Blog

Domů » Blog
Array ( [0] => WP_Post Object ( [ID] => 1125 [post_author] => 1 [post_date] => 2020-04-27 01:38:30 [post_date_gmt] => 2020-04-26 23:38:30 [post_content] =>

Jsem přesvědčen o tom, že by nebylo na škodu se více rozpovídat o tom, jak jsem díky psychoterapii zažil něco, čemu říkám "druhá puberta". Bylo to takové bouřlivější období, které začalo krátce potom, co jsem začal docházet k Mgr. Kolářové na sezení a trvalo asi rok a půl.

Myslím, že ono přirovnání k pubertě je na místě. Protože - snad kromě tělesných projevů - jsem zažíval něco podobného, co obvykle zažívá dospívající mladý člověk.

Psí kusy psychiky

Takovým nejzjevnějším projevem byly různé psí kusy, co mi dělala psychika. Nálada se mi měnila jak aprílové počasí a stačilo málo, abych někoho poslal do patřičných míst nebo uděll nějaké extempore (anebo aspoň nějaký naschvál). Kvůli tomu jsem se dostával do situací jak úsměvných (které kdyby někdo natočil a hodil na YouTube, byla by z toho výživná virální videa), tak i nepříjemných, ba přímo nebezpečných (kdy hrozila fyzická potyčka nebo jiné problémy).

Jsem přesvědčen, že jsem to dost přikrmil tím, že jsem se nechal ukecat k tomu, abych navštívil jistou lidovou léčitelku, která se zabývá kineziologií, reiki apod. - a jejíž metody byly poněkud agresívní a trochu zaváněly sektářskými praktikami.

Jak sám se sebou zacházet...?

Když se na to podívám s odstupem, tak mám za to, že ty výše zmíněné změny nálady a další špumprnágle byly jen projevem toho, jak se mi začal rychle měnit pohled na sebe i svět, zažité vzorce chování a myšlení apod. - a bylo to příliš rychlé na to, abych se tomu byl schopen přizpůsobovat a zařizovat se podle nich.

Takže jsem se znovu musel učit sám sebe používat. Dosud zašlapávaná sebedůvěra se začala stavět na oslabené, vratké nožičky - a to bylo asi jako přesednout z jízdního kola na motorku (a ne žádného fichtla, ale nějakou silnější kubaturu) - a to bez autoškoly. A pak se asi začala vyplavovat nahromaděná zlost a agrese, kterou jsem dosud spíš polykal a občas si "upšouknul" na sociálních sítích.

Všechno zlé je k něčemu dobré

I když jsem zažíval během "druhé puberty" nepříjemnosti, tak přece jen to bylo k něčemu dobré. Např.

  • Začátkem března 2011 jsem hodil bobek na "Vaška Hrozného", nejhoršího to šéfa, jakého jsem zažil - a jednu z nejhorších prací, kterou jsem měl. Sice jsem to udělal poněkud nešikovně (ještě jsem toho sociopata dráždil), ale začal jsem volněji dýchat. Následné nepodařené působení ve volném sdružení živnostníků a s tím spojené finanční problémy beru dnes jako součást terapie a ozdravnému procesu. Další práce byly a jsou už jen lepší - ať co do způsobu práce, prostředí, tak po finanční stránce.
  • Rozhádal jsem se s (některými) bývalými spolužáky ze základky a následně jsem se od nich trhnul. Došlo mi totiž, že si stejně s většinou z nich nemám co říct a že je lepší se soustředit na lidi mně opravdu blízké nebo jinak důležité - což lidi, se kterými jsem kdysi sdílel prostor ve škole, už nejsou.
  • Probouzející sebedůvěra se příznivě projevila v tom, že jsem začal být plodnější v oblasti hudební tvorby a později se vrátil ke kreslení. A nejen to...

Ještě trocha mudrování nakonec...

Spousta lidí si myslí, že když začne chodit ke cvokaři a řešit s nimi své problémy, bude jim jen líp a líp. Někdy to tak být může, ale dost často se stává, že zejména po těžších sezeních (např. vrtání se v traumatech) se psychický stav může přechodně zhoršit - což může nepříjemně překvapit a kvůli tomu spousta z nich přestane ke cvokaři chodit - a k dalšímu třeba už nejde, protože už tomu nevěří.

Nevím, jestli je to dobré přirovnání, ale když se ti zubař hrabe v puse, tak tě pak taky může nějakou dobu být citlivé místo, kde se ti hrabal (zub, dáseň nebo i celá pusa).

Obvykle to trvá několik dní, než se psychika zase srovná, ale když se řeší narušená osobnost nebo věci, které se s člověkem táhnou už od dětství, tak tyhle následky mohou přetrvávat delší dobu a může přijít "druhá puberta".


V dalším díle se dočteš něco o mé psychiatrické diagnóze.

[post_title] => ZŠM 2. díl: Druhá puberta [post_excerpt] => V minulém díle ses dočetl(a), jak jsem se dostal do terapie a skončil tím, že 21. 1. 2011 ve 14 hodin jsem měl úplně první sezení. V tomto díle se dočteš o úplných začátcích v terapii a bouřlivém období, kterému říkám "druhá puberta". [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => zsm-2-dil-druha-puberta [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2020-04-27 01:38:30 [post_modified_gmt] => 2020-04-26 23:38:30 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=1125 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [1] => WP_Post Object ( [ID] => 1089 [post_author] => 1 [post_date] => 2020-02-27 14:51:04 [post_date_gmt] => 2020-02-27 13:51:04 [post_content] =>

K tomu, abych pravidelně začal docházet na "pokec" se psychologem, příp. psychiatrem, mě přiměla má drahá polovička... Ale to trochu předbíhám. Takže pěkně od začátku

Dětství a školní léta

Když se pohrabu v paměti, tak jsem už od dětství úplně nezapadal mezi vrstevníky. Když pominu ty viditelné znaky spojené s vrozenou oční vadou (šilhání pravého oka a nutnost nosit brýle), tak už - s velkým odstupem - asi nějaké signály, že by s mou psychikou nemuselo být v pořádku.

Kromě toho, že si mě někteří vrstevníci dobírali, ba dokonce šikanovali (čemuž jsem se nedokázal účinně bránit) a poznámek ze školy typu "Tomáš se málo hlásí", jsem snad už od první třídy byl posílán k odborníkům. Tuším, že už v první třídě jsem byl v pedagogicko-psychologické poradně.

Ale jsem si jistý, že podruhé u psychologa jsem byl v sedmé třídě (školní rok -1992/93) - a to díky paní učitelce Jelínkové, kterou jsme měli na matematiku. Bylo jí divné, že jsem málo aktivní při hodinách a dle jejího názoru že to je kvůli nízkému sebevědomí. Podstoupil jsem tam nějaké vyšetření, jehož součástí byly i dva IQ testy. A jelikož mi v nich vyšly celkem vysoké cifry (125 a 134 - ten druhý po opravě :) ), začal jsem nosit nosánek tak trochu nahoru a dával najevo domnělou převahu. To mi vydrželo cca 5 let, kdy mě spolužáci ve třeťáku na střední v tomto dost "schladili" :) Takže z dnešního pohledu to nebylo příliš šťastné.

V dospělosti...

Jak jsem přibýval na věku a bral rozum, čím dál víc jsem si všímal, že mé chování, prožívání a reakce v určitých situacích je poněkud "nestandardní" - a když se snažím chovat "normálně", tak je to velice obtížné (asi jako pro praváka psát levou rukou). A nějak narůstala potřeba se víc pídit po tom, proč to tak je.

Někdy v roce 2006 nebo 2007 jsem si proto koupil knihu "Jste introvert", kterou napsala americká psycholožka Marti Olsen Laney (v anglickém originále "The Introvert's Advantage). Je sice pravda, že jsem se v ní dozvěděl leccos zajímavého, ale v poněkud pokřiveném vidění světa jsem si to přeložil tak, že coby introvert jsem lepší člověk, protože k přemýšlení používám mozek, kdežto extraverti pusu - a tím ze své podstaty jsou poněkud jednodušší a hloupější (neboť ústní dutina má menší mentální kapacitu než mozek). A tato snaha si namlouvat, že jsem "lepšočlověk" mi spíš škodila a já se spíš víc propadal, s promiutím, do sraček - čím dál větší úzkosti, vyčerpání, pesimismus apod.

Spása na obzoru

V březnu 2010 jsem se přes seznamku seznámil s mou drahou polovičkou. Až po půlroce mi v lázních v Jeseníkách přiznala, že má pocuchanou psychiku a povyprávěla mi, jak se k tomu dostala. Tím mi přišla ještě sympatičtější. A díky tomu jsem začal koketovat s myšlenkou, že bych se taky svěřil do rukou nějakého psychologa. Ale drahé polovičce jsem to zatím neříkal, protože jsem ještě nebyl přesvědčen, že to opravdu chci.

Ona si však sama všimla, že jsem vyčerpaný a přehnaně úzkostný. A nabídla mi, že bych mohl začít chodit k mgr. Kolářové , ke které sama kdysi chodila a která jí nejvíc pomohla, když jí bylo nejvíc ouvej. Přemlouvat mě nijak zvlášť nemusela, protože jsem už sám cítil, že to sám neutáhnu a že "psycho-odborník" by mi mohl pomoct. A taky zafungovala zvědavost. Koncem roku 2010 jsem byl pevně rozhodnutý a začátkem roku 2011 jsem mgr. Kolářovou kontaktoval. A 21. 11. 2011, ve 14 hodin začalo mé úplně první sezení.

První sezení

Na prvním sezení jsme s mgr. Kolářovou mluvili o tom, co mě k ní přivedlo. Já jsem řekl, že vyčerpání a problémy s komunikací (jakože si vykládám to, co někdo řekne, jinak než se očekává apod.) Ale mgr. Kolářová hned poznala, že mám velký problém se sebedůvěrou, a tak se hovor rychle stočil tím směrem. Hned po prvním sezení jsem se stal psychiatrickým pacientem, neboť jsem hned dostal recept na Seropram (SSRI antidepresivum), který užívám dodnes a papíry na vyplnění anamnézy.

Ale co je důležité, hned během prvního sezení mi docvaklo, že jsem udělal dobře, když jsem vyslyšel nabídku mé drahé polovičky a dal na její doporučení ohledně mgr. Kolářové. Tato moudrá a poněkud svérázná dáma se na necelých sedm let (než odešla do důchodu a předala mě jinému psychologovi) se stala jedním z mých největších spojenců. A i když někdy docela drsně reagovala na to, co se jí nelíbilo (a mně třeba z toho bylo několik dní špatně), rád na ni vzpomínám.


O tom, jak jsem díky terapii zažil druhou pubertu, se dozvíš v příštím díle.

[post_title] => ZŠM 1. díl: Jak jsem se dostal do terapie [post_excerpt] => Máme tu začátek série - a jsem přesvědčen, že by se slušelo, abych se víc rozepsal o tom, jak jsem se dostal do terapie a co tomu předcházelo. [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => zsm-1-dil-jak-jsem-se-dostal-do-terapie [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2020-02-27 14:51:04 [post_modified_gmt] => 2020-02-27 13:51:04 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=1089 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [2] => WP_Post Object ( [ID] => 1081 [post_author] => 1 [post_date] => 2020-01-08 12:49:20 [post_date_gmt] => 2020-01-08 11:49:20 [post_content] =>

Toto není můj první pokus sepsat takovouto sérii povídání. Pokud budeš trochu googlit, tak jistě nějaký ten pokus z dřívějška najdeš. Ale co - tak to zkusím znovu - a lépe :)

V Zápiscích šťastného magora se dozvíš něco o tom, jak se žije s tím, když je duše pošramocená natolik, že se musí být v péči odborníků "přes hlavu". Ale zase ne natolik, abych musel být ubytován na "psychárně".

Budu se snažit, aby to co nejvíc odpovídalo realitě - protože i když dobře prováděná terapie pomáhá zlepšit kvalitu života, samotný proces bývá zdlouhavý, náročný a někdy to s člověkem, který je v roli pacienta, pěkné psí kusy.

Samozřejmě to, co se dozvíš v této sérii, vztahuju pouze a jen k mé osobě. Protože každý člověk je jiný a pokud má nějakou psychiatrickou diagnózu, tak ta je ušita na míru přímo jemu. To samé platí i o terapii, kterou podstupuje.

Pokud jsi zvědavý(á) na to, jak jsem se měl v psychiatrické léčebně, pak jsi zvědavý(á) zbytečně. Tak daleko jsem to nedotáhnul a doufám, že ani nedotáhnu. To samé platí i o denním stacionáři (což je něco podobného jako léčebna, jen pacienti chodí spát domů + nějaké další odlišnosti).

Jestli se bojím zneužití? Má drahá polovička mi už nejednou řekla, že se moc "odhaluju" a že by toho mohl nějaký pitomeček coby mou slabost zneužít (jedno jestli k posměchu, parazitování nebo ukájení mesiášských choutek). Jsem si toho vědom a musím s tím počítat. Je však zajímavé, že jsem byl kořistí pro různá hovádka a jejich šikanu spíš před terapií než teď. A spíš než se zneužitím se spíš setkávám s určitým nepochopením, které je spíš roztomilé.

Šťastný magor

Proč zrovna Zápisky šťastného magora? Protože díky terapii jsem se z oficiálně "duševně zdravého" uzlíčku nervů se zašlapanou sebedůvěrou, stal sice "magorem", ale v rámci možností šťastným a spokojeným :)

Proč tato série?

Touto sérií se snažím aspoň trochu přispět k osvětě v oblasti, která je tak trochu tabu a i když se vnímání světa lidí s pocuchanou psychikou, co vyhledali odbornou pomoc (a těch, co tu pomoc poskytují) se stále zlepšuje, přece jen stále v části společnosti přetrvávají názory, které tento svět nestaví zrovna do dobrého světla.

Jako třeba, že je ostuda a projev osobního selhání, když člověk vyhledá psychologa nebo psychiatra. Nebo že psychologové a psychiatři jsou šarlatáni, kteří člověku stejně nepomůžou a jen od něj berou peníze.

A Zápisky šťastného magora uspokojuju svou potřebu aspoň trochu přispět k tomu, aby byl svět lidí, kteří řeší své problémy s odborníky, co nejvíc přiblížen široké veřejnosti a různé mýty a názory byly uvedeny na pravou míru. Možná jsem naivní, ale věřím, že informace, které vám tu předhazuju, budou něco platné a pro někoho zajímavé.


A to je asi tak všechno, co jsem na tebe chtěl takto pro začátek vychrlit. Příště o tom, jak jsem se dostal do terapie.

[post_title] => ZŠM 0. díl: Prolog [post_excerpt] => Možná ses na stránce "O mně" dočetl(a), co znamená ten "pošuk" v podtitulu tohoto webu - a třeba se o tom chceš dozvědět něco víc. Pokud to tak je, pak věz, že začínám minisérii Zápisky šťastného magora (zkráceně ZŠM), která snad ukojí tvou zvědavost. [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => zsm-0-dil-prolog [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2020-01-08 12:49:20 [post_modified_gmt] => 2020-01-08 11:49:20 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=1081 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [3] => WP_Post Object ( [ID] => 1102 [post_author] => 1 [post_date] => 2019-10-16 12:31:07 [post_date_gmt] => 2019-10-16 10:31:07 [post_content] =>

Na některých dřívějších srazech jsem sice byl (rok 2004, 2009 a nějaké menší, neoficiální), ale většinou mě to příliš nebavilo a odcházel jsem jako první.

V roce 2014 jsem ani pozván nebyl. Několik let předtím jsem správcoval naší "dvojtřídu" a několik let předtím jsem tuto třídu opustil s tím, že jsem tam udělal i nějaký bordel (smazal sebe a pár dalších lidí). A spolužáci na mě byli jistě oprávněně naprdnutí. Ale i kdyby mě pozvali, moje odpověď by bylo jasné "ne" - přece nebudu plýtvat časem a energií tím, že polezu někam, kde mě to nebaví.

A když mi přišla několik měsíců předtím pozvánka na sraz po 25 letech, hned jsem ji zaříznul - a nebýt toho, že se ke mně dostaly fotky skrz jednu z účastnic, kterou mám na FB v přátelích, tak bych si nejspíš na něj ani nevzpomněl :)

Bývalí spolužáci pro mě ztratili význam

I když jsem byl ještě před cca 10 lety ve vztahu se spolužáky docela dost aktivní, dnes mají pro mě význam pramalý. K odtržení od nich mi pravděpodobně pomohla moje drahá polovička (nebyl to její záměr, jen mi vstoupila do života a stala se pro mě snad nejdůležitější osobou) a velký vliv na to má i psychoterapie (došlo mi, že většina lidí stejně není moje "krevní skupina" a nemám si tudíž s nimi co říct.

Svou roli v tom hraje i to, že kvůli určité jinakosti si mě často spolužáci dobírali (a někteří i šikanovali). I když je možné, že jsem si o to mnohdy koledoval.

Nemám problém se s nimi pozdravit na ulici nebo i prohodit pár slov - ale musí se ke mně hlásit (protože bych si jich pravděpodobně nevšiml), příp. připomenout, kdo jsou zač :)

Nejsem zrovna společenský tvor

Ze své introvertní podstaty nepatřím mezi tvory, kteří by měli potřebu chodit do společnosti. Jelikož svou pozornost mám potřebu zaměřovat na tu malou hrstku mých nejbližších, považuju za zbytečné chodit někam jen proto, abych se setkával s lidmi. A prázdné mlácení pyskem, kterému se říká společenská konverzace, mi nic nedává, ale naopak mě to vyčerpává - stejně jako pobyt v místě, kde je velká koncentrace lidí.

Třídní srazy se základkou se týkají obou tříd v ročníku, takže se tam vyskytne třeba kolem 30 - 40 lidí. A tolik lidí svými žvanícími papulami generují solidní kravál. A přece nebudu lézt někam, kde bych si připadal jak v naprásknutém vagónu metra v odpolední dopravní špičce - kde mnohdy ani takový kravál jako na třídních srazech a podobných kratochvílích není. Navíc za takovým nicotným účelem, abych se tam potkal s bývalými spolužáky, z nichž většina už jsou pro mě skoro cizí lidi.

