videa), tak i nepříjemných, ba přímo nebezpečných (kdy hrozila fyzická potyčka nebo jiné problémy).

Jsem přesvědčen, že jsem to dost přikrmil tím, že jsem se nechal ukecat k tomu, abych navštívil jistou lidovou léčitelku, která se zabývá kineziologií, reiki apod. - a jejíž metody byly poněkud agresívní a trochu zaváněly sektářskými praktikami.

Jak sám se sebou zacházet...?

Když se na to podívám s odstupem, tak mám za to, že ty výše zmíněné změny nálady a další špumprnágle byly jen projevem toho, jak se mi začal rychle měnit pohled na sebe i svět, zažité vzorce chování a myšlení apod. - a bylo to příliš rychlé na to, abych se tomu byl schopen přizpůsobovat a zařizovat se podle nich.

Takže jsem se znovu musel učit sám sebe používat. Dosud zašlapávaná sebedůvěra se začala stavět na oslabené, vratké nožičky - a to bylo asi jako přesednout z jízdního kola na motorku (a ne žádného fichtla, ale nějakou silnější kubaturu) - a to bez autoškoly. A pak se asi začala vyplavovat nahromaděná zlost a agrese, kterou jsem dosud spíš polykal a občas si "upšouknul" na sociálních sítích.

Všechno zlé je k něčemu dobré

I když jsem zažíval během "druhé puberty" nepříjemnosti, tak přece jen to bylo k něčemu dobré. Např.

  • Začátkem března 2011 jsem hodil bobek na "Vaška Hrozného", nejhoršího to šéfa, jakého jsem zažil - a jednu z nejhorších prací, kterou jsem měl. Sice jsem to udělal poněkud nešikovně (ještě jsem toho sociopata dráždil), ale začal jsem volněji dýchat. Následné nepodařené působení ve volném sdružení živnostníků a s tím spojené finanční problémy beru dnes jako součást terapie a ozdravnému procesu. Další práce byly a jsou už jen lepší - ať co do způsobu práce, prostředí, tak po finanční stránce.
  • Rozhádal jsem se s (některými) bývalými spolužáky ze základky a následně jsem se od nich trhnul. Došlo mi totiž, že si stejně s většinou z nich nemám co říct a že je lepší se soustředit na lidi mně opravdu blízké nebo jinak důležité - což lidi, se kterými jsem kdysi sdílel prostor ve škole, už nejsou.
  • Probouzející sebedůvěra se příznivě projevila v tom, že jsem začal být plodnější v oblasti hudební tvorby a později se vrátil ke kreslení. A nejen to...

Ještě trocha mudrování nakonec...

Spousta lidí si myslí, že když začne chodit ke cvokaři a řešit s nimi své problémy, bude jim jen líp a líp. Někdy to tak být může, ale dost často se stává, že zejména po těžších sezeních (např. vrtání se v traumatech) se psychický stav může přechodně zhoršit - což může nepříjemně překvapit a kvůli tomu spousta z nich přestane ke cvokaři chodit - a k dalšímu třeba už nejde, protože už tomu nevěří.

Nevím, jestli je to dobré přirovnání, ale když se ti zubař hrabe v puse, tak tě pak taky může nějakou dobu být citlivé místo, kde se ti hrabal (zub, dáseň nebo i celá pusa).

Obvykle to trvá několik dní, než se psychika zase srovná, ale když se řeší narušená osobnost nebo věci, které se s člověkem táhnou už od dětství, tak tyhle následky mohou přetrvávat delší dobu a může přijít "druhá puberta".


V dalším díle se dočteš něco o mé psychiatrické diagnóze.

[post_title] => ZŠM 2. díl: Druhá puberta [post_excerpt] => V minulém díle ses dočetl(a), jak jsem se dostal do terapie a skončil tím, že 21. 1. 2011 ve 14 hodin jsem měl úplně první sezení. V tomto díle se dočteš o úplných začátcích v terapii a bouřlivém období, kterému říkám "druhá puberta". [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => zsm-2-dil-druha-puberta [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2020-04-27 01:38:30 [post_modified_gmt] => 2020-04-26 23:38:30 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=1125 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [1] => WP_Post Object ( [ID] => 1089 [post_author] => 1 [post_date] => 2020-02-27 14:51:04 [post_date_gmt] => 2020-02-27 13:51:04 [post_content] =>