Většinu mé poněkud malé potřeby společenského vyžití uspokojuje skupinová psychoterapie - i když její podstatou je práce na sobě a podpora ostatních kolegů pacientů. Ale jednak tam jsou lidi, kteří mi jsou sympatičtí a místo planého mlácení pyskem se tam řeší konkrétní témata. I když některá sezení jsou těžká a vyčerpávající, stojí mi za to, každé pondělí se s těmi lidmi setkávat.

Chtěli mě tam vůbec?

Když jsem nebyl v r. 2014 pozzván na sraz po 20 letech a posléze mi bylo řečeno, že to bylo kvůli tomu bordelu, co jsem udělal na Spolužáci.cz, tak to sice nebylo úplně příjemné, ale bylo to aspoň férové.

Ale na sraz po 25 letech jsem pozván byl. Ale pozvánku hned zaříznul z výše uvedených důvodů. Až po srazu, kdy se ke mě skrz jednu z účastnic, kterou mám na Facebooku v přátelích, "propsaly" fotky, jsem se znovu podíval na stránku akce. A u ní byl následující příspěvek:

Seznam těch, kteří se nezúčastnili ...

A jak je vidět, jen u mého jména byl vysmátý smajlík. Možná jsem paranoidní a možná si to vysvětluju špatně, ale beru to jako signál toho, že jsem jim buď pro srandu nebo že mě tam ve skutečnosti ani nechtěli. Kdyby to sdělili přímo, bylo by to v pořádku. Nějakou nepříjemnou zpětnou vazbu snesu a bylo by to férové. Ale takhle mi to přijde... hovadské.

Utvrdilo mě to v tom, že je lepší a pro mě přirozenější se setkávat s lidmi, se kterými je mi dobře a kteří jsou mi blízcí nebo jinak pro mě důležití - a tudíž je mi s nimi dobře. Příp. když to setkání má pro mě nějaký přínos - a setkat se s někým, jenom abych "drbal", to fakt není.

[post_title] => Jak jsem se nesrazil se základkou [post_excerpt] => Na přelomu léta a podzimu roku 2019 proběhl sraz se ZŠ po 25 letech. Vyprdnul jsem se na něj a pozvání jsem hned, jak dorazilo, jsem zaříznul hned, jak jsem ho uviděl u sebe na Facebooku. [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => jak-jsem-se-nesrazil-se-zakladkou [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2019-10-17 12:50:32 [post_modified_gmt] => 2019-10-17 10:50:32 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=1102 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [4] => WP_Post Object ( [ID] => 1049 [post_author] => 1 [post_date] => 2019-09-05 00:45:06 [post_date_gmt] => 2019-09-04 22:45:06 [post_content] =>

Proč...?

S nápadem vypadnout na nějakou delší dobu z Prahy přišla moje drahá polovička. Už pár let předtím mluvila o tom, že by aspoň na rok chtěla vypadnout někam na samotu mimo civilizaci, obklopenou přírodou.

Ale poslední impuls tomu dodalo párové sezení u psycholožky někdy v březnu 2019, kde drahá polovička mluvila o tom, že je uondaná z pražského ruchu a každodenního stereotypu a že by chtěla nějakou zásadnější změnu v životě. A hned večer začala projíždět nabídky pronájmů domů mimo Prahu.

Já osobně mám stereotyp docela rád (je to takové moje "bezpečné místo"), ale stejně jako drahá polovička jsem byl utahaný z toho pražského ruchu a čím dál víc alergický na to velké množství a rozmanitost lidí (až nezdravě mnoho Rusů, Číňanů a jiných uhulákaných cizinců) kolem mě, jen co jsem vytáhl paty z baráku. A kvůli tomu jsem měl čím dál častěji propady do stavů podobným depresi. A tak jsem ani moc nebyl proti.

V několikakolovém výběrovém řízení na nové obyvatele jsme sice skončili mezi neúspěšnými, ale "výherce" to nakonec zrušil - takže domeček byl nabídnut nám. Z čehož já osobně jsem byl nadšený, neboť jsem si to tam zamiloval už když jsme tam byli na prohlídce.

A tak 10. června, krátce po návratu z dovolené, jsme po poledni zvedli kotvy a přestěhovali se. Ještě jsme několikrát byli ve starém bytě kvůli úklidu a opravám a naposledy kvůli předání. A následně ještě tahanice s pronajímatelkou kvůli vyrovnání škod (neměli jsme sjednanou kauci, která by to pokryla).

Netěšil jsem se nadarmo

Když bylo jisté, že vypadneme z "toxické" Libně do malebného městečka v ještě malebnější krajině, těšil jsem se na to jako malé dítě na Vánoce. A když jsme se tam přestěhovali, byl jsem utvrzen v tom, že jsem se netěšil nadarmo. Dokonce je to tu ještě lepší, než jsem čekal!

Těšil jsem se sem i proto, že krajina a prostředí mi připomíná to v mém "rodném" Šluknovském výběžku. Je podobně zvlněná, směrem na jih, k Sázavě asi o něco víc (zařezává se to tam do hlubokého údolí).

Ale hlavně jsem se těšil na to, že se dostanu do prostředí, kde je božský klid, málo lidí kolem mě a naopak hodně přírody - zkrátka takového, které mě nevysává, ale naopak dobíjí. A opravdu jsem se toho dočkal. Místo kakofonie, kterou vytváří hodně lidí svým žvatláním v různých jazycích tu nejvíc slýchám kvokající a kdákající slepice od sousedů, zvon odbíjejících hodin na radniční věži, zpěv ptáků (teď už zdaleka tolik ne - holt už zahnízdili a na jejich další koncert si budeme muset počkat na příští jaro) atd.

Hodně dlouho jsem byl přesvědčen, že jsem Pražák, který vyrůstal na špatném místě - protože tím, že mám potřebu si hledět svého a mít ostatní (hlavně cizí) lidi na salámu, jsem tam dokonale zapadl. A i ta anonymita mi vyhovovala. Ale přece jen klid, nálo lidí a hodně přírody je pro mě přirozenější prostředí než pražský kravál a chaos :)

A když k tomu přičtu skutečnost, že Jílové je od Prahy asi tak daleko jako z Vilémova (nebo Poustevny) do Rumburka a zůstávají mi pořád prakticky stejné možnosti ohledně práce apod., tak je to pro mě téměř ideální místo pro život :)

A nakonec ještě taková třešnička na dortu jsou nynější pronajímatelka a jej rodina a sousedi od nás z domu, kteří jsou velice přívětiví, srdeční a vstřícní.

Jako v nervovém sanatoriu

Musím říct, že bydlení v Jílovém má blahodárný vliv na mé podlomené psychické zdraví. Asi i proto, že do Prahy se dostanu tak 2x - 3x týdně, mě už lidi "nevysávají" tolik jako předtím. Množství dekompenzací z velkého množství lidí (či jiných rušivých podnětů) se citelně snížilo (asi největší byla ta, když na manželčinu oslavu narozenin přijeli její kolegové z práce - ani ne přímo z těch lidí, ale z faktu, že se kvůli počasí náhle změnil program a místo grilovačky na zahradě se nakýblovali k nám do baráku).

O prázdninách nefungovala naše terapeutická skupina, prý z kapacitních důvodů. Ale asi je mi tady natolik dobře, že jsem ji ani nepotřeboval. Ale po některých lidech se mi tak trochu stýská a už se tam zase po prázdninách těším :)

Je sice pravda, že se nám zvedly náklady na bydlení asi o třetinu, ale myslím, že se to vyplatí. Nynější nájem odpovídá vyššímu průměru za 2+kk v širším centru Prahy a přitom máme to bydlení za tu cenu přímo luxusní (3+kk + zahrada + další prostory). A je to taková investice do zdraví (hlavně toho duševního).

[post_title] => Jsem "Jílovej" [post_excerpt] => Z velkoměsta na venkov, z bytu do domku, z Prahy-Libně do Jílového u Prahy... Zkrátka jsme se s drahou polovičkou sbalili a 10. června 2019 přemístili za Prahu... [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => jsem-jilovej [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2019-09-05 00:45:06 [post_modified_gmt] => 2019-09-04 22:45:06 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=1049 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [5] => WP_Post Object ( [ID] => 947 [post_author] => 1 [post_date] => 2019-05-01 12:54:57 [post_date_gmt] => 2019-05-01 10:54:57 [post_content] =>

Obrázek je "vypůjčený" odněkud z internetu (viz vodoznak). Časem jej možná nahradím vlastním výtvorem :)

Pokud mě aspoň trochu znáš, pak jistě víš, že chodit na mejdany a jiné společenské akce, kde je víc lidí pohromadě, je pro mě spíš plýtvání energií (i když s těmi "správnými" lidmi to může být fajn). A pokud mě znáš ještě líp, pak jistě víš, že bych radši sežral hovno, než abych se navlékl do kvádra, oběsil na kravatu a takto zohaven šel na ples, do opery nebo na jinou, podobně "toxickou" akci.

Ale 20. února 1998 jsem se tomuto bohužel zpronevěřil a pod nátlakem (kterému jsem se tehdy neuměl bránit a bůhvíjestli bych byl schopen se mu bránit i dnes) jsem byl nucen jít na maturitní ples třídy 4. A Obchodní akademie Rumburk, do které jsem patřil - a stát se tak jednou z "hvězd večera"... A způsobil si tímto hluboké zranění na duši. To se mi podařilo jakž takž vyléčit v psychoterapii. Ale jizva, která po tom zůstala, dává o sobě vědět dodnes. Takže tento výlev ber jako takové podrbání oné jizvy :)

Před "Dnem D"

Jak jsem se pokusil z té šaškárny vycouvat

Ač ples proběhl až v druhé polovině února 1998, horečné přípravy začaly už v průběhu září, kdy se studenti trochu aklimatizovali na školní rutinu. A brzy na to se mi z té děsivé představy, že se budu muset navléknout do kvádra a oběsit na kravatě a takto zohaven pak jako medvěd v cirkuse šaškovat před (nejen mými) rodiči, učiteli a vůbec všemi, kdo si přišli za svých 50 Kč užít, začalo od úzkostí plašit trávicí ústrojí a zhoršilo se mi spaní.

Už od prváku jsme měli každý měsíc platit výpalné na ples v částce 10 Kč měsíčně. Ale až na pár světlých výjimek na to každý házel bobek. A tak někdy v průběhu září (nebo října) organizátorky tahat ze spolužáků výpalné zpětně (v mém případě něco přes 300 Kč). A tehdy jsem si dovolil tu drzost, že jsem prohlásil, že nic platit nebudu a na žádný ples nejdu. Následovala reakce v tom duchu, že takhle nééé, že bych tam měl být taky, když jsem kreslil plakát apod. Nakonec jsem nátlaku podlehl a výpalné zaplatil. Trávení se mi plašilo ještě víc, protože už jsem v tom byl namočen až po uši.

Jak jsem sabotoval nácvik nástupu

Někdy v lednu si organizátorky usmyslely, že bychom měli nacvičit nástup. Choreografii na píseň Time to say Goodbye, nazpívanou duem Andrea Bocelli a Sarah Brightman vytvořila matka jednoho spolužáka.

První zkouška byla součástí hodiny tělocviku. Záškoláctví nebyl můj styl a trávicí ústrojí se mi plašilo příliš málo na to, abych mohl zůstat doma. Takže pro mě nebylo prakticky možné se tomu vyhnout. Sice jsem se kroutil jak tasemnice v lejně dle choreografie, ale s takovým odporem, že jsem málem ozdobil parkety v tělocvičně natrávenou snídaní.

Další čtyři zkoušky probíhaly až po škole. A tomu bylo možné se vyhnout. Přece jen bych byl sám proti sobě, kdybych si měl zopakovat ten nepříjemný zážitek. A zdlouhavě nacvičovat něco, co použiju jen jednou v životě, je pro mě plýtvání energií dodnes. Takže místo na zkoušku jsem zamířil na nádraží a odtud vlakem směr bezpečí domova.

Ale ukázalo se, že ani doma před tím nejsem úplně v bezpečí. To, že organizátorky prskaly jak nakopnutí křečci, když jsem poprvé nepřišel, to se ještě dalo přežít. Ale horší bylo to, že jedna z nich to práskla svému otci, od něj se to dozvěděla moje máma a druhý den, co jsem přišel ze školy, mi rodičové kladli na srdce, abych šel aspoň na dvě zkoušky. Naštěstí aspoň tady pud sebezáchovy fungoval dobře a další zkoušky se musely obejít beze mě.

Několik dalších týdnů byl relativní klid. Ale pak přišel den poslední, generální zkoušky dva dny před plesem, a ta probíhala na "místě činu", ve velkém sále rumburského kulturního domu. Ani ten den jsem neměl v úmyslu se trýznit účastí na zkoušce - zvlášť když po poctivě uplavaném kilometru o tělocviku v bazénu jsem byl rád, že se udržím na nohou. Ale jedna z organizátorek (ta samá, co několik týdnů předtím způsobila, že se o absenci na zkouškách dozvěděli rodiče) si usmyslela, že mě na generálku dostane, i kdyby čert na její koze jezdil. A tak do mě hučela, že jsem inteligent, že bych to měl udělat i kvůli mým rodičům (tahat do toho nejbližší, to je opravdu sviňárna), že zklamu nejen jí, když nepřijdu atd. Nakonec jsem na to kývnul. A z frustrace, že jsem podlehl jejímu nátlaku, jsem měl zkažený celý zbytek vyučování.

Po vyučování jsem si zašel do Venuše (oblíbená restaurace mezi rumburskými studenty), abych tu frustraci aspoň trochu rozpustil v alkoholu. Posilněn dvěma sklenicemi piva jsem pak vyrazil směr kulturák, abych tam ve 14 hodin byl. Ale spolužáci se tam trousili jako švábi na pivo a ze 14. hodiny bylo 14:30 a ještě tam nebyli úplně všichni. Ale pud sebezáchovy na poslední chvíli zafungoval a ve spojení s narůstajícím stresem z toho, že mi ujede vlak, jsem se těsně před začátkem zkoušky sebral a jel domů.

Druhý den ve škole jsem to od té samé osoby, která do mě den před tím hučela, dostal pěkně sežrat. Jakože by mě nezabilo, kdybych tam počkal, že jsem se zachoval jako blbeček a všechny jsem zklamal a že jestli si myslím, že jsem originální, že jsem trapný. Což mě opět solidně namíchlo.

"Den D"

Než jsem jel na ples...

Nastal "Den D", tedy 20. únor 1998. Byl, pátek a my jsme měli volno - abychom nabrali síly na ples a organizátorky ještě doladily to, co bylo třeba. Venku mrzlo a svítilo slunce a na zemi ležela nesouvislá vrstva sněhu. Na olympiádě v japonském Naganu proběhl slavný a napínavý hokejový zápas ČR - Kanada, ve kterém "naši" vyhráli v nájezdech. Někdy od 11. hodiny dopolední jsem se začal intoxikovat alkoholem z placatky rumu (dnes se mu říká Tuzemák) - ale jen tak, abych se udržel v klidu, ale hned se nezmatlal jak carský důstojník.

Někdy kolem 16. hodiny jsem se začal soukat do kvádra a věšet na kravatě. Když jsem byl zohaven, máma pronesla: "To je úplně jinej člověk!" Mírný útlum díky alkoholu zabránil, abych se zase nezačal svlékat. Cítil jsem se podobně nepatřičně, jakobych měl vyjít ven nahý. I proto jsem zůstal v přetopeném vlaku zababušen v zimní bundě. Cestou od vlaku jsem v supermarketu doplnil zásoby rumu a pokračoval dál.

Než ta šaškárna začala...

Do kulturáku jsem dorazil něco kolem šesté hodiny večer. Už tam bylo několik málo oběšených spolužáků. Nic moc se nedělo a já jsem pokračoval v intoxikaci alkoholem. Pomalu se na "místo činu" trousili další spolužáci - jak mužštiny - tj. ti oběšení, tak ti ženského pohlaví, navlečení do pytlů na mrtvoly různých barev a tvarů a se srstí na hlavě zformovanou do podoby připomínající kravinec, klubko hadů, sopl z nosu nebo do jiné obskurnosti (až na pár světlých výjimek, co neměly potřebu si srst hanobit tvarováním do kravinců nebo délka srsti to ani nedovolovala). S přibývajícím množstvím oběšenců a pytlů na mrtvoly v kulturáku sílil i proud těch příchozích. Kromě spolužáků se v prostorách kulturáku hromadili i oběšenci a pytle na mrtvoly s kravinci, hady a soply na hlavách z řad kantorů, blízkých příbuzných spolužáků a dalších, co se přišli za svých 50 Kč užít.

Jelikož jsem se alkoholem intoxikoval rychleji než jsem původně chtěl, bylo to po spotřebování druhé placatky rumu na mně i vidět - neboť jsem vyvaloval oči jak kočka se zácpou, která se pokouší vykonat velkou potřebu. Ale to mi bylo v tu chvíli jedno - hlavně, že jsem byl od toho, co se děje kolem mě, emočně odříznut.

A je to tady!

Ples měl začít v 8 hodin večer, ale začal v půl deváté. Nejdřív nějaké to předtančení a do toho moderátor s nepřirozenou intonací cosi blábolil. V předsálí jsme se řadili na nástup - oběšenci vlevo, pytle na mrtvoly vpravo. Spolužáci z obou skupin mi kladli na srdce, abych to nezkazil a všechno zvládl. Jeden obzvlášť nervózní brblal cosi o debilovi, který nechodil na zkoušky. Zkrátka každý byl nervózní po svém.

A najednou to přišlo - zlatý hřeb (do rakve) večera. Na jekot Sarah Brightman "táájm tůůů seeej guuut báááj" se do sálu vyklátily pytle na mrtvoly. O něco později na halekání Andrey Bocelliho "kóóón tééé partýýýróóó" se vyklátili oběšenci včetně mně. Ve zbytku té změti zvuků jsme se tam dle choreografie kroutili jak tasemnice v lejně. Až na drobné zaváhání jsem tu choreografii zvládl bez problémů, takže bylo zbytečné se týrat chozením na zkoušky.

Následoval další obvyklý rituál - třídní učitel na dřevěném stupínku věšel na studenty bílý saténový hadr s nápisem "Maturant 1998". Moderátor do toho něco zablábolil o konkrétním člověku - porád s tou nepřirozenou intonací. Ty čtyři schody na stupínek jsem vzal po dvou, což následovalo velkým halasem obecenstva v sále.

Pak ještě následovalo sbírání peněz, co nám obecenstvo předhazovalo jak zrní slepicím na dvorku, halekání studentské hymny "Gaudeamus igitur" a další nesmysly. Další trojí tradiční křepčení jsem absolvovat nemusel. V průběhu zbytku pobytu na plese jsem opět pokračoval v intoxikaci alkoholem - tentokrát v podobě bílého vína. Kolem půl jedenácté večer mě máma vzala za kulturák, abych si strčil prsty do krku a nechal obsah žaludku ze sebe vycouvat. Po návratu do kulturáku jsem dostal chléb se salámem a za chvíli jsem s rodiči a otcovým bývalým kapelníkem, který nás odvážel, jeli domů.

Po "Dni D"

Druhý den ráno jsem se probudil s tím, že se mi v rychlém sledu zjevovaly a zase mizely útržky vzpomínek. Připomínalo to čerstvě smíchané barevné plastelíny do jedné koule. Ale byl jsem rád, že to mám za sebou a už můžu zase chodit normálně v civilu.

O nějaký ten den později jsme si o jedné hodině společenského styku promítali video z plesu. A když jsem za střízliva a emočně neodstřižený od dění kolem mě viděl celou tu šaškárnu a sám sebe coby oběšence, jak se tam při nástupu kroutím, jak tasemnice v lejně a jak si jdu na stupínek pro ten bílý polyesterový hadr, všechno to na mě dolehlo - a šrám byl na světě.

Jak jsem se málem neoženil

Ještě hezkých pár let jsem měl potřebu brojit proti svatbě - dokonce jsem kdysi napsal článek "Nebetyčná šaškárna zvaná svatba". Nebo jsem si vytvořil pověru, že když se mi v noci zdá o tom, že se žením nebo se účastním nějaké svatby jako host, stane se mi v několika následujících dnech něco nepříjemného. Svatba byla pro mě velkým strašákem hlavně kvůli tomu, že by to mohl být takový "flashback" maturáku - jakože bych se nechal vmanévrovat do toho, abych oběšen na kravátli zase šaškoval :)

Až někdy v roce 2011 nebo 2012 mě drahá polovička s její kamarádkou při jednom posezení u vína přesvědčily o tom, že svatba bude taková, jakou si ji uděláme a ten strach a potřeba proti ní brojit postupně ustal.

Svatbu jsme měli malou (10 lidí při obřadu, 8 lidí na hostině), já jsem se ženil v tričku a ve výsledku to byl jedna z nejlepších věcí v životě, kterou jsme s drahou polovičkou udělali. A i když jsem se z toho půl roku vzpamatovával, vzpomínám "náš den" v dobrém :)

Jak jsem to probíral na skupinové psychoterapii

Já vím - o tom, co se probírá v terapii, by mělo zůstat jen tam (i terapeuti musí dodržovat zásady mlčenlivosti) - ale už je to dlouho (víc než dva roky), co jsem si na "skupině" vzal můj maturák jako téma, a tak si myslím, že něco málo z toho, co tam zaznělo, mohu vypustit... :)

To nutkání vzít si můj maturák jako téma, nastartovala skupina týden předtím. Měl jsem být součástí nácviku nějaké situace a dělat tramvaj. Leč z myšlenky, že bych měl dělat něco jiného než Tomáše Škvrnu, se mi udělalo zle - doslova mě to parazitovalo a, jsa bílý jak stěna, jsem tam začal zmateně chodit po místnosti :D Že to souvisí s maturákem, mi došlo další den - kdy mi začaly naskakovat vzpomínky na něj.

A tak jsem si maturák vzal další týden jako téma. Od tehdejší terapeutky i spolupacientů se mi dostalo hodně podpory (ostatně jako vždy). Byl jsem ujištěn, že kdyby mě organizátorky nenutily do účasti na něm, svět by se nezbořil a ples by nijak neutrpěl. A naopak by si ušetřily spoustu námahy se zařizováním navíc kvůli ústupkům vůči mně.

Kromě různých historek a perliček z maturitních plesů spolupacientů jsme probírali i motivy, proč měly organizátorky potřebu mě na maturák dostat stůj co stůj. A asi nejzásadnější byly tyto dva:

  • Maturák organizovala ženská část třídy. A že ženštiny mají tendenci ty přípravy dost "žrát". Vysvětluju si to tak, že je to, spolu se svatbou, "jejich" den, na kterém chtějí zazářit a být za princezny - a vše musí být dokonalé. V případě naší třídy i účast pokud možno veškerého osazenstva (včetně mé osoby) .
  • Svou roli v tom mohla hrát i skutečnost, že Šluknovský výběžek a okolí je převážně venkovská oblast, kde se drby šíří opravdu rychle (i jen "per huba"). Organizátorky tak patrně se chtěly zapsat do mínění zdejších obyvatel co nejlíp. Mohl v tom být i tlak ze strany (nejen) obchodní akademie kvůli pověsti apod.

Dalším důvodem, který mě napadl nezávisle na tom, může být i ten, že si organizátorky chtěly něco dokázat. Konkrétně v případě oné spolužačky, která mou první neúčast nabonzovala a před poslední zkouškou do mě nejvíc hučela, jsem se dozvěděl (resp. tak mi to vyplynulo z toho, co mi bylo sděleno), ji rodiče měli za malou holčičku.

Zvonec na konec

Spousta lidí se na maturák - ať už svůj nebo někoho svého blízkého - těší nebo na něj ráda vzpomíná. Pokud patříš mezi tyto lidi a udělalo ti to nedobře, pak tomu rozumím. Ale to není můj problém.

Můj problém je jen ten, že mám z maturáku dodnes na duši jizvu, jejíž projevy se snažím tlumit - třeba i tímto výlevem :)

[post_title] => Jak jsem maturitně (ne)plesal [post_excerpt] => Profesorka Pěčková nebyla jediným fenoménem na střední škole, ze kterého mám do dnes na duši jizvu, která mi stojí za to, ošetřit ji jedovatým výlevem. Tím dalším (a nejspíš i posledním) je "můj" maturitní ples. [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => jak-jsem-maturitne-neplesal [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2019-05-10 19:24:28 [post_modified_gmt] => 2019-05-10 17:24:28 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=947 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [6] => WP_Post Object ( [ID] => 810 [post_author] => 1 [post_date] => 2019-03-06 16:01:24 [post_date_gmt] => 2019-03-06 15:01:24 [post_content] =>

Profesorku Pěčkovou tu líčím tak, jak si ji pamatuju (jako fanatickou megeru). Pokud jsi ji znal(a) a pamatuješ si ji jinak, pak je to v pořádku.

V naší třídě (obchodní akademie, třída A, rok ukončení 1998) strašila před tabulí o hodinách ČJL (Český jazyk a literatura) od prváku do třeťáku (léta 1994 - 97), mém případě už při přijímačkách - kdy mě hned po příchodu sprdla, že se opírám o lavici :)

Na profesorku Pěčkovou sedí malebné, relativně nové a poněkud jadrné slovíčko dobroser. Protože vnucováním své představy "dobra" jednoduše spoustu lidí, s prominutím, srala. Naprostou většinu z nich tvořili studenti, kteří museli několikrát týdně její strašení před tabulí a ještě častěji její strašení na chodbách rumburského gymnázia a obchodky, kde ukájela své nutkání někoho sprdnout za sebemenší kravinu. Mezi ně patří i moje maličkost.

Její dobroserský přístup v kombinaci s mým poněkud křehčím psychickým korpusem (a řadou dalších činitelů) měly za následek to, že jsem si uhnal solidní šrám na duši, jehož následky dávají o sobě vědět ještě dnes (v psychoterapii dokonce vyšlo najevo, že má prsty v utváření mé psychiatrické diagnózy) - ale o tom se něco víc dozvíš později...

Dobroser neboli fanatik

Slovníček často říkaných frází

Malý výčet slov a frází, které profesorka Pěčková používala a na které jsem si vzpoměl

  • Váženíčkové - nejčastější oslovování celého osazenstva třídy, jeden z mnoha novotvarů, které často používala. Mezi studenty se toto používalo spíš jako nadávka :)
  • Co je to za pořádek? - nezřídka používané zvolání, když se jeden, či více studentů dopustilo více než jedné odchylky od jejích představ, jak se studenti mají chovat.
  • ...poznávat a uvědomovat si - Nevím, jak to bylo přesně, ale toto jsem slýchával nejvíc hlavně v prváku, když chtěla, aby si studenti nechali rozležet to, co jim hustila do hlavy.
  • Myslíte, že vám bude špatně? Ne, bude vám dobře! - toto říkávala, když se snažila přesvědčit studenty, aby se více věnovali "krásnu".
  • My se spolu nebavíme, my spolu hovoříme! - tuto větu používala, když se jí zdálo, že je při rozhovoru s ní student příliš uvolněný.
  • Internet je hnusný druh komunikace - osobně jsem to slyšel jen jednou, ale věřím, že to řekla vícekrát (minimálně jednou v každé třídě, kde ve školním roce 1996 - 97 učila) - bylo to v době, kdy se obchodní akademie poprvé připojila na informační superdálnici.

Profesorka Pěčková byla jako správný dobroser ukázkový fanatik. Svůj pokřivený pohled na svět vydávala za ten jediný správný a s pocitem nadřazenosti se jej snažila stůj co stůj vtlouct svým studentům, aby se stali "lepšími lidmi" jako ona sama. Studenti, kteří nebyli (dostatečně) ochotní se nechat zblbnout, u ní vyvolávali pocity frustrace, které dávala najevo různými způsoby - od nadávání na liknavost, přes špatné známky až po "potopení" u maturity.

Hodiny výčitek a moralizování

Když profesorka Pěčková o hodinách ČJL jen zmateně blábolila o tom, co má tento předmět obsahovat, tak to bylo ještě únosné - i když se čas plazil jak unavený slimák.

Ale většinu času využívala k tomu, aby poblila všechno, co studenty zajímalo a bavilo a nehodilo se jí do krámu - v tom smyslu, že to jsou jen mámení pekelná a "lepších lidí" nehodná. A držkovala, že se jim studenti věnují místo toho, aby se připravovali na další hodiny ČJL - nebo aspoň hltali "hodnotnou" literaturu a vymetali "hodnotné" kulturní akce ("hodnotné" = odpovídající jejímu vkusu nebo ty, na jejichž organizaci se podílela).

Často slastně slintala o tom, jak studenti, kteří s ní jeli do Národního divadla na nějakou tu operu, jí děkovali za krásný zážitek a pak se osazenstvu třídy vysmála v tom duchu, že jsou lůzři, když s ní nejeli "za krásou".

Sprdávám, tedy jsem

Mimo hodiny ČJL se profesorka Pěčková nejvíc projevovala tím, že kárala a sprdávala studenty za sebemenší prohřešek proti školnímu řádu, etiketě a vůbec jejím představám o tom, jak by se "správný" student měl chovat. Nejčastěji to bylo za hlučnější chování (no budiž), ale často to bylo za úplné malichernosti - jednou za ruce v kapse, po druhé za špatně položené bankovky (když jí nějaký student něco platil), po třetí za špatně vyslovenou větu (i když byla gramaticky správně) atd. atd. Mě osobně poprvé hned u přijímaček, že se opírám o lavici, jakmile vtrhla do třídy :)

Malý a velký

Profesorka Pěčková jakožto správný fanatik a vymývač mozků dělila (nejen) studenty na "velké" a "malé" - podle toho, jak dávali najevo, že tu její nalejvárnu baští (taková obdoba "úspěšný" vs "lůzr" nebo "zbožný" vs. "kacíř"). Zatímco ty "velké" dávala za příklad, do těch "malých" hustila, že by měli "růst" a aby tomu dodala patřičné naléhavosti, nezřídka si neodpustila výhrůžku v tom duchu, že ten, kdo nebude "růst", s tím zatočí.

Muži na odstřel a sportovci zvlášť

Nešlo si nevšimnout, že profesorka Pěčková nápadně více upřednostňovala studentky před studenty. Zřejmě to bylo tím, že studenti měli tendenci k více svéhlavému jednání a větší odolnosti vůči jejím nalejvárnám.

Ještě hůř na tom byli ti, kteří závodně sportovali nebo se ve svém volném čase nějak výrazněji věnovali "závadným" zájmům na úkor přípravám na hodiny ČJL. Vím o několika případech, kdy studenti nebyli právě kvůli tomu připuštěni k maturitě.

Odpočinek je fuj

Profesorka Pěčková, coby správný dobroser, brojila i proti jevům, které jsou naprosto přirozené - jako je snaha zjednodušit si život nebo potřeba odpočinku. Hustila do studentů, že by měli co nejvíc času využít k práci a odpočívání je jen projev lenosti. S tímto dávala za vzor pracovitost Japonců (kteří i z přepracování umírají).

Striktní, její druhé jméno

Profesorka Pěčková až chorobně trvala na striktním provádění různých úkonů a sebemenší odchylka měla za následek přinejmenším sprdnutí na tři doby. Např. jediný přípustný tvar slovesa "chybět" ve 3. osobě množného čísla byl "chybějí", i když i "chybí" je správně - nebo např. "renesance" bylo přípustné vyslovit se "s", i když i výslovnost "renezance" je správně. To samé znamenalo i formátování zápisků do sešitu, používání psacího písma (v osmé třídě jsem už přecházel na skript, tj. ručně psané "tiskací" písmo), který používají studenti jen pro sebe (kde bylo v podstatě jedno, jak si to student píše), pokládání bankovek atd. atd.

Alespoň jednou za hodinu si neodpustila poznámku ohledně způsobu sezení v lavici. Jenže sedět celých 45 (nebo spíš 48 - 50) minut jako prkno a s nohama v nepříliš ergonomicky řešených lavicích bylo prakticky neproveditelné (zejména pro pány mít nohy u sebe, a tudíž skřípnuté nádobíčko mezi stehny, by bylo hotové peklo). Takže studenti její výzvy, aby seděli "správně", většinou pouštěli jedním uchem dovnitř a druhým ven.


To jsou asi všechny špeky, na které jsem si vzpomněl. Jistě by se daly najít ještě další, ale buď už je vymetl čas a psychoterapie nebo jsou zasunuty v dlouhodobé paměti tak hluboko, že je mozek ani dolovoat odtamtud nechce... :)

Profesorka Pěčková a já

Jak jsem jí dával najevo svou "nelásku"

Pravděpodobně puberta a potřeba rebelovat a nejspíš i již vypěstovaná přecitlivělost na nátlak k příjetí "jediné správné víry" ze strany mého dědečka, fanatického to komunisty, způsobily, že jsem se stal jedním z mála, kdo profesorce Pěčkové dával najevo, že je mi její dobroserství silně proti srsti.

Někdy to bylo záměrně - např. v jedné slohovce ve třeťáku na volné téma jsem jí napsal, že její způsob výuky zavání šikanou. Nebo ve druháku ve fiktivním dopisu bratrancovi jsem popisoval přejetou kočku s vypadlým okem a přejetého ježka, jehož střeva vedle něj byla natažená jako kabel. Anebo ve slohové práci na téma "Jak jsem vyrostl přes prázdniny" jsem jen stručně napsal, že mi o číslo vyrostla noha. Její červeně psané komentáře byly někdy i dvakrát delší než to, co jsem já psal modře.

Kromě toho se mi povedlo profesorku Pěčkovou nechtěně "vytrolit" např. tím, že když se mě ve druháku ptala, jestli jsem se připravoval na hodinu ČJL a já upřímně odpověděl, že ne. Ona na to "Nezdá se ti, že jsi poněkud drzý? Kdyby tu byla moje matka, jednu by ti ušila!" Jindy jsem zase zdrhnul z filmového představení v kině. Když se studenti měli drzost zasmát nějaké vtipné scéně ve filmu Philadelphia, ona prskala, že rušíme a kdo nepochopil vážnost filmu, může vypadnout - tak jsem ji vzal za slovo a vypadnul jsem :)

Co na to profesorka Pěčková? Nejdřív to u mě brala jako takový roztomilý výstřelek. Později už se jí to přestávalo líbit a na konci třeťáku mi už nepřímo vyhrožovala, že se mnou zatočí. Ale to už nestihla, protože byla na konci třeťáku odejita a ve čtvrťáku měla naše třída na ČJL již o poznání přívětivější profesorku Havlíčkovou.

A co na to spolužáci? Velká část z nich mě podporovala - i když o její upřímnosti by se s odstupem času dalo pochybovat (ale tehdy jsem ty pochybnosti neměl). Jiní studenti mě zase nabádali, abych s tou rebelií přestal a naopak vyšel profesorce Pěčkové vstříc. Ale to nepřicházelo v úvahu. Protože vyjít jí vstříc znamenalo ohnout hřbet a zpronevěřit se sám sobě.

Následky

Nejspíš si klepeš na čelo a říkáš si, jak na tom musím být špatně, když jsem se s tím dodnes nevypořádal a profesorka Pěčková mi straší v hlavě ještě víc než 20 let potom, co naposledy strašila před tabulí a před devíti lety začala žrát trávu zespoda.

Je sice pravda, že následky jejího dobroserství o sobě dávají ještě dnes, ale už to ani zdaleka nedělá takovou rotyku jako ještě před deseti lety - kdy při vzpomínce na ni mi ještě pěnila krev. Šrám se už sice zahojil, ale zůstala po něm nepěkná jizva, která občas pořádně zasvrbí.