K tomu, abych pravidelně začal docházet na "pokec" se psychologem, příp. psychiatrem, mě přiměla má drahá polovička... Ale to trochu předbíhám. Takže pěkně od začátku

Dětství a školní léta

Když se pohrabu v paměti, tak jsem už od dětství úplně nezapadal mezi vrstevníky. Když pominu ty viditelné znaky spojené s vrozenou oční vadou (šilhání pravého oka a nutnost nosit brýle), tak už - s velkým odstupem - asi nějaké signály, že by s mou psychikou nemuselo být v pořádku.

Kromě toho, že si mě někteří vrstevníci dobírali, ba dokonce šikanovali (čemuž jsem se nedokázal účinně bránit) a poznámek ze školy typu "Tomáš se málo hlásí", jsem snad už od první třídy byl posílán k odborníkům. Tuším, že už v první třídě jsem byl v pedagogicko-psychologické poradně.

Ale jsem si jistý, že podruhé u psychologa jsem byl v sedmé třídě (školní rok -1992/93) - a to díky paní učitelce Jelínkové, kterou jsme měli na matematiku. Bylo jí divné, že jsem málo aktivní při hodinách a dle jejího názoru že to je kvůli nízkému sebevědomí. Podstoupil jsem tam nějaké vyšetření, jehož součástí byly i dva IQ testy. A jelikož mi v nich vyšly celkem vysoké cifry (125 a 134 - ten druhý po opravě :) ), začal jsem nosit nosánek tak trochu nahoru a dával najevo domnělou převahu. To mi vydrželo cca 5 let, kdy mě spolužáci ve třeťáku na střední v tomto dost "schladili" :) Takže z dnešního pohledu to nebylo příliš šťastné.

V dospělosti...

Jak jsem přibýval na věku a bral rozum, čím dál víc jsem si všímal, že mé chování, prožívání a reakce v určitých situacích je poněkud "nestandardní" - a když se snažím chovat "normálně", tak je to velice obtížné (asi jako pro praváka psát levou rukou). A nějak narůstala potřeba se víc pídit po tom, proč to tak je.

Někdy v roce 2006 nebo 2007 jsem si proto koupil knihu "Jste introvert", kterou napsala americká psycholožka Marti Olsen Laney (v anglickém originále "The Introvert's Advantage). Je sice pravda, že jsem se v ní dozvěděl leccos zajímavého, ale v poněkud pokřiveném vidění světa jsem si to přeložil tak, že coby introvert jsem lepší člověk, protože k přemýšlení používám mozek, kdežto extraverti pusu - a tím ze své podstaty jsou poněkud jednodušší a hloupější (neboť ústní dutina má menší mentální kapacitu než mozek). A tato snaha si namlouvat, že jsem "lepšočlověk" mi spíš škodila a já se spíš víc propadal, s promiutím, do sraček - čím dál větší úzkosti, vyčerpání, pesimismus apod.

Spása na obzoru

V březnu 2010 jsem se přes seznamku seznámil s mou drahou polovičkou. Až po půlroce mi v lázních v Jeseníkách přiznala, že má pocuchanou psychiku a povyprávěla mi, jak se k tomu dostala. Tím mi přišla ještě sympatičtější. A díky tomu jsem začal koketovat s myšlenkou, že bych se taky svěřil do rukou nějakého psychologa. Ale drahé polovičce jsem to zatím neříkal, protože jsem ještě nebyl přesvědčen, že to opravdu chci.

Ona si však sama všimla, že jsem vyčerpaný a přehnaně úzkostný. A nabídla mi, že bych mohl začít chodit k mgr. Kolářové , ke které sama kdysi chodila a která jí nejvíc pomohla, když jí bylo nejvíc ouvej. Přemlouvat mě nijak zvlášť nemusela, protože jsem už sám cítil, že to sám neutáhnu a že "psycho-odborník" by mi mohl pomoct. A taky zafungovala zvědavost. Koncem roku 2010 jsem byl pevně rozhodnutý a začátkem roku 2011 jsem mgr. Kolářovou kontaktoval. A 21. 11. 2011, ve 14 hodin začalo mé úplně první sezení.