Jak jsem psal na začátku, vybublalo najevo, že profesorka Pěčková má prsty v utváření mé psychiatrické diagnózy - nebo alespoň některých narušených vzorců prožívání a chování. Zcela jistě má prsty v tomto:

  • Asi tím nejzásadnějším je až nezdravá citlivost na to, když se mě někdo snaží proti mé vůli vmanipulovat tam, kam nechci nebo dokonce mě předělat k obrazu svému. Emoce moc najevo nedávám, a tak spíš zuřím uvnitř :) Pokud si to rychle nevybiju, pak to dělá v hlavě pěknou rotyku.
  • Poezii, divadlu, klasické hudbě apod. jsem nikdy nepřišel na chuť a byly mi spíš lhostejné. Ale kvůli agresívní propagandě profesorky Pěčkové, jsem začal tyto formy kultury a umění nenávidět. A dlouho trvalo, než se můj vztah k nim aspoň částečně vrátil zpět ke lhostejnosti - nebo se ta averze schovala za něco jiného.
  • Profesorka Pěčková mi zprotivila slova "krása" a "krásný" a dlouho jsem si zakazoval je používat. Naštěstí jsem je už z "blacklistu" odstranil :)
  • Jistě by se dalo najít i něco pozitivního - ale momentálně si na nic nevzpomínám :)

Co jí k tomu vedlo?

Jaká opravdu profesorka Pěčková byla, budou vědět jen ti, kdo ji opravdu dobře znali. Pro ty ostatní, včetně mně, jen zbývá prostor k domněnkám a spekulacím, co ji vedlo k tomu, že byla taková, jaká byla. Mně osobně napadá toto (ber to prosím s rezervou):

  • svou roli asi hrála mentalita, kterou si přinesla z oblasti odkud pocházela (Bílé Karpaty na česko-slovenské hranici) - moje tchýně pochází taky odtud a v některých rysech jsou si nápadně podobné :)
  • její dobroserství může vycházet i z možných psychických problémů (že dávala najevo vymezování se a nenávist vůči světu, kterému nerozuměla a frustrace z toho, že vynakládala energii zbytečně, ale nebyla to schopna přiznat).

Zvonec a konec

Myslím, že jsem vyčerpal vše, co jsem ti chtěl předhodit (a co mě napadlo). Takže je na místě tento výlev ukončit. Pro mě osobně svůj účel splnil, neboť se mi podařilo ošetřit jizvu, která mi po ní na duši zůstala.

Takhle nějak jsem krátce po maturitě ztvárnil profesorku Pěčkovou. Ale to je reprodukce z konce loňského roku :) Na ní je vidět, jaký jsem měl k ní vztah :)
[post_title] => Profesorka Pěčková po 20 letech [post_excerpt] => Tímto výplodem uspokojuju svou potřebu uplivnout nějakou tu jedovou slinu na adresu profesorky Pěčkové, pošahané to češtinářky ze střední školy, jejíž strašení před tabulí ve mně zanechalo následky. [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => profesorka-peckova-po-20-letech [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2019-03-06 16:01:24 [post_modified_gmt] => 2019-03-06 15:01:24 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=810 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [7] => WP_Post Object ( [ID] => 582 [post_author] => 1 [post_date] => 2018-10-03 14:53:27 [post_date_gmt] => 2018-10-03 12:53:27 [post_content] => Po samotném vstupu do terapie 21. 1. 2011 a začátku docházení do terapeutické skupiny 16. 8. 2016 je 2. říjen 2018 další důležitý milník v mé psychoterapii a "kariéře" psychiatrického pacienta. Protože jsem asi na tom už zřejmě tak dobře, že už "individuál" není momentálně potřeba. Jelikož má u mě větší přednost "otužování" se v oblasti mezilidských vztahů, nadále budu pokračovat v psychoterapii skupinové - která má být po úpravě pravidel fungování o něco náročnější. Samozřejmě budu taky docházet na krátké konzultace k mému psychiatrovi kvůli lékm, které beru "na hlavu". Ale zatím jsme se se psychologem dohodli jen na přerušení - protože je možné, že časem budu "individuál" zase potřebovat víc a začnu opět na něj chodit pravidelně. [post_title] => Přerušení individuální psychoterapie [post_excerpt] => V úterý 2. 10. jsem měl asi na delší dobu poslední "individuál" u psychologa. Byl velice krátký a s mým psychologem jsme se shodli na tom, že individuální psychoterapie už nemá takovou prioritu jako dosud a bude stačit, když na sezení budu chodit jen podle potřeby na požádání. [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => preruseni-individualni-psychoterapie [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2018-10-03 15:07:15 [post_modified_gmt] => 2018-10-03 13:07:15 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=582 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) ) Array ( [0] => WP_Post Object ( [ID] => 1125 [post_author] => 1 [post_date] => 2020-04-27 01:38:30 [post_date_gmt] => 2020-04-26 23:38:30 [post_content] =>

Jsem přesvědčen o tom, že by nebylo na škodu se více rozpovídat o tom, jak jsem díky psychoterapii zažil něco, čemu říkám "druhá puberta". Bylo to takové bouřlivější období, které začalo krátce potom, co jsem začal docházet k Mgr. Kolářové na sezení a trvalo asi rok a půl.

Myslím, že ono přirovnání k pubertě je na místě. Protože - snad kromě tělesných projevů - jsem zažíval něco podobného, co obvykle zažívá dospívající mladý člověk.

Psí kusy psychiky

Takovým nejzjevnějším projevem byly různé psí kusy, co mi dělala psychika. Nálada se mi měnila jak aprílové počasí a stačilo málo, abych někoho poslal do patřičných míst nebo uděll nějaké extempore (anebo aspoň nějaký naschvál). Kvůli tomu jsem se dostával do situací jak úsměvných (které kdyby někdo natočil a hodil na YouTube, byla by z toho výživná virální videa), tak i nepříjemných, ba přímo nebezpečných (kdy hrozila fyzická potyčka nebo jiné problémy).

Jsem přesvědčen, že jsem to dost přikrmil tím, že jsem se nechal ukecat k tomu, abych navštívil jistou lidovou léčitelku, která se zabývá kineziologií, reiki apod. - a jejíž metody byly poněkud agresívní a trochu zaváněly sektářskými praktikami.

Jak sám se sebou zacházet...?

Když se na to podívám s odstupem, tak mám za to, že ty výše zmíněné změny nálady a další špumprnágle byly jen projevem toho, jak se mi začal rychle měnit pohled na sebe i svět, zažité vzorce chování a myšlení apod. - a bylo to příliš rychlé na to, abych se tomu byl schopen přizpůsobovat a zařizovat se podle nich.

Takže jsem se znovu musel učit sám sebe používat. Dosud zašlapávaná sebedůvěra se začala stavět na oslabené, vratké nožičky - a to bylo asi jako přesednout z jízdního kola na motorku (a ne žádného fichtla, ale nějakou silnější kubaturu) - a to bez autoškoly. A pak se asi začala vyplavovat nahromaděná zlost a agrese, kterou jsem dosud spíš polykal a občas si "upšouknul" na sociálních sítích.

Všechno zlé je k něčemu dobré

I když jsem zažíval během "druhé puberty" nepříjemnosti, tak přece jen to bylo k něčemu dobré. Např.

  • Začátkem března 2011 jsem hodil bobek na "Vaška Hrozného", nejhoršího to šéfa, jakého jsem zažil - a jednu z nejhorších prací, kterou jsem měl. Sice jsem to udělal poněkud nešikovně (ještě jsem toho sociopata dráždil), ale začal jsem volněji dýchat. Následné nepodařené působení ve volném sdružení živnostníků a s tím spojené finanční problémy beru dnes jako součást terapie a ozdravnému procesu. Další práce byly a jsou už jen lepší - ať co do způsobu práce, prostředí, tak po finanční stránce.
  • Rozhádal jsem se s (některými) bývalými spolužáky ze základky a následně jsem se od nich trhnul. Došlo mi totiž, že si stejně s většinou z nich nemám co říct a že je lepší se soustředit na lidi mně opravdu blízké nebo jinak důležité - což lidi, se kterými jsem kdysi sdílel prostor ve škole, už nejsou.
  • Probouzející sebedůvěra se příznivě projevila v tom, že jsem začal být plodnější v oblasti hudební tvorby a později se vrátil ke kreslení. A nejen to...

Ještě trocha mudrování nakonec...

Spousta lidí si myslí, že když začne chodit ke cvokaři a řešit s nimi své problémy, bude jim jen líp a líp. Někdy to tak být může, ale dost často se stává, že zejména po těžších sezeních (např. vrtání se v traumatech) se psychický stav může přechodně zhoršit - což může nepříjemně překvapit a kvůli tomu spousta z nich přestane ke cvokaři chodit - a k dalšímu třeba už nejde, protože už tomu nevěří.

Nevím, jestli je to dobré přirovnání, ale když se ti zubař hrabe v puse, tak tě pak taky může nějakou dobu být citlivé místo, kde se ti hrabal (zub, dáseň nebo i celá pusa).

Obvykle to trvá několik dní, než se psychika zase srovná, ale když se řeší narušená osobnost nebo věci, které se s člověkem táhnou už od dětství, tak tyhle následky mohou přetrvávat delší dobu a může přijít "druhá puberta".


V dalším díle se dočteš něco o mé psychiatrické diagnóze.

[post_title] => ZŠM 2. díl: Druhá puberta [post_excerpt] => V minulém díle ses dočetl(a), jak jsem se dostal do terapie a skončil tím, že 21. 1. 2011 ve 14 hodin jsem měl úplně první sezení. V tomto díle se dočteš o úplných začátcích v terapii a bouřlivém období, kterému říkám "druhá puberta". [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => zsm-2-dil-druha-puberta [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2020-04-27 01:38:30 [post_modified_gmt] => 2020-04-26 23:38:30 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=1125 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [1] => WP_Post Object ( [ID] => 1089 [post_author] => 1 [post_date] => 2020-02-27 14:51:04 [post_date_gmt] => 2020-02-27 13:51:04 [post_content] =>

K tomu, abych pravidelně začal docházet na "pokec" se psychologem, příp. psychiatrem, mě přiměla má drahá polovička... Ale to trochu předbíhám. Takže pěkně od začátku

Dětství a školní léta

Když se pohrabu v paměti, tak jsem už od dětství úplně nezapadal mezi vrstevníky. Když pominu ty viditelné znaky spojené s vrozenou oční vadou (šilhání pravého oka a nutnost nosit brýle), tak už - s velkým odstupem - asi nějaké signály, že by s mou psychikou nemuselo být v pořádku.

Kromě toho, že si mě někteří vrstevníci dobírali, ba dokonce šikanovali (čemuž jsem se nedokázal účinně bránit) a poznámek ze školy typu "Tomáš se málo hlásí", jsem snad už od první třídy byl posílán k odborníkům. Tuším, že už v první třídě jsem byl v pedagogicko-psychologické poradně.

Ale jsem si jistý, že podruhé u psychologa jsem byl v sedmé třídě (školní rok -1992/93) - a to díky paní učitelce Jelínkové, kterou jsme měli na matematiku. Bylo jí divné, že jsem málo aktivní při hodinách a dle jejího názoru že to je kvůli nízkému sebevědomí. Podstoupil jsem tam nějaké vyšetření, jehož součástí byly i dva IQ testy. A jelikož mi v nich vyšly celkem vysoké cifry (125 a 134 - ten druhý po opravě :) ), začal jsem nosit nosánek tak trochu nahoru a dával najevo domnělou převahu. To mi vydrželo cca 5 let, kdy mě spolužáci ve třeťáku na střední v tomto dost "schladili" :) Takže z dnešního pohledu to nebylo příliš šťastné.

V dospělosti...

Jak jsem přibýval na věku a bral rozum, čím dál víc jsem si všímal, že mé chování, prožívání a reakce v určitých situacích je poněkud "nestandardní" - a když se snažím chovat "normálně", tak je to velice obtížné (asi jako pro praváka psát levou rukou). A nějak narůstala potřeba se víc pídit po tom, proč to tak je.

Někdy v roce 2006 nebo 2007 jsem si proto koupil knihu "Jste introvert", kterou napsala americká psycholožka Marti Olsen Laney (v anglickém originále "The Introvert's Advantage). Je sice pravda, že jsem se v ní dozvěděl leccos zajímavého, ale v poněkud pokřiveném vidění světa jsem si to přeložil tak, že coby introvert jsem lepší člověk, protože k přemýšlení používám mozek, kdežto extraverti pusu - a tím ze své podstaty jsou poněkud jednodušší a hloupější (neboť ústní dutina má menší mentální kapacitu než mozek). A tato snaha si namlouvat, že jsem "lepšočlověk" mi spíš škodila a já se spíš víc propadal, s promiutím, do sraček - čím dál větší úzkosti, vyčerpání, pesimismus apod.

Spása na obzoru

V březnu 2010 jsem se přes seznamku seznámil s mou drahou polovičkou. Až po půlroce mi v lázních v Jeseníkách přiznala, že má pocuchanou psychiku a povyprávěla mi, jak se k tomu dostala. Tím mi přišla ještě sympatičtější. A díky tomu jsem začal koketovat s myšlenkou, že bych se taky svěřil do rukou nějakého psychologa. Ale drahé polovičce jsem to zatím neříkal, protože jsem ještě nebyl přesvědčen, že to opravdu chci.

Ona si však sama všimla, že jsem vyčerpaný a přehnaně úzkostný. A nabídla mi, že bych mohl začít chodit k mgr. Kolářové , ke které sama kdysi chodila a která jí nejvíc pomohla, když jí bylo nejvíc ouvej. Přemlouvat mě nijak zvlášť nemusela, protože jsem už sám cítil, že to sám neutáhnu a že "psycho-odborník" by mi mohl pomoct. A taky zafungovala zvědavost. Koncem roku 2010 jsem byl pevně rozhodnutý a začátkem roku 2011 jsem mgr. Kolářovou kontaktoval. A 21. 11. 2011, ve 14 hodin začalo mé úplně první sezení.

První sezení

Na prvním sezení jsme s mgr. Kolářovou mluvili o tom, co mě k ní přivedlo. Já jsem řekl, že vyčerpání a problémy s komunikací (jakože si vykládám to, co někdo řekne, jinak než se očekává apod.) Ale mgr. Kolářová hned poznala, že mám velký problém se sebedůvěrou, a tak se hovor rychle stočil tím směrem. Hned po prvním sezení jsem se stal psychiatrickým pacientem, neboť jsem hned dostal recept na Seropram (SSRI antidepresivum), který užívám dodnes a papíry na vyplnění anamnézy.

Ale co je důležité, hned během prvního sezení mi docvaklo, že jsem udělal dobře, když jsem vyslyšel nabídku mé drahé polovičky a dal na její doporučení ohledně mgr. Kolářové. Tato moudrá a poněkud svérázná dáma se na necelých sedm let (než odešla do důchodu a předala mě jinému psychologovi) se stala jedním z mých největších spojenců. A i když někdy docela drsně reagovala na to, co se jí nelíbilo (a mně třeba z toho bylo několik dní špatně), rád na ni vzpomínám.


O tom, jak jsem díky terapii zažil druhou pubertu, se dozvíš v příštím díle.

[post_title] => ZŠM 1. díl: Jak jsem se dostal do terapie [post_excerpt] => Máme tu začátek série - a jsem přesvědčen, že by se slušelo, abych se víc rozepsal o tom, jak jsem se dostal do terapie a co tomu předcházelo. [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => zsm-1-dil-jak-jsem-se-dostal-do-terapie [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2020-02-27 14:51:04 [post_modified_gmt] => 2020-02-27 13:51:04 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=1089 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [2] => WP_Post Object ( [ID] => 1081 [post_author] => 1 [post_date] => 2020-01-08 12:49:20 [post_date_gmt] => 2020-01-08 11:49:20 [post_content] =>

Toto není můj první pokus sepsat takovouto sérii povídání. Pokud budeš trochu googlit, tak jistě nějaký ten pokus z dřívějška najdeš. Ale co - tak to zkusím znovu - a lépe :)

V Zápiscích šťastného magora se dozvíš něco o tom, jak se žije s tím, když je duše pošramocená natolik, že se musí být v péči odborníků "přes hlavu". Ale zase ne natolik, abych musel být ubytován na "psychárně".

Budu se snažit, aby to co nejvíc odpovídalo realitě - protože i když dobře prováděná terapie pomáhá zlepšit kvalitu života, samotný proces bývá zdlouhavý, náročný a někdy to s člověkem, který je v roli pacienta, pěkné psí kusy.

Samozřejmě to, co se dozvíš v této sérii, vztahuju pouze a jen k mé osobě. Protože každý člověk je jiný a pokud má nějakou psychiatrickou diagnózu, tak ta je ušita na míru přímo jemu. To samé platí i o terapii, kterou podstupuje.

Pokud jsi zvědavý(á) na to, jak jsem se měl v psychiatrické léčebně, pak jsi zvědavý(á) zbytečně. Tak daleko jsem to nedotáhnul a doufám, že ani nedotáhnu. To samé platí i o denním stacionáři (což je něco podobného jako léčebna, jen pacienti chodí spát domů + nějaké další odlišnosti).

Jestli se bojím zneužití? Má drahá polovička mi už nejednou řekla, že se moc "odhaluju" a že by toho mohl nějaký pitomeček coby mou slabost zneužít (jedno jestli k posměchu, parazitování nebo ukájení mesiášských choutek). Jsem si toho vědom a musím s tím počítat. Je však zajímavé, že jsem byl kořistí pro různá hovádka a jejich šikanu spíš před terapií než teď. A spíš než se zneužitím se spíš setkávám s určitým nepochopením, které je spíš roztomilé.

Šťastný magor

Proč zrovna Zápisky šťastného magora? Protože díky terapii jsem se z oficiálně "duševně zdravého" uzlíčku nervů se zašlapanou sebedůvěrou, stal sice "magorem", ale v rámci možností šťastným a spokojeným :)

Proč tato série?

Touto sérií se snažím aspoň trochu přispět k osvětě v oblasti, která je tak trochu tabu a i když se vnímání světa lidí s pocuchanou psychikou, co vyhledali odbornou pomoc (a těch, co tu pomoc poskytují) se stále zlepšuje, přece jen stále v části společnosti přetrvávají názory, které tento svět nestaví zrovna do dobrého světla.

Jako třeba, že je ostuda a projev osobního selhání, když člověk vyhledá psychologa nebo psychiatra. Nebo že psychologové a psychiatři jsou šarlatáni, kteří člověku stejně nepomůžou a jen od něj berou peníze.

A Zápisky šťastného magora uspokojuju svou potřebu aspoň trochu přispět k tomu, aby byl svět lidí, kteří řeší své problémy s odborníky, co nejvíc přiblížen široké veřejnosti a různé mýty a názory byly uvedeny na pravou míru. Možná jsem naivní, ale věřím, že informace, které vám tu předhazuju, budou něco platné a pro někoho zajímavé.


A to je asi tak všechno, co jsem na tebe chtěl takto pro začátek vychrlit. Příště o tom, jak jsem se dostal do terapie.

[post_title] => ZŠM 0. díl: Prolog [post_excerpt] => Možná ses na stránce "O mně" dočetl(a), co znamená ten "pošuk" v podtitulu tohoto webu - a třeba se o tom chceš dozvědět něco víc. Pokud to tak je, pak věz, že začínám minisérii Zápisky šťastného magora (zkráceně ZŠM), která snad ukojí tvou zvědavost. [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => zsm-0-dil-prolog [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2020-01-08 12:49:20 [post_modified_gmt] => 2020-01-08 11:49:20 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=1081 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [3] => WP_Post Object ( [ID] => 1102 [post_author] => 1 [post_date] => 2019-10-16 12:31:07 [post_date_gmt] => 2019-10-16 10:31:07 [post_content] =>

Na některých dřívějších srazech jsem sice byl (rok 2004, 2009 a nějaké menší, neoficiální), ale většinou mě to příliš nebavilo a odcházel jsem jako první.

V roce 2014 jsem ani pozván nebyl. Několik let předtím jsem správcoval naší "dvojtřídu" a několik let předtím jsem tuto třídu opustil s tím, že jsem tam udělal i nějaký bordel (smazal sebe a pár dalších lidí). A spolužáci na mě byli jistě oprávněně naprdnutí. Ale i kdyby mě pozvali, moje odpověď by bylo jasné "ne" - přece nebudu plýtvat časem a energií tím, že polezu někam, kde mě to nebaví.

A když mi přišla několik měsíců předtím pozvánka na sraz po 25 letech, hned jsem ji zaříznul - a nebýt toho, že se ke mně dostaly fotky skrz jednu z účastnic, kterou mám na FB v přátelích, tak bych si nejspíš na něj ani nevzpomněl :)

Bývalí spolužáci pro mě ztratili význam

I když jsem byl ještě před cca 10 lety ve vztahu se spolužáky docela dost aktivní, dnes mají pro mě význam pramalý. K odtržení od nich mi pravděpodobně pomohla moje drahá polovička (nebyl to její záměr, jen mi vstoupila do života a stala se pro mě snad nejdůležitější osobou) a velký vliv na to má i psychoterapie (došlo mi, že většina lidí stejně není moje "krevní skupina" a nemám si tudíž s nimi co říct.

Svou roli v tom hraje i to, že kvůli určité jinakosti si mě často spolužáci dobírali (a někteří i šikanovali). I když je možné, že jsem si o to mnohdy koledoval.

Nemám problém se s nimi pozdravit na ulici nebo i prohodit pár slov - ale musí se ke mně hlásit (protože bych si jich pravděpodobně nevšiml), příp. připomenout, kdo jsou zač :)

Nejsem zrovna společenský tvor

Ze své introvertní podstaty nepatřím mezi tvory, kteří by měli potřebu chodit do společnosti. Jelikož svou pozornost mám potřebu zaměřovat na tu malou hrstku mých nejbližších, považuju za zbytečné chodit někam jen proto, abych se setkával s lidmi. A prázdné mlácení pyskem, kterému se říká společenská konverzace, mi nic nedává, ale naopak mě to vyčerpává - stejně jako pobyt v místě, kde je velká koncentrace lidí.

Třídní srazy se základkou se týkají obou tříd v ročníku, takže se tam vyskytne třeba kolem 30 - 40 lidí. A tolik lidí svými žvanícími papulami generují solidní kravál. A přece nebudu lézt někam, kde bych si připadal jak v naprásknutém vagónu metra v odpolední dopravní špičce - kde mnohdy ani takový kravál jako na třídních srazech a podobných kratochvílích není. Navíc za takovým nicotným účelem, abych se tam potkal s bývalými spolužáky, z nichž většina už jsou pro mě skoro cizí lidi.

Většinu mé poněkud malé potřeby společenského vyžití uspokojuje skupinová psychoterapie - i když její podstatou je práce na sobě a podpora ostatních kolegů pacientů. Ale jednak tam jsou lidi, kteří mi jsou sympatičtí a místo planého mlácení pyskem se tam řeší konkrétní témata. I když některá sezení jsou těžká a vyčerpávající, stojí mi za to, každé pondělí se s těmi lidmi setkávat.

Chtěli mě tam vůbec?

Když jsem nebyl v r. 2014 pozzván na sraz po 20 letech a posléze mi bylo řečeno, že to bylo kvůli tomu bordelu, co jsem udělal na Spolužáci.cz, tak to sice nebylo úplně příjemné, ale bylo to aspoň férové.

Ale na sraz po 25 letech jsem pozván byl. Ale pozvánku hned zaříznul z výše uvedených důvodů. Až po srazu, kdy se ke mě skrz jednu z účastnic, kterou mám na Facebooku v přátelích, "propsaly" fotky, jsem se znovu podíval na stránku akce. A u ní byl následující příspěvek:

Seznam těch, kteří se nezúčastnili ...

A jak je vidět, jen u mého jména byl vysmátý smajlík. Možná jsem paranoidní a možná si to vysvětluju špatně, ale beru to jako signál toho, že jsem jim buď pro srandu nebo že mě tam ve skutečnosti ani nechtěli. Kdyby to sdělili přímo, bylo by to v pořádku. Nějakou nepříjemnou zpětnou vazbu snesu a bylo by to férové. Ale takhle mi to přijde... hovadské.

Utvrdilo mě to v tom, že je lepší a pro mě přirozenější se setkávat s lidmi, se kterými je mi dobře a kteří jsou mi blízcí nebo jinak pro mě důležití - a tudíž je mi s nimi dobře. Příp. když to setkání má pro mě nějaký přínos - a setkat se s někým, jenom abych "drbal", to fakt není.

[post_title] => Jak jsem se nesrazil se základkou [post_excerpt] => Na přelomu léta a podzimu roku 2019 proběhl sraz se ZŠ po 25 letech. Vyprdnul jsem se na něj a pozvání jsem hned, jak dorazilo, jsem zaříznul hned, jak jsem ho uviděl u sebe na Facebooku. [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => jak-jsem-se-nesrazil-se-zakladkou [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2019-10-17 12:50:32 [post_modified_gmt] => 2019-10-17 10:50:32 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=1102 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [4] => WP_Post Object ( [ID] => 1049 [post_author] => 1 [post_date] => 2019-09-05 00:45:06 [post_date_gmt] => 2019-09-04 22:45:06 [post_content] =>

Proč...?

S nápadem vypadnout na nějakou delší dobu z Prahy přišla moje drahá polovička. Už pár let předtím mluvila o tom, že by aspoň na rok chtěla vypadnout někam na samotu mimo civilizaci, obklopenou přírodou.

Ale poslední impuls tomu dodalo párové sezení u psycholožky někdy v březnu 2019, kde drahá polovička mluvila o tom, že je uondaná z pražského ruchu a každodenního stereotypu a že by chtěla nějakou zásadnější změnu v životě. A hned večer začala projíždět nabídky pronájmů domů mimo Prahu.

Já osobně mám stereotyp docela rád (je to takové moje "bezpečné místo"), ale stejně jako drahá polovička jsem byl utahaný z toho pražského ruchu a čím dál víc alergický na to velké množství a rozmanitost lidí (až nezdravě mnoho Rusů, Číňanů a jiných uhulákaných cizinců) kolem mě, jen co jsem vytáhl paty z baráku. A kvůli tomu jsem měl čím dál častěji propady do stavů podobným depresi. A tak jsem ani moc nebyl proti.

V několikakolovém výběrovém řízení na nové obyvatele jsme sice skončili mezi neúspěšnými, ale "výherce" to nakonec zrušil - takže domeček byl nabídnut nám. Z čehož já osobně jsem byl nadšený, neboť jsem si to tam zamiloval už když jsme tam byli na prohlídce.

A tak 10. června, krátce po návratu z dovolené, jsme po poledni zvedli kotvy a přestěhovali se. Ještě jsme několikrát byli ve starém bytě kvůli úklidu a opravám a naposledy kvůli předání. A následně ještě tahanice s pronajímatelkou kvůli vyrovnání škod (neměli jsme sjednanou kauci, která by to pokryla).

Netěšil jsem se nadarmo

Když bylo jisté, že vypadneme z "toxické" Libně do malebného městečka v ještě malebnější krajině, těšil jsem se na to jako malé dítě na Vánoce. A když jsme se tam přestěhovali, byl jsem utvrzen v tom, že jsem se netěšil nadarmo. Dokonce je to tu ještě lepší, než jsem čekal!

Těšil jsem se sem i proto, že krajina a prostředí mi připomíná to v mém "rodném" Šluknovském výběžku. Je podobně zvlněná, směrem na jih, k Sázavě asi o něco víc (zařezává se to tam do hlubokého údolí).

Ale hlavně jsem se těšil na to, že se dostanu do prostředí, kde je božský klid, málo lidí kolem mě a naopak hodně přírody - zkrátka takového, které mě nevysává, ale naopak dobíjí. A opravdu jsem se toho dočkal. Místo kakofonie, kterou vytváří hodně lidí svým žvatláním v různých jazycích tu nejvíc slýchám kvokající a kdákající slepice od sousedů, zvon odbíjejících hodin na radniční věži, zpěv ptáků (teď už zdaleka tolik ne - holt už zahnízdili a na jejich další koncert si budeme muset počkat na příští jaro) atd.

Hodně dlouho jsem byl přesvědčen, že jsem Pražák, který vyrůstal na špatném místě - protože tím, že mám potřebu si hledět svého a mít ostatní (hlavně cizí) lidi na salámu, jsem tam dokonale zapadl. A i ta anonymita mi vyhovovala. Ale přece jen klid, nálo lidí a hodně přírody je pro mě přirozenější prostředí než pražský kravál a chaos :)

A když k tomu přičtu skutečnost, že Jílové je od Prahy asi tak daleko jako z Vilémova (nebo Poustevny) do Rumburka a zůstávají mi pořád prakticky stejné možnosti ohledně práce apod., tak je to pro mě téměř ideální místo pro život :)

A nakonec ještě taková třešnička na dortu jsou nynější pronajímatelka a jej rodina a sousedi od nás z domu, kteří jsou velice přívětiví, srdeční a vstřícní.

Jako v nervovém sanatoriu

Musím říct, že bydlení v Jílovém má blahodárný vliv na mé podlomené psychické zdraví. Asi i proto, že do Prahy se dostanu tak 2x - 3x týdně, mě už lidi "nevysávají" tolik jako předtím. Množství dekompenzací z velkého množství lidí (či jiných rušivých podnětů) se citelně snížilo (asi největší byla ta, když na manželčinu oslavu narozenin přijeli její kolegové z práce - ani ne přímo z těch lidí, ale z faktu, že se kvůli počasí náhle změnil program a místo grilovačky na zahradě se nakýblovali k nám do baráku).

O prázdninách nefungovala naše terapeutická skupina, prý z kapacitních důvodů. Ale asi je mi tady natolik dobře, že jsem ji ani nepotřeboval. Ale po některých lidech se mi tak trochu stýská a už se tam zase po prázdninách těším :)

Je sice pravda, že se nám zvedly náklady na bydlení asi o třetinu, ale myslím, že se to vyplatí. Nynější nájem odpovídá vyššímu průměru za 2+kk v širším centru Prahy a přitom máme to bydlení za tu cenu přímo luxusní (3+kk + zahrada + další prostory). A je to taková investice do zdraví (hlavně toho duševního).

[post_title] => Jsem "Jílovej" [post_excerpt] => Z velkoměsta na venkov, z bytu do domku, z Prahy-Libně do Jílového u Prahy... Zkrátka jsme se s drahou polovičkou sbalili a 10. června 2019 přemístili za Prahu... [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => jsem-jilovej [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2019-09-05 00:45:06 [post_modified_gmt] => 2019-09-04 22:45:06 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=1049 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [5] => WP_Post Object ( [ID] => 947 [post_author] => 1 [post_date] => 2019-05-01 12:54:57 [post_date_gmt] => 2019-05-01 10:54:57 [post_content] =>

Obrázek je "vypůjčený" odněkud z internetu (viz vodoznak). Časem jej možná nahradím vlastním výtvorem :)

Pokud mě aspoň trochu znáš, pak jistě víš, že chodit na mejdany a jiné společenské akce, kde je víc lidí pohromadě, je pro mě spíš plýtvání energií (i když s těmi "správnými" lidmi to může být fajn). A pokud mě znáš ještě líp, pak jistě víš, že bych radši sežral hovno, než abych se navlékl do kvádra, oběsil na kravatu a takto zohaven šel na ples, do opery nebo na jinou, podobně "toxickou" akci.

Ale 20. února 1998 jsem se tomuto bohužel zpronevěřil a pod nátlakem (kterému jsem se tehdy neuměl bránit a bůhvíjestli bych byl schopen se mu bránit i dnes) jsem byl nucen jít na maturitní ples třídy 4. A Obchodní akademie Rumburk, do které jsem patřil - a stát se tak jednou z "hvězd večera"... A způsobil si tímto hluboké zranění na duši. To se mi podařilo jakž takž vyléčit v psychoterapii. Ale jizva, která po tom zůstala, dává o sobě vědět dodnes. Takže tento výlev ber jako takové podrbání oné jizvy :)

Před "Dnem D"

Jak jsem se pokusil z té šaškárny vycouvat

Ač ples proběhl až v druhé polovině února 1998, horečné přípravy začaly už v průběhu září, kdy se studenti trochu aklimatizovali na školní rutinu. A brzy na to se mi z té děsivé představy, že se budu muset navléknout do kvádra a oběsit na kravatě a takto zohaven pak jako medvěd v cirkuse šaškovat před (nejen mými) rodiči, učiteli a vůbec všemi, kdo si přišli za svých 50 Kč užít, začalo od úzkostí plašit trávicí ústrojí a zhoršilo se mi spaní.

Už od prváku jsme měli každý měsíc platit výpalné na ples v částce 10 Kč měsíčně. Ale až na pár světlých výjimek na to každý házel bobek. A tak někdy v průběhu září (nebo října) organizátorky tahat ze spolužáků výpalné zpětně (v mém případě něco přes 300 Kč). A tehdy jsem si dovolil tu drzost, že jsem prohlásil, že nic platit nebudu a na žádný ples nejdu. Následovala reakce v tom duchu, že takhle nééé, že bych tam měl být taky, když jsem kreslil plakát apod. Nakonec jsem nátlaku podlehl a výpalné zaplatil. Trávení se mi plašilo ještě víc, protože už jsem v tom byl namočen až po uši.

Jak jsem sabotoval nácvik nástupu

Někdy v lednu si organizátorky usmyslely, že bychom měli nacvičit nástup. Choreografii na píseň Time to say Goodbye, nazpívanou duem Andrea Bocelli a Sarah Brightman vytvořila matka jednoho spolužáka.

První zkouška byla součástí hodiny tělocviku. Záškoláctví nebyl můj styl a trávicí ústrojí se mi plašilo příliš málo na to, abych mohl zůstat doma. Takže pro mě nebylo prakticky možné se tomu vyhnout. Sice jsem se kroutil jak tasemnice v lejně dle choreografie, ale s takovým odporem, že jsem málem ozdobil parkety v tělocvičně natrávenou snídaní.

Další čtyři zkoušky probíhaly až po škole. A tomu bylo možné se vyhnout. Přece jen bych byl sám proti sobě, kdybych si měl zopakovat ten nepříjemný zážitek. A zdlouhavě nacvičovat něco, co použiju jen jednou v životě, je pro mě plýtvání energií dodnes. Takže místo na zkoušku jsem zamířil na nádraží a odtud vlakem směr bezpečí domova.

Ale ukázalo se, že ani doma před tím nejsem úplně v bezpečí. To, že organizátorky prskaly jak nakopnutí křečci, když jsem poprvé nepřišel, to se ještě dalo přežít. Ale horší bylo to, že jedna z nich to práskla svému otci, od něj se to dozvěděla moje máma a druhý den, co jsem přišel ze školy, mi rodičové kladli na srdce, abych šel aspoň na dvě zkoušky. Naštěstí aspoň tady pud sebezáchovy fungoval dobře a další zkoušky se musely obejít beze mě.

Několik dalších týdnů byl relativní klid. Ale pak přišel den poslední, generální zkoušky dva dny před plesem, a ta probíhala na "místě činu", ve velkém sále rumburského kulturního domu. Ani ten den jsem neměl v úmyslu se trýznit účastí na zkoušce - zvlášť když po poctivě uplavaném kilometru o tělocviku v bazénu jsem byl rád, že se udržím na nohou. Ale jedna z organizátorek (ta samá, co několik týdnů předtím způsobila, že se o absenci na zkouškách dozvěděli rodiče) si usmyslela, že mě na generálku dostane, i kdyby čert na její koze jezdil. A tak do mě hučela, že jsem inteligent, že bych to měl udělat i kvůli mým rodičům (tahat do toho nejbližší, to je opravdu sviňárna), že zklamu nejen jí, když nepřijdu atd. Nakonec jsem na to kývnul. A z frustrace, že jsem podlehl jejímu nátlaku, jsem měl zkažený celý zbytek vyučování.