První sezení

Na prvním sezení jsme s mgr. Kolářovou mluvili o tom, co mě k ní přivedlo. Já jsem řekl, že vyčerpání a problémy s komunikací (jakože si vykládám to, co někdo řekne, jinak než se očekává apod.) Ale mgr. Kolářová hned poznala, že mám velký problém se sebedůvěrou, a tak se hovor rychle stočil tím směrem. Hned po prvním sezení jsem se stal psychiatrickým pacientem, neboť jsem hned dostal recept na Seropram (SSRI antidepresivum), který užívám dodnes a papíry na vyplnění anamnézy.

Ale co je důležité, hned během prvního sezení mi docvaklo, že jsem udělal dobře, když jsem vyslyšel nabídku mé drahé polovičky a dal na její doporučení ohledně mgr. Kolářové. Tato moudrá a poněkud svérázná dáma se na necelých sedm let (než odešla do důchodu a předala mě jinému psychologovi) se stala jedním z mých největších spojenců. A i když někdy docela drsně reagovala na to, co se jí nelíbilo (a mně třeba z toho bylo několik dní špatně), rád na ni vzpomínám.


O tom, jak jsem díky terapii zažil druhou pubertu, se dozvíš v příštím díle.

[post_title] => ZŠM 1. díl: Jak jsem se dostal do terapie [post_excerpt] => Máme tu začátek série - a jsem přesvědčen, že by se slušelo, abych se víc rozepsal o tom, jak jsem se dostal do terapie a co tomu předcházelo. [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => zsm-1-dil-jak-jsem-se-dostal-do-terapie [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2020-02-27 14:51:04 [post_modified_gmt] => 2020-02-27 13:51:04 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=1089 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [2] => WP_Post Object ( [ID] => 1081 [post_author] => 1 [post_date] => 2020-01-08 12:49:20 [post_date_gmt] => 2020-01-08 11:49:20 [post_content] =>

Toto není můj první pokus sepsat takovouto sérii povídání. Pokud budeš trochu googlit, tak jistě nějaký ten pokus z dřívějška najdeš. Ale co - tak to zkusím znovu - a lépe :)

V Zápiscích šťastného magora se dozvíš něco o tom, jak se žije s tím, když je duše pošramocená natolik, že se musí být v péči odborníků "přes hlavu". Ale zase ne natolik, abych musel být ubytován na "psychárně".

Budu se snažit, aby to co nejvíc odpovídalo realitě - protože i když dobře prováděná terapie pomáhá zlepšit kvalitu života, samotný proces bývá zdlouhavý, náročný a někdy to s člověkem, který je v roli pacienta, pěkné psí kusy.

Samozřejmě to, co se dozvíš v této sérii, vztahuju pouze a jen k mé osobě. Protože každý člověk je jiný a pokud má nějakou psychiatrickou diagnózu, tak ta je ušita na míru přímo jemu. To samé platí i o terapii, kterou podstupuje.

Pokud jsi zvědavý(á) na to, jak jsem se měl v psychiatrické léčebně, pak jsi zvědavý(á) zbytečně. Tak daleko jsem to nedotáhnul a doufám, že ani nedotáhnu. To samé platí i o denním stacionáři (což je něco podobného jako léčebna, jen pacienti chodí spát domů + nějaké další odlišnosti).

Jestli se bojím zneužití? Má drahá polovička mi už nejednou řekla, že se moc "odhaluju" a že by toho mohl nějaký pitomeček coby mou slabost zneužít (jedno jestli k posměchu, parazitování nebo ukájení mesiášských choutek). Jsem si toho vědom a musím s tím počítat. Je však zajímavé, že jsem byl kořistí pro různá hovádka a jejich šikanu spíš před terapií než teď. A spíš než se zneužitím se spíš setkávám s určitým nepochopením, které je spíš roztomilé.

Šťastný magor

Proč zrovna Zápisky šťastného magora? Protože díky terapii jsem se z oficiálně "duševně zdravého" uzlíčku nervů se zašlapanou sebedůvěrou, stal sice "magorem", ale v rámci možností šťastným a spokojeným :)

Proč tato série?