Po vyučování jsem si zašel do Venuše (oblíbená restaurace mezi rumburskými studenty), abych tu frustraci aspoň trochu rozpustil v alkoholu. Posilněn dvěma sklenicemi piva jsem pak vyrazil směr kulturák, abych tam ve 14 hodin byl. Ale spolužáci se tam trousili jako švábi na pivo a ze 14. hodiny bylo 14:30 a ještě tam nebyli úplně všichni. Ale pud sebezáchovy na poslední chvíli zafungoval a ve spojení s narůstajícím stresem z toho, že mi ujede vlak, jsem se těsně před začátkem zkoušky sebral a jel domů.

Druhý den ve škole jsem to od té samé osoby, která do mě den před tím hučela, dostal pěkně sežrat. Jakože by mě nezabilo, kdybych tam počkal, že jsem se zachoval jako blbeček a všechny jsem zklamal a že jestli si myslím, že jsem originální, že jsem trapný. Což mě opět solidně namíchlo.

"Den D"

Než jsem jel na ples...

Nastal "Den D", tedy 20. únor 1998. Byl, pátek a my jsme měli volno - abychom nabrali síly na ples a organizátorky ještě doladily to, co bylo třeba. Venku mrzlo a svítilo slunce a na zemi ležela nesouvislá vrstva sněhu. Na olympiádě v japonském Naganu proběhl slavný a napínavý hokejový zápas ČR - Kanada, ve kterém "naši" vyhráli v nájezdech. Někdy od 11. hodiny dopolední jsem se začal intoxikovat alkoholem z placatky rumu (dnes se mu říká Tuzemák) - ale jen tak, abych se udržel v klidu, ale hned se nezmatlal jak carský důstojník.

Někdy kolem 16. hodiny jsem se začal soukat do kvádra a věšet na kravatě. Když jsem byl zohaven, máma pronesla: "To je úplně jinej člověk!" Mírný útlum díky alkoholu zabránil, abych se zase nezačal svlékat. Cítil jsem se podobně nepatřičně, jakobych měl vyjít ven nahý. I proto jsem zůstal v přetopeném vlaku zababušen v zimní bundě. Cestou od vlaku jsem v supermarketu doplnil zásoby rumu a pokračoval dál.

Než ta šaškárna začala...

Do kulturáku jsem dorazil něco kolem šesté hodiny večer. Už tam bylo několik málo oběšených spolužáků. Nic moc se nedělo a já jsem pokračoval v intoxikaci alkoholem. Pomalu se na "místo činu" trousili další spolužáci - jak mužštiny - tj. ti oběšení, tak ti ženského pohlaví, navlečení do pytlů na mrtvoly různých barev a tvarů a se srstí na hlavě zformovanou do podoby připomínající kravinec, klubko hadů, sopl z nosu nebo do jiné obskurnosti (až na pár světlých výjimek, co neměly potřebu si srst hanobit tvarováním do kravinců nebo délka srsti to ani nedovolovala). S přibývajícím množstvím oběšenců a pytlů na mrtvoly v kulturáku sílil i proud těch příchozích. Kromě spolužáků se v prostorách kulturáku hromadili i oběšenci a pytle na mrtvoly s kravinci, hady a soply na hlavách z řad kantorů, blízkých příbuzných spolužáků a dalších, co se přišli za svých 50 Kč užít.

Jelikož jsem se alkoholem intoxikoval rychleji než jsem původně chtěl, bylo to po spotřebování druhé placatky rumu na mně i vidět - neboť jsem vyvaloval oči jak kočka se zácpou, která se pokouší vykonat velkou potřebu. Ale to mi bylo v tu chvíli jedno - hlavně, že jsem byl od toho, co se děje kolem mě, emočně odříznut.

A je to tady!

Ples měl začít v 8 hodin večer, ale začal v půl deváté. Nejdřív nějaké to předtančení a do toho moderátor s nepřirozenou intonací cosi blábolil. V předsálí jsme se řadili na nástup - oběšenci vlevo, pytle na mrtvoly vpravo. Spolužáci z obou skupin mi kladli na srdce, abych to nezkazil a všechno zvládl. Jeden obzvlášť nervózní brblal cosi o debilovi, který nechodil na zkoušky. Zkrátka každý byl nervózní po svém.

A najednou to přišlo - zlatý hřeb (do rakve) večera. Na jekot Sarah Brightman "táájm tůůů seeej guuut báááj" se do sálu vyklátily pytle na mrtvoly. O něco později na halekání Andrey Bocelliho "kóóón tééé partýýýróóó" se vyklátili oběšenci včetně mně. Ve zbytku té změti zvuků jsme se tam dle choreografie kroutili jak tasemnice v lejně. Až na drobné zaváhání jsem tu choreografii zvládl bez problémů, takže bylo zbytečné se týrat chozením na zkoušky.

Následoval další obvyklý rituál - třídní učitel na dřevěném stupínku věšel na studenty bílý saténový hadr s nápisem "Maturant 1998". Moderátor do toho něco zablábolil o konkrétním člověku - porád s tou nepřirozenou intonací. Ty čtyři schody na stupínek jsem vzal po dvou, což následovalo velkým halasem obecenstva v sále.

Pak ještě následovalo sbírání peněz, co nám obecenstvo předhazovalo jak zrní slepicím na dvorku, halekání studentské hymny "Gaudeamus igitur" a další nesmysly. Další trojí tradiční křepčení jsem absolvovat nemusel. V průběhu zbytku pobytu na plese jsem opět pokračoval v intoxikaci alkoholem - tentokrát v podobě bílého vína. Kolem půl jedenácté večer mě máma vzala za kulturák, abych si strčil prsty do krku a nechal obsah žaludku ze sebe vycouvat. Po návratu do kulturáku jsem dostal chléb se salámem a za chvíli jsem s rodiči a otcovým bývalým kapelníkem, který nás odvážel, jeli domů.

Po "Dni D"

Druhý den ráno jsem se probudil s tím, že se mi v rychlém sledu zjevovaly a zase mizely útržky vzpomínek. Připomínalo to čerstvě smíchané barevné plastelíny do jedné koule. Ale byl jsem rád, že to mám za sebou a už můžu zase chodit normálně v civilu.

O nějaký ten den později jsme si o jedné hodině společenského styku promítali video z plesu. A když jsem za střízliva a emočně neodstřižený od dění kolem mě viděl celou tu šaškárnu a sám sebe coby oběšence, jak se tam při nástupu kroutím, jak tasemnice v lejně a jak si jdu na stupínek pro ten bílý polyesterový hadr, všechno to na mě dolehlo - a šrám byl na světě.

Jak jsem se málem neoženil

Ještě hezkých pár let jsem měl potřebu brojit proti svatbě - dokonce jsem kdysi napsal článek "Nebetyčná šaškárna zvaná svatba". Nebo jsem si vytvořil pověru, že když se mi v noci zdá o tom, že se žením nebo se účastním nějaké svatby jako host, stane se mi v několika následujících dnech něco nepříjemného. Svatba byla pro mě velkým strašákem hlavně kvůli tomu, že by to mohl být takový "flashback" maturáku - jakože bych se nechal vmanévrovat do toho, abych oběšen na kravátli zase šaškoval :)

Až někdy v roce 2011 nebo 2012 mě drahá polovička s její kamarádkou při jednom posezení u vína přesvědčily o tom, že svatba bude taková, jakou si ji uděláme a ten strach a potřeba proti ní brojit postupně ustal.

Svatbu jsme měli malou (10 lidí při obřadu, 8 lidí na hostině), já jsem se ženil v tričku a ve výsledku to byl jedna z nejlepších věcí v životě, kterou jsme s drahou polovičkou udělali. A i když jsem se z toho půl roku vzpamatovával, vzpomínám "náš den" v dobrém :)

Jak jsem to probíral na skupinové psychoterapii

Já vím - o tom, co se probírá v terapii, by mělo zůstat jen tam (i terapeuti musí dodržovat zásady mlčenlivosti) - ale už je to dlouho (víc než dva roky), co jsem si na "skupině" vzal můj maturák jako téma, a tak si myslím, že něco málo z toho, co tam zaznělo, mohu vypustit... :)

To nutkání vzít si můj maturák jako téma, nastartovala skupina týden předtím. Měl jsem být součástí nácviku nějaké situace a dělat tramvaj. Leč z myšlenky, že bych měl dělat něco jiného než Tomáše Škvrnu, se mi udělalo zle - doslova mě to parazitovalo a, jsa bílý jak stěna, jsem tam začal zmateně chodit po místnosti :D Že to souvisí s maturákem, mi došlo další den - kdy mi začaly naskakovat vzpomínky na něj.

A tak jsem si maturák vzal další týden jako téma. Od tehdejší terapeutky i spolupacientů se mi dostalo hodně podpory (ostatně jako vždy). Byl jsem ujištěn, že kdyby mě organizátorky nenutily do účasti na něm, svět by se nezbořil a ples by nijak neutrpěl. A naopak by si ušetřily spoustu námahy se zařizováním navíc kvůli ústupkům vůči mně.

Kromě různých historek a perliček z maturitních plesů spolupacientů jsme probírali i motivy, proč měly organizátorky potřebu mě na maturák dostat stůj co stůj. A asi nejzásadnější byly tyto dva:

  • Maturák organizovala ženská část třídy. A že ženštiny mají tendenci ty přípravy dost "žrát". Vysvětluju si to tak, že je to, spolu se svatbou, "jejich" den, na kterém chtějí zazářit a být za princezny - a vše musí být dokonalé. V případě naší třídy i účast pokud možno veškerého osazenstva (včetně mé osoby) .
  • Svou roli v tom mohla hrát i skutečnost, že Šluknovský výběžek a okolí je převážně venkovská oblast, kde se drby šíří opravdu rychle (i jen "per huba"). Organizátorky tak patrně se chtěly zapsat do mínění zdejších obyvatel co nejlíp. Mohl v tom být i tlak ze strany (nejen) obchodní akademie kvůli pověsti apod.

Dalším důvodem, který mě napadl nezávisle na tom, může být i ten, že si organizátorky chtěly něco dokázat. Konkrétně v případě oné spolužačky, která mou první neúčast nabonzovala a před poslední zkouškou do mě nejvíc hučela, jsem se dozvěděl (resp. tak mi to vyplynulo z toho, co mi bylo sděleno), ji rodiče měli za malou holčičku.

Zvonec na konec

Spousta lidí se na maturák - ať už svůj nebo někoho svého blízkého - těší nebo na něj ráda vzpomíná. Pokud patříš mezi tyto lidi a udělalo ti to nedobře, pak tomu rozumím. Ale to není můj problém.

Můj problém je jen ten, že mám z maturáku dodnes na duši jizvu, jejíž projevy se snažím tlumit - třeba i tímto výlevem :)

[post_title] => Jak jsem maturitně (ne)plesal [post_excerpt] => Profesorka Pěčková nebyla jediným fenoménem na střední škole, ze kterého mám do dnes na duši jizvu, která mi stojí za to, ošetřit ji jedovatým výlevem. Tím dalším (a nejspíš i posledním) je "můj" maturitní ples. [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => jak-jsem-maturitne-neplesal [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2019-05-10 19:24:28 [post_modified_gmt] => 2019-05-10 17:24:28 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=947 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [6] => WP_Post Object ( [ID] => 810 [post_author] => 1 [post_date] => 2019-03-06 16:01:24 [post_date_gmt] => 2019-03-06 15:01:24 [post_content] =>

Profesorku Pěčkovou tu líčím tak, jak si ji pamatuju (jako fanatickou megeru). Pokud jsi ji znal(a) a pamatuješ si ji jinak, pak je to v pořádku.

V naší třídě (obchodní akademie, třída A, rok ukončení 1998) strašila před tabulí o hodinách ČJL (Český jazyk a literatura) od prváku do třeťáku (léta 1994 - 97), mém případě už při přijímačkách - kdy mě hned po příchodu sprdla, že se opírám o lavici :)

Na profesorku Pěčkovou sedí malebné, relativně nové a poněkud jadrné slovíčko dobroser. Protože vnucováním své představy "dobra" jednoduše spoustu lidí, s prominutím, srala. Naprostou většinu z nich tvořili studenti, kteří museli několikrát týdně její strašení před tabulí a ještě častěji její strašení na chodbách rumburského gymnázia a obchodky, kde ukájela své nutkání někoho sprdnout za sebemenší kravinu. Mezi ně patří i moje maličkost.

Její dobroserský přístup v kombinaci s mým poněkud křehčím psychickým korpusem (a řadou dalších činitelů) měly za následek to, že jsem si uhnal solidní šrám na duši, jehož následky dávají o sobě vědět ještě dnes (v psychoterapii dokonce vyšlo najevo, že má prsty v utváření mé psychiatrické diagnózy) - ale o tom se něco víc dozvíš později...

Dobroser neboli fanatik

Slovníček často říkaných frází

Malý výčet slov a frází, které profesorka Pěčková používala a na které jsem si vzpoměl

  • Váženíčkové - nejčastější oslovování celého osazenstva třídy, jeden z mnoha novotvarů, které často používala. Mezi studenty se toto používalo spíš jako nadávka :)
  • Co je to za pořádek? - nezřídka používané zvolání, když se jeden, či více studentů dopustilo více než jedné odchylky od jejích představ, jak se studenti mají chovat.
  • ...poznávat a uvědomovat si - Nevím, jak to bylo přesně, ale toto jsem slýchával nejvíc hlavně v prváku, když chtěla, aby si studenti nechali rozležet to, co jim hustila do hlavy.
  • Myslíte, že vám bude špatně? Ne, bude vám dobře! - toto říkávala, když se snažila přesvědčit studenty, aby se více věnovali "krásnu".
  • My se spolu nebavíme, my spolu hovoříme! - tuto větu používala, když se jí zdálo, že je při rozhovoru s ní student příliš uvolněný.
  • Internet je hnusný druh komunikace - osobně jsem to slyšel jen jednou, ale věřím, že to řekla vícekrát (minimálně jednou v každé třídě, kde ve školním roce 1996 - 97 učila) - bylo to v době, kdy se obchodní akademie poprvé připojila na informační superdálnici.

Profesorka Pěčková byla jako správný dobroser ukázkový fanatik. Svůj pokřivený pohled na svět vydávala za ten jediný správný a s pocitem nadřazenosti se jej snažila stůj co stůj vtlouct svým studentům, aby se stali "lepšími lidmi" jako ona sama. Studenti, kteří nebyli (dostatečně) ochotní se nechat zblbnout, u ní vyvolávali pocity frustrace, které dávala najevo různými způsoby - od nadávání na liknavost, přes špatné známky až po "potopení" u maturity.

Hodiny výčitek a moralizování

Když profesorka Pěčková o hodinách ČJL jen zmateně blábolila o tom, co má tento předmět obsahovat, tak to bylo ještě únosné - i když se čas plazil jak unavený slimák.

Ale většinu času využívala k tomu, aby poblila všechno, co studenty zajímalo a bavilo a nehodilo se jí do krámu - v tom smyslu, že to jsou jen mámení pekelná a "lepších lidí" nehodná. A držkovala, že se jim studenti věnují místo toho, aby se připravovali na další hodiny ČJL - nebo aspoň hltali "hodnotnou" literaturu a vymetali "hodnotné" kulturní akce ("hodnotné" = odpovídající jejímu vkusu nebo ty, na jejichž organizaci se podílela).

Často slastně slintala o tom, jak studenti, kteří s ní jeli do Národního divadla na nějakou tu operu, jí děkovali za krásný zážitek a pak se osazenstvu třídy vysmála v tom duchu, že jsou lůzři, když s ní nejeli "za krásou".

Sprdávám, tedy jsem

Mimo hodiny ČJL se profesorka Pěčková nejvíc projevovala tím, že kárala a sprdávala studenty za sebemenší prohřešek proti školnímu řádu, etiketě a vůbec jejím představám o tom, jak by se "správný" student měl chovat. Nejčastěji to bylo za hlučnější chování (no budiž), ale často to bylo za úplné malichernosti - jednou za ruce v kapse, po druhé za špatně položené bankovky (když jí nějaký student něco platil), po třetí za špatně vyslovenou větu (i když byla gramaticky správně) atd. atd. Mě osobně poprvé hned u přijímaček, že se opírám o lavici, jakmile vtrhla do třídy :)

Malý a velký

Profesorka Pěčková jakožto správný fanatik a vymývač mozků dělila (nejen) studenty na "velké" a "malé" - podle toho, jak dávali najevo, že tu její nalejvárnu baští (taková obdoba "úspěšný" vs "lůzr" nebo "zbožný" vs. "kacíř"). Zatímco ty "velké" dávala za příklad, do těch "malých" hustila, že by měli "růst" a aby tomu dodala patřičné naléhavosti, nezřídka si neodpustila výhrůžku v tom duchu, že ten, kdo nebude "růst", s tím zatočí.

Muži na odstřel a sportovci zvlášť

Nešlo si nevšimnout, že profesorka Pěčková nápadně více upřednostňovala studentky před studenty. Zřejmě to bylo tím, že studenti měli tendenci k více svéhlavému jednání a větší odolnosti vůči jejím nalejvárnám.

Ještě hůř na tom byli ti, kteří závodně sportovali nebo se ve svém volném čase nějak výrazněji věnovali "závadným" zájmům na úkor přípravám na hodiny ČJL. Vím o několika případech, kdy studenti nebyli právě kvůli tomu připuštěni k maturitě.

Odpočinek je fuj

Profesorka Pěčková, coby správný dobroser, brojila i proti jevům, které jsou naprosto přirozené - jako je snaha zjednodušit si život nebo potřeba odpočinku. Hustila do studentů, že by měli co nejvíc času využít k práci a odpočívání je jen projev lenosti. S tímto dávala za vzor pracovitost Japonců (kteří i z přepracování umírají).

Striktní, její druhé jméno

Profesorka Pěčková až chorobně trvala na striktním provádění různých úkonů a sebemenší odchylka měla za následek přinejmenším sprdnutí na tři doby. Např. jediný přípustný tvar slovesa "chybět" ve 3. osobě množného čísla byl "chybějí", i když i "chybí" je správně - nebo např. "renesance" bylo přípustné vyslovit se "s", i když i výslovnost "renezance" je správně. To samé znamenalo i formátování zápisků do sešitu, používání psacího písma (v osmé třídě jsem už přecházel na skript, tj. ručně psané "tiskací" písmo), který používají studenti jen pro sebe (kde bylo v podstatě jedno, jak si to student píše), pokládání bankovek atd. atd.

Alespoň jednou za hodinu si neodpustila poznámku ohledně způsobu sezení v lavici. Jenže sedět celých 45 (nebo spíš 48 - 50) minut jako prkno a s nohama v nepříliš ergonomicky řešených lavicích bylo prakticky neproveditelné (zejména pro pány mít nohy u sebe, a tudíž skřípnuté nádobíčko mezi stehny, by bylo hotové peklo). Takže studenti její výzvy, aby seděli "správně", většinou pouštěli jedním uchem dovnitř a druhým ven.


To jsou asi všechny špeky, na které jsem si vzpomněl. Jistě by se daly najít ještě další, ale buď už je vymetl čas a psychoterapie nebo jsou zasunuty v dlouhodobé paměti tak hluboko, že je mozek ani dolovoat odtamtud nechce... :)

Profesorka Pěčková a já

Jak jsem jí dával najevo svou "nelásku"

Pravděpodobně puberta a potřeba rebelovat a nejspíš i již vypěstovaná přecitlivělost na nátlak k příjetí "jediné správné víry" ze strany mého dědečka, fanatického to komunisty, způsobily, že jsem se stal jedním z mála, kdo profesorce Pěčkové dával najevo, že je mi její dobroserství silně proti srsti.

Někdy to bylo záměrně - např. v jedné slohovce ve třeťáku na volné téma jsem jí napsal, že její způsob výuky zavání šikanou. Nebo ve druháku ve fiktivním dopisu bratrancovi jsem popisoval přejetou kočku s vypadlým okem a přejetého ježka, jehož střeva vedle něj byla natažená jako kabel. Anebo ve slohové práci na téma "Jak jsem vyrostl přes prázdniny" jsem jen stručně napsal, že mi o číslo vyrostla noha. Její červeně psané komentáře byly někdy i dvakrát delší než to, co jsem já psal modře.

Kromě toho se mi povedlo profesorku Pěčkovou nechtěně "vytrolit" např. tím, že když se mě ve druháku ptala, jestli jsem se připravoval na hodinu ČJL a já upřímně odpověděl, že ne. Ona na to "Nezdá se ti, že jsi poněkud drzý? Kdyby tu byla moje matka, jednu by ti ušila!" Jindy jsem zase zdrhnul z filmového představení v kině. Když se studenti měli drzost zasmát nějaké vtipné scéně ve filmu Philadelphia, ona prskala, že rušíme a kdo nepochopil vážnost filmu, může vypadnout - tak jsem ji vzal za slovo a vypadnul jsem :)

Co na to profesorka Pěčková? Nejdřív to u mě brala jako takový roztomilý výstřelek. Později už se jí to přestávalo líbit a na konci třeťáku mi už nepřímo vyhrožovala, že se mnou zatočí. Ale to už nestihla, protože byla na konci třeťáku odejita a ve čtvrťáku měla naše třída na ČJL již o poznání přívětivější profesorku Havlíčkovou.

A co na to spolužáci? Velká část z nich mě podporovala - i když o její upřímnosti by se s odstupem času dalo pochybovat (ale tehdy jsem ty pochybnosti neměl). Jiní studenti mě zase nabádali, abych s tou rebelií přestal a naopak vyšel profesorce Pěčkové vstříc. Ale to nepřicházelo v úvahu. Protože vyjít jí vstříc znamenalo ohnout hřbet a zpronevěřit se sám sobě.

Následky

Nejspíš si klepeš na čelo a říkáš si, jak na tom musím být špatně, když jsem se s tím dodnes nevypořádal a profesorka Pěčková mi straší v hlavě ještě víc než 20 let potom, co naposledy strašila před tabulí a před devíti lety začala žrát trávu zespoda.

Je sice pravda, že následky jejího dobroserství o sobě dávají ještě dnes, ale už to ani zdaleka nedělá takovou rotyku jako ještě před deseti lety - kdy při vzpomínce na ni mi ještě pěnila krev. Šrám se už sice zahojil, ale zůstala po něm nepěkná jizva, která občas pořádně zasvrbí.

Jak jsem psal na začátku, vybublalo najevo, že profesorka Pěčková má prsty v utváření mé psychiatrické diagnózy - nebo alespoň některých narušených vzorců prožívání a chování. Zcela jistě má prsty v tomto:

  • Asi tím nejzásadnějším je až nezdravá citlivost na to, když se mě někdo snaží proti mé vůli vmanipulovat tam, kam nechci nebo dokonce mě předělat k obrazu svému. Emoce moc najevo nedávám, a tak spíš zuřím uvnitř :) Pokud si to rychle nevybiju, pak to dělá v hlavě pěknou rotyku.
  • Poezii, divadlu, klasické hudbě apod. jsem nikdy nepřišel na chuť a byly mi spíš lhostejné. Ale kvůli agresívní propagandě profesorky Pěčkové, jsem začal tyto formy kultury a umění nenávidět. A dlouho trvalo, než se můj vztah k nim aspoň částečně vrátil zpět ke lhostejnosti - nebo se ta averze schovala za něco jiného.
  • Profesorka Pěčková mi zprotivila slova "krása" a "krásný" a dlouho jsem si zakazoval je používat. Naštěstí jsem je už z "blacklistu" odstranil :)
  • Jistě by se dalo najít i něco pozitivního - ale momentálně si na nic nevzpomínám :)

Co jí k tomu vedlo?

Jaká opravdu profesorka Pěčková byla, budou vědět jen ti, kdo ji opravdu dobře znali. Pro ty ostatní, včetně mně, jen zbývá prostor k domněnkám a spekulacím, co ji vedlo k tomu, že byla taková, jaká byla. Mně osobně napadá toto (ber to prosím s rezervou):

  • svou roli asi hrála mentalita, kterou si přinesla z oblasti odkud pocházela (Bílé Karpaty na česko-slovenské hranici) - moje tchýně pochází taky odtud a v některých rysech jsou si nápadně podobné :)
  • její dobroserství může vycházet i z možných psychických problémů (že dávala najevo vymezování se a nenávist vůči světu, kterému nerozuměla a frustrace z toho, že vynakládala energii zbytečně, ale nebyla to schopna přiznat).

Zvonec a konec

Myslím, že jsem vyčerpal vše, co jsem ti chtěl předhodit (a co mě napadlo). Takže je na místě tento výlev ukončit. Pro mě osobně svůj účel splnil, neboť se mi podařilo ošetřit jizvu, která mi po ní na duši zůstala.

Takhle nějak jsem krátce po maturitě ztvárnil profesorku Pěčkovou. Ale to je reprodukce z konce loňského roku :) Na ní je vidět, jaký jsem měl k ní vztah :)
[post_title] => Profesorka Pěčková po 20 letech [post_excerpt] => Tímto výplodem uspokojuju svou potřebu uplivnout nějakou tu jedovou slinu na adresu profesorky Pěčkové, pošahané to češtinářky ze střední školy, jejíž strašení před tabulí ve mně zanechalo následky. [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => profesorka-peckova-po-20-letech [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2019-03-06 16:01:24 [post_modified_gmt] => 2019-03-06 15:01:24 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=810 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [7] => WP_Post Object ( [ID] => 582 [post_author] => 1 [post_date] => 2018-10-03 14:53:27 [post_date_gmt] => 2018-10-03 12:53:27 [post_content] => Po samotném vstupu do terapie 21. 1. 2011 a začátku docházení do terapeutické skupiny 16. 8. 2016 je 2. říjen 2018 další důležitý milník v mé psychoterapii a "kariéře" psychiatrického pacienta. Protože jsem asi na tom už zřejmě tak dobře, že už "individuál" není momentálně potřeba. Jelikož má u mě větší přednost "otužování" se v oblasti mezilidských vztahů, nadále budu pokračovat v psychoterapii skupinové - která má být po úpravě pravidel fungování o něco náročnější. Samozřejmě budu taky docházet na krátké konzultace k mému psychiatrovi kvůli lékm, které beru "na hlavu". Ale zatím jsme se se psychologem dohodli jen na přerušení - protože je možné, že časem budu "individuál" zase potřebovat víc a začnu opět na něj chodit pravidelně. [post_title] => Přerušení individuální psychoterapie [post_excerpt] => V úterý 2. 10. jsem měl asi na delší dobu poslední "individuál" u psychologa. Byl velice krátký a s mým psychologem jsme se shodli na tom, že individuální psychoterapie už nemá takovou prioritu jako dosud a bude stačit, když na sezení budu chodit jen podle potřeby na požádání. [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => preruseni-individualni-psychoterapie [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2018-10-03 15:07:15 [post_modified_gmt] => 2018-10-03 13:07:15 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=582 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) ) Array ( [0] => WP_Post Object ( [ID] => 1125 [post_author] => 1 [post_date] => 2020-04-27 01:38:30 [post_date_gmt] => 2020-04-26 23:38:30 [post_content] =>

Jsem přesvědčen o tom, že by nebylo na škodu se více rozpovídat o tom, jak jsem díky psychoterapii zažil něco, čemu říkám "druhá puberta". Bylo to takové bouřlivější období, které začalo krátce potom, co jsem začal docházet k Mgr. Kolářové na sezení a trvalo asi rok a půl.

Myslím, že ono přirovnání k pubertě je na místě. Protože - snad kromě tělesných projevů - jsem zažíval něco podobného, co obvykle zažívá dospívající mladý člověk.

Psí kusy psychiky

Takovým nejzjevnějším projevem byly různé psí kusy, co mi dělala psychika. Nálada se mi měnila jak aprílové počasí a stačilo málo, abych někoho poslal do patřičných míst nebo uděll nějaké extempore (anebo aspoň nějaký naschvál). Kvůli tomu jsem se dostával do situací jak úsměvných (které kdyby někdo natočil a hodil na YouTube, byla by z toho výživná virální videa), tak i nepříjemných, ba přímo nebezpečných (kdy hrozila fyzická potyčka nebo jiné problémy).

Jsem přesvědčen, že jsem to dost přikrmil tím, že jsem se nechal ukecat k tomu, abych navštívil jistou lidovou léčitelku, která se zabývá kineziologií, reiki apod. - a jejíž metody byly poněkud agresívní a trochu zaváněly sektářskými praktikami.

Jak sám se sebou zacházet...?

Když se na to podívám s odstupem, tak mám za to, že ty výše zmíněné změny nálady a další špumprnágle byly jen projevem toho, jak se mi začal rychle měnit pohled na sebe i svět, zažité vzorce chování a myšlení apod. - a bylo to příliš rychlé na to, abych se tomu byl schopen přizpůsobovat a zařizovat se podle nich.

Takže jsem se znovu musel učit sám sebe používat. Dosud zašlapávaná sebedůvěra se začala stavět na oslabené, vratké nožičky - a to bylo asi jako přesednout z jízdního kola na motorku (a ne žádného fichtla, ale nějakou silnější kubaturu) - a to bez autoškoly. A pak se asi začala vyplavovat nahromaděná zlost a agrese, kterou jsem dosud spíš polykal a občas si "upšouknul" na sociálních sítích.

Všechno zlé je k něčemu dobré

I když jsem zažíval během "druhé puberty" nepříjemnosti, tak přece jen to bylo k něčemu dobré. Např.

  • Začátkem března 2011 jsem hodil bobek na "Vaška Hrozného", nejhoršího to šéfa, jakého jsem zažil - a jednu z nejhorších prací, kterou jsem měl. Sice jsem to udělal poněkud nešikovně (ještě jsem toho sociopata dráždil), ale začal jsem volněji dýchat. Následné nepodařené působení ve volném sdružení živnostníků a s tím spojené finanční problémy beru dnes jako součást terapie a ozdravnému procesu. Další práce byly a jsou už jen lepší - ať co do způsobu práce, prostředí, tak po finanční stránce.
  • Rozhádal jsem se s (některými) bývalými spolužáky ze základky a následně jsem se od nich trhnul. Došlo mi totiž, že si stejně s většinou z nich nemám co říct a že je lepší se soustředit na lidi mně opravdu blízké nebo jinak důležité - což lidi, se kterými jsem kdysi sdílel prostor ve škole, už nejsou.
  • Probouzející sebedůvěra se příznivě projevila v tom, že jsem začal být plodnější v oblasti hudební tvorby a později se vrátil ke kreslení. A nejen to...

Ještě trocha mudrování nakonec...

Spousta lidí si myslí, že když začne chodit ke cvokaři a řešit s nimi své problémy, bude jim jen líp a líp. Někdy to tak být může, ale dost často se stává, že zejména po těžších sezeních (např. vrtání se v traumatech) se psychický stav může přechodně zhoršit - což může nepříjemně překvapit a kvůli tomu spousta z nich přestane ke cvokaři chodit - a k dalšímu třeba už nejde, protože už tomu nevěří.

Nevím, jestli je to dobré přirovnání, ale když se ti zubař hrabe v puse, tak tě pak taky může nějakou dobu být citlivé místo, kde se ti hrabal (zub, dáseň nebo i celá pusa).

Obvykle to trvá několik dní, než se psychika zase srovná, ale když se řeší narušená osobnost nebo věci, které se s člověkem táhnou už od dětství, tak tyhle následky mohou přetrvávat delší dobu a může přijít "druhá puberta".


V dalším díle se dočteš něco o mé psychiatrické diagnóze.

[post_title] => ZŠM 2. díl: Druhá puberta [post_excerpt] => V minulém díle ses dočetl(a), jak jsem se dostal do terapie a skončil tím, že 21. 1. 2011 ve 14 hodin jsem měl úplně první sezení. V tomto díle se dočteš o úplných začátcích v terapii a bouřlivém období, kterému říkám "druhá puberta". [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => zsm-2-dil-druha-puberta [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2020-04-27 01:38:30 [post_modified_gmt] => 2020-04-26 23:38:30 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=1125 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [1] => WP_Post Object ( [ID] => 1089 [post_author] => 1 [post_date] => 2020-02-27 14:51:04 [post_date_gmt] => 2020-02-27 13:51:04 [post_content] =>

K tomu, abych pravidelně začal docházet na "pokec" se psychologem, příp. psychiatrem, mě přiměla má drahá polovička... Ale to trochu předbíhám. Takže pěkně od začátku

Dětství a školní léta

Když se pohrabu v paměti, tak jsem už od dětství úplně nezapadal mezi vrstevníky. Když pominu ty viditelné znaky spojené s vrozenou oční vadou (šilhání pravého oka a nutnost nosit brýle), tak už - s velkým odstupem - asi nějaké signály, že by s mou psychikou nemuselo být v pořádku.

Kromě toho, že si mě někteří vrstevníci dobírali, ba dokonce šikanovali (čemuž jsem se nedokázal účinně bránit) a poznámek ze školy typu "Tomáš se málo hlásí", jsem snad už od první třídy byl posílán k odborníkům. Tuším, že už v první třídě jsem byl v pedagogicko-psychologické poradně.

Ale jsem si jistý, že podruhé u psychologa jsem byl v sedmé třídě (školní rok -1992/93) - a to díky paní učitelce Jelínkové, kterou jsme měli na matematiku. Bylo jí divné, že jsem málo aktivní při hodinách a dle jejího názoru že to je kvůli nízkému sebevědomí. Podstoupil jsem tam nějaké vyšetření, jehož součástí byly i dva IQ testy. A jelikož mi v nich vyšly celkem vysoké cifry (125 a 134 - ten druhý po opravě :) ), začal jsem nosit nosánek tak trochu nahoru a dával najevo domnělou převahu. To mi vydrželo cca 5 let, kdy mě spolužáci ve třeťáku na střední v tomto dost "schladili" :) Takže z dnešního pohledu to nebylo příliš šťastné.

V dospělosti...

Jak jsem přibýval na věku a bral rozum, čím dál víc jsem si všímal, že mé chování, prožívání a reakce v určitých situacích je poněkud "nestandardní" - a když se snažím chovat "normálně", tak je to velice obtížné (asi jako pro praváka psát levou rukou). A nějak narůstala potřeba se víc pídit po tom, proč to tak je.

Někdy v roce 2006 nebo 2007 jsem si proto koupil knihu "Jste introvert", kterou napsala americká psycholožka Marti Olsen Laney (v anglickém originále "The Introvert's Advantage). Je sice pravda, že jsem se v ní dozvěděl leccos zajímavého, ale v poněkud pokřiveném vidění světa jsem si to přeložil tak, že coby introvert jsem lepší člověk, protože k přemýšlení používám mozek, kdežto extraverti pusu - a tím ze své podstaty jsou poněkud jednodušší a hloupější (neboť ústní dutina má menší mentální kapacitu než mozek). A tato snaha si namlouvat, že jsem "lepšočlověk" mi spíš škodila a já se spíš víc propadal, s promiutím, do sraček - čím dál větší úzkosti, vyčerpání, pesimismus apod.

Spása na obzoru

V březnu 2010 jsem se přes seznamku seznámil s mou drahou polovičkou. Až po půlroce mi v lázních v Jeseníkách přiznala, že má pocuchanou psychiku a povyprávěla mi, jak se k tomu dostala. Tím mi přišla ještě sympatičtější. A díky tomu jsem začal koketovat s myšlenkou, že bych se taky svěřil do rukou nějakého psychologa. Ale drahé polovičce jsem to zatím neříkal, protože jsem ještě nebyl přesvědčen, že to opravdu chci.

Ona si však sama všimla, že jsem vyčerpaný a přehnaně úzkostný. A nabídla mi, že bych mohl začít chodit k mgr. Kolářové , ke které sama kdysi chodila a která jí nejvíc pomohla, když jí bylo nejvíc ouvej. Přemlouvat mě nijak zvlášť nemusela, protože jsem už sám cítil, že to sám neutáhnu a že "psycho-odborník" by mi mohl pomoct. A taky zafungovala zvědavost. Koncem roku 2010 jsem byl pevně rozhodnutý a začátkem roku 2011 jsem mgr. Kolářovou kontaktoval. A 21. 11. 2011, ve 14 hodin začalo mé úplně první sezení.