Touto sérií se snažím aspoň trochu přispět k osvětě v oblasti, která je tak trochu tabu a i když se vnímání světa lidí s pocuchanou psychikou, co vyhledali odbornou pomoc (a těch, co tu pomoc poskytují) se stále zlepšuje, přece jen stále v části společnosti přetrvávají názory, které tento svět nestaví zrovna do dobrého světla.

Jako třeba, že je ostuda a projev osobního selhání, když člověk vyhledá psychologa nebo psychiatra. Nebo že psychologové a psychiatři jsou šarlatáni, kteří člověku stejně nepomůžou a jen od něj berou peníze.

A Zápisky šťastného magora uspokojuju svou potřebu aspoň trochu přispět k tomu, aby byl svět lidí, kteří řeší své problémy s odborníky, co nejvíc přiblížen široké veřejnosti a různé mýty a názory byly uvedeny na pravou míru. Možná jsem naivní, ale věřím, že informace, které vám tu předhazuju, budou něco platné a pro někoho zajímavé.


A to je asi tak všechno, co jsem na tebe chtěl takto pro začátek vychrlit. Příště o tom, jak jsem se dostal do terapie.

[post_title] => ZŠM 0. díl: Prolog [post_excerpt] => Možná ses na stránce "O mně" dočetl(a), co znamená ten "pošuk" v podtitulu tohoto webu - a třeba se o tom chceš dozvědět něco víc. Pokud to tak je, pak věz, že začínám minisérii Zápisky šťastného magora (zkráceně ZŠM), která snad ukojí tvou zvědavost. [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => zsm-0-dil-prolog [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2020-01-08 12:49:20 [post_modified_gmt] => 2020-01-08 11:49:20 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=1081 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) ) Array ( [0] => WP_Post Object ( [ID] => 1125 [post_author] => 1 [post_date] => 2020-04-27 01:38:30 [post_date_gmt] => 2020-04-26 23:38:30 [post_content] =>

Jsem přesvědčen o tom, že by nebylo na škodu se více rozpovídat o tom, jak jsem díky psychoterapii zažil něco, čemu říkám "druhá puberta". Bylo to takové bouřlivější období, které začalo krátce potom, co jsem začal docházet k Mgr. Kolářové na sezení a trvalo asi rok a půl.

Myslím, že ono přirovnání k pubertě je na místě. Protože - snad kromě tělesných projevů - jsem zažíval něco podobného, co obvykle zažívá dospívající mladý člověk.

Psí kusy psychiky

Takovým nejzjevnějším projevem byly různé psí kusy, co mi dělala psychika. Nálada se mi měnila jak aprílové počasí a stačilo málo, abych někoho poslal do patřičných míst nebo uděll nějaké extempore (anebo aspoň nějaký naschvál). Kvůli tomu jsem se dostával do situací jak úsměvných (které kdyby někdo natočil a hodil na YouTube, byla by z toho výživná virální videa), tak i nepříjemných, ba přímo nebezpečných (kdy hrozila fyzická potyčka nebo jiné problémy).

Jsem přesvědčen, že jsem to dost přikrmil tím, že jsem se nechal ukecat k tomu, abych navštívil jistou lidovou léčitelku, která se zabývá kineziologií, reiki apod. - a jejíž metody byly poněkud agresívní a trochu zaváněly sektářskými praktikami.

Jak sám se sebou zacházet...?

Když se na to podívám s odstupem, tak mám za to, že ty výše zmíněné změny nálady a další špumprnágle byly jen projevem toho, jak se mi začal rychle měnit pohled na sebe i svět, zažité vzorce chování a myšlení apod. - a bylo to příliš rychlé na to, abych se tomu byl schopen přizpůsobovat a zařizovat se podle nich.

Takže jsem se znovu musel učit sám sebe používat. Dosud zašlapávaná sebedůvěra se začala stavět na oslabené, vratké nožičky - a to bylo asi jako přesednout z jízdního kola na motorku (a ne žádného fichtla, ale nějakou silnější kubaturu) - a to bez autoškoly. A pak se asi začala vyplavovat nahromaděná zlost a agrese, kterou jsem dosud spíš polykal a občas si "upšouknul" na sociálních sítích.

Všechno zlé je k něčemu dobré

I když jsem zažíval během "druhé puberty" nepříjemnosti, tak přece jen to bylo k něčemu dobré. Např.

  • Začátkem března 2011 jsem hodil bobek na "Vaška Hrozného", nejhoršího to šéfa, jakého jsem zažil - a jednu z nejhorších prací, kterou jsem měl. Sice jsem to udělal poněkud nešikovně (ještě jsem toho sociopata dráždil), ale začal jsem volněji dýchat. Následné nepodařené působení ve volném sdružení živnostníků a s tím spojené finanční problémy beru dnes jako součást terapie a ozdravnému procesu. Další práce byly a jsou už jen lepší - ať co do způsobu práce, prostředí, tak po finanční stránce.
  • Rozhádal jsem se s (některými) bývalými spolužáky ze základky a následně jsem se od nich trhnul. Došlo mi totiž, že si stejně s většinou z nich nemám co říct a že je lepší se soustředit na lidi mně opravdu blízké nebo jinak důležité - což lidi, se kterými jsem kdysi sdílel prostor ve škole, už nejsou.
  • Probouzející sebedůvěra se příznivě projevila v tom, že jsem začal být plodnější v oblasti hudební tvorby a později se vrátil ke kreslení. A nejen to...

Ještě trocha mudrování nakonec...

Spousta lidí si myslí, že když začne chodit ke cvokaři a řešit s nimi své problémy, bude jim jen líp a líp. Někdy to tak být může, ale dost často se stává, že zejména po těžších sezeních (např. vrtání se v traumatech) se psychický stav může přechodně zhoršit - což může nepříjemně překvapit a kvůli tomu spousta z nich přestane ke cvokaři chodit - a k dalšímu třeba už nejde, protože už tomu nevěří.

Nevím, jestli je to dobré přirovnání, ale když se ti zubař hrabe v puse, tak tě pak taky může nějakou dobu být citlivé místo, kde se ti hrabal (zub, dáseň nebo i celá pusa).

Obvykle to trvá několik dní, než se psychika zase srovná, ale když se řeší narušená osobnost nebo věci, které se s člověkem táhnou už od dětství, tak tyhle následky mohou přetrvávat delší dobu a může přijít "druhá puberta".


V dalším díle se dočteš něco o mé psychiatrické diagnóze.

[post_title] => ZŠM 2. díl: Druhá puberta [post_excerpt] => V minulém díle ses dočetl(a), jak jsem se dostal do terapie a skončil tím, že 21. 1. 2011 ve 14 hodin jsem měl úplně první sezení. V tomto díle se dočteš o úplných začátcích v terapii a bouřlivém období, kterému říkám "druhá puberta". [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => zsm-2-dil-druha-puberta [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2020-04-27 01:38:30 [post_modified_gmt] => 2020-04-26 23:38:30 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=1125 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [1] => WP_Post Object ( [ID] => 1089 [post_author] => 1 [post_date] => 2020-02-27 14:51:04 [post_date_gmt] => 2020-02-27 13:51:04 [post_content] =>

K tomu, abych pravidelně začal docházet na "pokec" se psychologem, příp. psychiatrem, mě přiměla má drahá polovička... Ale to trochu předbíhám. Takže pěkně od začátku

Dětství a školní léta

Když se pohrabu v paměti, tak jsem už od dětství úplně nezapadal mezi vrstevníky. Když pominu ty viditelné znaky spojené s vrozenou oční vadou (šilhání pravého oka a nutnost nosit brýle), tak už - s velkým odstupem - asi nějaké signály, že by s mou psychikou nemuselo být v pořádku.

Kromě toho, že si mě někteří vrstevníci dobírali, ba dokonce šikanovali (čemuž jsem se nedokázal účinně bránit) a poznámek ze školy typu "Tomáš se málo hlásí", jsem snad už od první třídy byl posílán k odborníkům. Tuším, že už v první třídě jsem byl v pedagogicko-psychologické poradně.

Ale jsem si jistý, že podruhé u psychologa jsem byl v sedmé třídě (školní rok -1992/93) - a to díky paní učitelce Jelínkové, kterou jsme měli na matematiku. Bylo jí divné, že jsem málo aktivní při hodinách a dle jejího názoru že to je kvůli nízkému sebevědomí. Podstoupil jsem tam nějaké vyšetření, jehož součástí byly i dva IQ testy. A jelikož mi v nich vyšly celkem vysoké cifry (125 a 134 - ten druhý po opravě :) ), začal jsem nosit nosánek tak trochu nahoru a dával najevo domnělou převahu. To mi vydrželo cca 5 let, kdy mě spolužáci ve třeťáku na střední v tomto dost "schladili" :) Takže z dnešního pohledu to nebylo příliš šťastné.

V dospělosti...

Jak jsem přibýval na věku a bral rozum, čím dál víc jsem si všímal, že mé chování, prožívání a reakce v určitých situacích je poněkud "nestandardní" - a když se snažím chovat "normálně", tak je to velice obtížné (asi jako pro praváka psát levou rukou). A nějak narůstala potřeba se víc pídit po tom, proč to tak je.

Někdy v roce 2006 nebo 2007 jsem si proto koupil knihu "Jste introvert", kterou napsala americká psycholožka Marti Olsen Laney (v anglickém originále "The Introvert's Advantage). Je sice pravda, že jsem se v ní dozvěděl leccos zajímavého, ale v poněkud pokřiveném vidění světa jsem si to přeložil tak, že coby introvert jsem lepší člověk, protože k přemýšlení používám mozek, kdežto extraverti pusu - a tím ze své podstaty jsou poněkud jednodušší a hloupější (neboť ústní dutina má menší mentální kapacitu než mozek). A tato snaha si namlouvat, že jsem "lepšočlověk" mi spíš škodila a já se spíš víc propadal, s promiutím, do sraček - čím dál větší úzkosti, vyčerpání, pesimismus apod.

Spása na obzoru

V březnu 2010 jsem se přes seznamku seznámil s mou drahou polovičkou. Až po půlroce mi v lázních v Jeseníkách přiznala, že má pocuchanou psychiku a povyprávěla mi, jak se k tomu dostala. Tím mi přišla ještě sympatičtější. A díky tomu jsem začal koketovat s myšlenkou, že bych se taky svěřil do rukou nějakého psychologa. Ale drahé polovičce jsem to zatím neříkal, protože jsem ještě nebyl přesvědčen, že to opravdu chci.

Ona si však sama všimla, že jsem vyčerpaný a přehnaně úzkostný. A nabídla mi, že bych mohl začít chodit k mgr. Kolářové , ke které sama kdysi chodila a která jí nejvíc pomohla, když jí bylo nejvíc ouvej. Přemlouvat mě nijak zvlášť nemusela, protože jsem už sám cítil, že to sám neutáhnu a že "psycho-odborník" by mi mohl pomoct. A taky zafungovala zvědavost. Koncem roku 2010 jsem byl pevně rozhodnutý a začátkem roku 2011 jsem mgr. Kolářovou kontaktoval. A 21. 11. 2011, ve 14 hodin začalo mé úplně první sezení.

První sezení

Na prvním sezení jsme s mgr. Kolářovou mluvili o tom, co mě k ní přivedlo. Já jsem řekl, že vyčerpání a problémy s komunikací (jakože si vykládám to, co někdo řekne, jinak než se očekává apod.) Ale mgr. Kolářová hned poznala, že mám velký problém se sebedůvěrou, a tak se hovor rychle stočil tím směrem. Hned po prvním sezení jsem se stal psychiatrickým pacientem, neboť jsem hned dostal recept na Seropram (SSRI antidepresivum), který užívám dodnes a papíry na vyplnění anamnézy.

Ale co je důležité, hned během prvního sezení mi docvaklo, že jsem udělal dobře, když jsem vyslyšel nabídku mé drahé polovičky a dal na její doporučení ohledně mgr. Kolářové. Tato moudrá a poněkud svérázná dáma se na necelých sedm let (než odešla do důchodu a předala mě jinému psychologovi) se stala jedním z mých největších spojenců. A i když někdy docela drsně reagovala na to, co se jí nelíbilo (a mně třeba z toho bylo několik dní špatně), rád na ni vzpomínám.


O tom, jak jsem díky terapii zažil druhou pubertu, se dozvíš v příštím díle.

[post_title] => ZŠM 1. díl: Jak jsem se dostal do terapie [post_excerpt] => Máme tu začátek série - a jsem přesvědčen, že by se slušelo, abych se víc rozepsal o tom, jak jsem se dostal do terapie a co tomu předcházelo. [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => zsm-1-dil-jak-jsem-se-dostal-do-terapie [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2020-02-27 14:51:04 [post_modified_gmt] => 2020-02-27 13:51:04 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=1089 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [2] => WP_Post Object ( [ID] => 1081 [post_author] => 1 [post_date] => 2020-01-08 12:49:20 [post_date_gmt] => 2020-01-08 11:49:20 [post_content] =>

Toto není můj první pokus sepsat takovouto sérii povídání. Pokud budeš trochu googlit, tak jistě nějaký ten pokus z dřívějška najdeš. Ale co - tak to zkusím znovu - a lépe :)

V Zápiscích šťastného magora se dozvíš něco o tom, jak se žije s tím, když je duše pošramocená natolik, že se musí být v péči odborníků "přes hlavu". Ale zase ne natolik, abych musel být ubytován na "psychárně".

Budu se snažit, aby to co nejvíc odpovídalo realitě - protože i když dobře prováděná terapie pomáhá zlepšit kvalitu života, samotný proces bývá zdlouhavý, náročný a někdy to s člověkem, který je v roli pacienta, pěkné psí kusy.

Samozřejmě to, co se dozvíš v této sérii, vztahuju pouze a jen k mé osobě. Protože každý člověk je jiný a pokud má nějakou psychiatrickou diagnózu, tak ta je ušita na míru přímo jemu. To samé platí i o terapii, kterou podstupuje.

Pokud jsi zvědavý(á) na to, jak jsem se měl v psychiatrické léčebně, pak jsi zvědavý(á) zbytečně. Tak daleko jsem to nedotáhnul a doufám, že ani nedotáhnu. To samé platí i o denním stacionáři (což je něco podobného jako léčebna, jen pacienti chodí spát domů + nějaké další odlišnosti).

Jestli se bojím zneužití? Má drahá polovička mi už nejednou řekla, že se moc "odhaluju" a že by toho mohl nějaký pitomeček coby mou slabost zneužít (jedno jestli k posměchu, parazitování nebo ukájení mesiášských choutek). Jsem si toho vědom a musím s tím počítat. Je však zajímavé, že jsem byl kořistí pro různá hovádka a jejich šikanu spíš před terapií než teď. A spíš než se zneužitím se spíš setkávám s určitým nepochopením, které je spíš roztomilé.

Šťastný magor

Proč zrovna Zápisky šťastného magora? Protože díky terapii jsem se z oficiálně "duševně zdravého" uzlíčku nervů se zašlapanou sebedůvěrou, stal sice "magorem", ale v rámci možností šťastným a spokojeným :)

Proč tato série?

Touto sérií se snažím aspoň trochu přispět k osvětě v oblasti, která je tak trochu tabu a i když se vnímání světa lidí s pocuchanou psychikou, co vyhledali odbornou pomoc (a těch, co tu pomoc poskytují) se stále zlepšuje, přece jen stále v části společnosti přetrvávají názory, které tento svět nestaví zrovna do dobrého světla.

Jako třeba, že je ostuda a projev osobního selhání, když člověk vyhledá psychologa nebo psychiatra. Nebo že psychologové a psychiatři jsou šarlatáni, kteří člověku stejně nepomůžou a jen od něj berou peníze.

A Zápisky šťastného magora uspokojuju svou potřebu aspoň trochu přispět k tomu, aby byl svět lidí, kteří řeší své problémy s odborníky, co nejvíc přiblížen široké veřejnosti a různé mýty a názory byly uvedeny na pravou míru. Možná jsem naivní, ale věřím, že informace, které vám tu předhazuju, budou něco platné a pro někoho zajímavé.


A to je asi tak všechno, co jsem na tebe chtěl takto pro začátek vychrlit. Příště o tom, jak jsem se dostal do terapie.

[post_title] => ZŠM 0. díl: Prolog [post_excerpt] => Možná ses na stránce "O mně" dočetl(a), co znamená ten "pošuk" v podtitulu tohoto webu - a třeba se o tom chceš dozvědět něco víc. Pokud to tak je, pak věz, že začínám minisérii Zápisky šťastného magora (zkráceně ZŠM), která snad ukojí tvou zvědavost. [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => zsm-0-dil-prolog [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2020-01-08 12:49:20 [post_modified_gmt] => 2020-01-08 11:49:20 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=1081 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) )