První sezení

Na prvním sezení jsme s mgr. Kolářovou mluvili o tom, co mě k ní přivedlo. Já jsem řekl, že vyčerpání a problémy s komunikací (jakože si vykládám to, co někdo řekne, jinak než se očekává apod.) Ale mgr. Kolářová hned poznala, že mám velký problém se sebedůvěrou, a tak se hovor rychle stočil tím směrem. Hned po prvním sezení jsem se stal psychiatrickým pacientem, neboť jsem hned dostal recept na Seropram (SSRI antidepresivum), který užívám dodnes a papíry na vyplnění anamnézy.

Ale co je důležité, hned během prvního sezení mi docvaklo, že jsem udělal dobře, když jsem vyslyšel nabídku mé drahé polovičky a dal na její doporučení ohledně mgr. Kolářové. Tato moudrá a poněkud svérázná dáma se na necelých sedm let (než odešla do důchodu a předala mě jinému psychologovi) se stala jedním z mých největších spojenců. A i když někdy docela drsně reagovala na to, co se jí nelíbilo (a mně třeba z toho bylo několik dní špatně), rád na ni vzpomínám.


O tom, jak jsem díky terapii zažil druhou pubertu, se dozvíš v příštím díle.

[post_title] => ZŠM 1. díl: Jak jsem se dostal do terapie [post_excerpt] => Máme tu začátek série - a jsem přesvědčen, že by se slušelo, abych se víc rozepsal o tom, jak jsem se dostal do terapie a co tomu předcházelo. [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => zsm-1-dil-jak-jsem-se-dostal-do-terapie [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2020-02-27 14:51:04 [post_modified_gmt] => 2020-02-27 13:51:04 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=1089 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [2] => WP_Post Object ( [ID] => 1081 [post_author] => 1 [post_date] => 2020-01-08 12:49:20 [post_date_gmt] => 2020-01-08 11:49:20 [post_content] =>

Toto není můj první pokus sepsat takovouto sérii povídání. Pokud budeš trochu googlit, tak jistě nějaký ten pokus z dřívějška najdeš. Ale co - tak to zkusím znovu - a lépe :)

V Zápiscích šťastného magora se dozvíš něco o tom, jak se žije s tím, když je duše pošramocená natolik, že se musí být v péči odborníků "přes hlavu". Ale zase ne natolik, abych musel být ubytován na "psychárně".

Budu se snažit, aby to co nejvíc odpovídalo realitě - protože i když dobře prováděná terapie pomáhá zlepšit kvalitu života, samotný proces bývá zdlouhavý, náročný a někdy to s člověkem, který je v roli pacienta, pěkné psí kusy.

Samozřejmě to, co se dozvíš v této sérii, vztahuju pouze a jen k mé osobě. Protože každý člověk je jiný a pokud má nějakou psychiatrickou diagnózu, tak ta je ušita na míru přímo jemu. To samé platí i o terapii, kterou podstupuje.

Pokud jsi zvědavý(á) na to, jak jsem se měl v psychiatrické léčebně, pak jsi zvědavý(á) zbytečně. Tak daleko jsem to nedotáhnul a doufám, že ani nedotáhnu. To samé platí i o denním stacionáři (což je něco podobného jako léčebna, jen pacienti chodí spát domů + nějaké další odlišnosti).

Jestli se bojím zneužití? Má drahá polovička mi už nejednou řekla, že se moc "odhaluju" a že by toho mohl nějaký pitomeček coby mou slabost zneužít (jedno jestli k posměchu, parazitování nebo ukájení mesiášských choutek). Jsem si toho vědom a musím s tím počítat. Je však zajímavé, že jsem byl kořistí pro různá hovádka a jejich šikanu spíš před terapií než teď. A spíš než se zneužitím se spíš setkávám s určitým nepochopením, které je spíš roztomilé.

Šťastný magor

Proč zrovna Zápisky šťastného magora? Protože díky terapii jsem se z oficiálně "duševně zdravého" uzlíčku nervů se zašlapanou sebedůvěrou, stal sice "magorem", ale v rámci možností šťastným a spokojeným :)

Proč tato série?

Touto sérií se snažím aspoň trochu přispět k osvětě v oblasti, která je tak trochu tabu a i když se vnímání světa lidí s pocuchanou psychikou, co vyhledali odbornou pomoc (a těch, co tu pomoc poskytují) se stále zlepšuje, přece jen stále v části společnosti přetrvávají názory, které tento svět nestaví zrovna do dobrého světla.

Jako třeba, že je ostuda a projev osobního selhání, když člověk vyhledá psychologa nebo psychiatra. Nebo že psychologové a psychiatři jsou šarlatáni, kteří člověku stejně nepomůžou a jen od něj berou peníze.

A Zápisky šťastného magora uspokojuju svou potřebu aspoň trochu přispět k tomu, aby byl svět lidí, kteří řeší své problémy s odborníky, co nejvíc přiblížen široké veřejnosti a různé mýty a názory byly uvedeny na pravou míru. Možná jsem naivní, ale věřím, že informace, které vám tu předhazuju, budou něco platné a pro někoho zajímavé.


A to je asi tak všechno, co jsem na tebe chtěl takto pro začátek vychrlit. Příště o tom, jak jsem se dostal do terapie.

[post_title] => ZŠM 0. díl: Prolog [post_excerpt] => Možná ses na stránce "O mně" dočetl(a), co znamená ten "pošuk" v podtitulu tohoto webu - a třeba se o tom chceš dozvědět něco víc. Pokud to tak je, pak věz, že začínám minisérii Zápisky šťastného magora (zkráceně ZŠM), která snad ukojí tvou zvědavost. [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => zsm-0-dil-prolog [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2020-01-08 12:49:20 [post_modified_gmt] => 2020-01-08 11:49:20 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=1081 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [3] => WP_Post Object ( [ID] => 1102 [post_author] => 1 [post_date] => 2019-10-16 12:31:07 [post_date_gmt] => 2019-10-16 10:31:07 [post_content] =>

Na některých dřívějších srazech jsem sice byl (rok 2004, 2009 a nějaké menší, neoficiální), ale většinou mě to příliš nebavilo a odcházel jsem jako první.

V roce 2014 jsem ani pozván nebyl. Několik let předtím jsem správcoval naší "dvojtřídu" a několik let předtím jsem tuto třídu opustil s tím, že jsem tam udělal i nějaký bordel (smazal sebe a pár dalších lidí). A spolužáci na mě byli jistě oprávněně naprdnutí. Ale i kdyby mě pozvali, moje odpověď by bylo jasné "ne" - přece nebudu plýtvat časem a energií tím, že polezu někam, kde mě to nebaví.

A když mi přišla několik měsíců předtím pozvánka na sraz po 25 letech, hned jsem ji zaříznul - a nebýt toho, že se ke mně dostaly fotky skrz jednu z účastnic, kterou mám na FB v přátelích, tak bych si nejspíš na něj ani nevzpomněl :)

Bývalí spolužáci pro mě ztratili význam

I když jsem byl ještě před cca 10 lety ve vztahu se spolužáky docela dost aktivní, dnes mají pro mě význam pramalý. K odtržení od nich mi pravděpodobně pomohla moje drahá polovička (nebyl to její záměr, jen mi vstoupila do života a stala se pro mě snad nejdůležitější osobou) a velký vliv na to má i psychoterapie (došlo mi, že většina lidí stejně není moje "krevní skupina" a nemám si tudíž s nimi co říct.

Svou roli v tom hraje i to, že kvůli určité jinakosti si mě často spolužáci dobírali (a někteří i šikanovali). I když je možné, že jsem si o to mnohdy koledoval.

Nemám problém se s nimi pozdravit na ulici nebo i prohodit pár slov - ale musí se ke mně hlásit (protože bych si jich pravděpodobně nevšiml), příp. připomenout, kdo jsou zač :)

Nejsem zrovna společenský tvor

Ze své introvertní podstaty nepatřím mezi tvory, kteří by měli potřebu chodit do společnosti. Jelikož svou pozornost mám potřebu zaměřovat na tu malou hrstku mých nejbližších, považuju za zbytečné chodit někam jen proto, abych se setkával s lidmi. A prázdné mlácení pyskem, kterému se říká společenská konverzace, mi nic nedává, ale naopak mě to vyčerpává - stejně jako pobyt v místě, kde je velká koncentrace lidí.

Třídní srazy se základkou se týkají obou tříd v ročníku, takže se tam vyskytne třeba kolem 30 - 40 lidí. A tolik lidí svými žvanícími papulami generují solidní kravál. A přece nebudu lézt někam, kde bych si připadal jak v naprásknutém vagónu metra v odpolední dopravní špičce - kde mnohdy ani takový kravál jako na třídních srazech a podobných kratochvílích není. Navíc za takovým nicotným účelem, abych se tam potkal s bývalými spolužáky, z nichž většina už jsou pro mě skoro cizí lidi.

Většinu mé poněkud malé potřeby společenského vyžití uspokojuje skupinová psychoterapie - i když její podstatou je práce na sobě a podpora ostatních kolegů pacientů. Ale jednak tam jsou lidi, kteří mi jsou sympatičtí a místo planého mlácení pyskem se tam řeší konkrétní témata. I když některá sezení jsou těžká a vyčerpávající, stojí mi za to, každé pondělí se s těmi lidmi setkávat.

Chtěli mě tam vůbec?

Když jsem nebyl v r. 2014 pozzván na sraz po 20 letech a posléze mi bylo řečeno, že to bylo kvůli tomu bordelu, co jsem udělal na Spolužáci.cz, tak to sice nebylo úplně příjemné, ale bylo to aspoň férové.

Ale na sraz po 25 letech jsem pozván byl. Ale pozvánku hned zaříznul z výše uvedených důvodů. Až po srazu, kdy se ke mě skrz jednu z účastnic, kterou mám na Facebooku v přátelích, "propsaly" fotky, jsem se znovu podíval na stránku akce. A u ní byl následující příspěvek:

Seznam těch, kteří se nezúčastnili ...

A jak je vidět, jen u mého jména byl vysmátý smajlík. Možná jsem paranoidní a možná si to vysvětluju špatně, ale beru to jako signál toho, že jsem jim buď pro srandu nebo že mě tam ve skutečnosti ani nechtěli. Kdyby to sdělili přímo, bylo by to v pořádku. Nějakou nepříjemnou zpětnou vazbu snesu a bylo by to férové. Ale takhle mi to přijde... hovadské.

Utvrdilo mě to v tom, že je lepší a pro mě přirozenější se setkávat s lidmi, se kterými je mi dobře a kteří jsou mi blízcí nebo jinak pro mě důležití - a tudíž je mi s nimi dobře. Příp. když to setkání má pro mě nějaký přínos - a setkat se s někým, jenom abych "drbal", to fakt není.

[post_title] => Jak jsem se nesrazil se základkou [post_excerpt] => Na přelomu léta a podzimu roku 2019 proběhl sraz se ZŠ po 25 letech. Vyprdnul jsem se na něj a pozvání jsem hned, jak dorazilo, jsem zaříznul hned, jak jsem ho uviděl u sebe na Facebooku. [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => jak-jsem-se-nesrazil-se-zakladkou [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2019-10-17 12:50:32 [post_modified_gmt] => 2019-10-17 10:50:32 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=1102 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [4] => WP_Post Object ( [ID] => 1049 [post_author] => 1 [post_date] => 2019-09-05 00:45:06 [post_date_gmt] => 2019-09-04 22:45:06 [post_content] =>

Proč...?

S nápadem vypadnout na nějakou delší dobu z Prahy přišla moje drahá polovička. Už pár let předtím mluvila o tom, že by aspoň na rok chtěla vypadnout někam na samotu mimo civilizaci, obklopenou přírodou.

Ale poslední impuls tomu dodalo párové sezení u psycholožky někdy v březnu 2019, kde drahá polovička mluvila o tom, že je uondaná z pražského ruchu a každodenního stereotypu a že by chtěla nějakou zásadnější změnu v životě. A hned večer začala projíždět nabídky pronájmů domů mimo Prahu.

Já osobně mám stereotyp docela rád (je to takové moje "bezpečné místo"), ale stejně jako drahá polovička jsem byl utahaný z toho pražského ruchu a čím dál víc alergický na to velké množství a rozmanitost lidí (až nezdravě mnoho Rusů, Číňanů a jiných uhulákaných cizinců) kolem mě, jen co jsem vytáhl paty z baráku. A kvůli tomu jsem měl čím dál častěji propady do stavů podobným depresi. A tak jsem ani moc nebyl proti.

V několikakolovém výběrovém řízení na nové obyvatele jsme sice skončili mezi neúspěšnými, ale "výherce" to nakonec zrušil - takže domeček byl nabídnut nám. Z čehož já osobně jsem byl nadšený, neboť jsem si to tam zamiloval už když jsme tam byli na prohlídce.

A tak 10. června, krátce po návratu z dovolené, jsme po poledni zvedli kotvy a přestěhovali se. Ještě jsme několikrát byli ve starém bytě kvůli úklidu a opravám a naposledy kvůli předání. A následně ještě tahanice s pronajímatelkou kvůli vyrovnání škod (neměli jsme sjednanou kauci, která by to pokryla).

Netěšil jsem se nadarmo

Když bylo jisté, že vypadneme z "toxické" Libně do malebného městečka v ještě malebnější krajině, těšil jsem se na to jako malé dítě na Vánoce. A když jsme se tam přestěhovali, byl jsem utvrzen v tom, že jsem se netěšil nadarmo. Dokonce je to tu ještě lepší, než jsem čekal!

Těšil jsem se sem i proto, že krajina a prostředí mi připomíná to v mém "rodném" Šluknovském výběžku. Je podobně zvlněná, směrem na jih, k Sázavě asi o něco víc (zařezává se to tam do hlubokého údolí).

Ale hlavně jsem se těšil na to, že se dostanu do prostředí, kde je božský klid, málo lidí kolem mě a naopak hodně přírody - zkrátka takového, které mě nevysává, ale naopak dobíjí. A opravdu jsem se toho dočkal. Místo kakofonie, kterou vytváří hodně lidí svým žvatláním v různých jazycích tu nejvíc slýchám kvokající a kdákající slepice od sousedů, zvon odbíjejících hodin na radniční věži, zpěv ptáků (teď už zdaleka tolik ne - holt už zahnízdili a na jejich další koncert si budeme muset počkat na příští jaro) atd.

Hodně dlouho jsem byl přesvědčen, že jsem Pražák, který vyrůstal na špatném místě - protože tím, že mám potřebu si hledět svého a mít ostatní (hlavně cizí) lidi na salámu, jsem tam dokonale zapadl. A i ta anonymita mi vyhovovala. Ale přece jen klid, nálo lidí a hodně přírody je pro mě přirozenější prostředí než pražský kravál a chaos :)

A když k tomu přičtu skutečnost, že Jílové je od Prahy asi tak daleko jako z Vilémova (nebo Poustevny) do Rumburka a zůstávají mi pořád prakticky stejné možnosti ohledně práce apod., tak je to pro mě téměř ideální místo pro život :)

A nakonec ještě taková třešnička na dortu jsou nynější pronajímatelka a jej rodina a sousedi od nás z domu, kteří jsou velice přívětiví, srdeční a vstřícní.

Jako v nervovém sanatoriu

Musím říct, že bydlení v Jílovém má blahodárný vliv na mé podlomené psychické zdraví. Asi i proto, že do Prahy se dostanu tak 2x - 3x týdně, mě už lidi "nevysávají" tolik jako předtím. Množství dekompenzací z velkého množství lidí (či jiných rušivých podnětů) se citelně snížilo (asi největší byla ta, když na manželčinu oslavu narozenin přijeli její kolegové z práce - ani ne přímo z těch lidí, ale z faktu, že se kvůli počasí náhle změnil program a místo grilovačky na zahradě se nakýblovali k nám do baráku).

O prázdninách nefungovala naše terapeutická skupina, prý z kapacitních důvodů. Ale asi je mi tady natolik dobře, že jsem ji ani nepotřeboval. Ale po některých lidech se mi tak trochu stýská a už se tam zase po prázdninách těším :)

Je sice pravda, že se nám zvedly náklady na bydlení asi o třetinu, ale myslím, že se to vyplatí. Nynější nájem odpovídá vyššímu průměru za 2+kk v širším centru Prahy a přitom máme to bydlení za tu cenu přímo luxusní (3+kk + zahrada + další prostory). A je to taková investice do zdraví (hlavně toho duševního).

[post_title] => Jsem "Jílovej" [post_excerpt] => Z velkoměsta na venkov, z bytu do domku, z Prahy-Libně do Jílového u Prahy... Zkrátka jsme se s drahou polovičkou sbalili a 10. června 2019 přemístili za Prahu... [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => jsem-jilovej [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2019-09-05 00:45:06 [post_modified_gmt] => 2019-09-04 22:45:06 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=1049 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [5] => WP_Post Object ( [ID] => 947 [post_author] => 1 [post_date] => 2019-05-01 12:54:57 [post_date_gmt] => 2019-05-01 10:54:57 [post_content] =>

Obrázek je "vypůjčený" odněkud z internetu (viz vodoznak). Časem jej možná nahradím vlastním výtvorem :)

Pokud mě aspoň trochu znáš, pak jistě víš, že chodit na mejdany a jiné společenské akce, kde je víc lidí pohromadě, je pro mě spíš plýtvání energií (i když s těmi "správnými" lidmi to může být fajn). A pokud mě znáš ještě líp, pak jistě víš, že bych radši sežral hovno, než abych se navlékl do kvádra, oběsil na kravatu a takto zohaven šel na ples, do opery nebo na jinou, podobně "toxickou" akci.

Ale 20. února 1998 jsem se tomuto bohužel zpronevěřil a pod nátlakem (kterému jsem se tehdy neuměl bránit a bůhvíjestli bych byl schopen se mu bránit i dnes) jsem byl nucen jít na maturitní ples třídy 4. A Obchodní akademie Rumburk, do které jsem patřil - a stát se tak jednou z "hvězd večera"... A způsobil si tímto hluboké zranění na duši. To se mi podařilo jakž takž vyléčit v psychoterapii. Ale jizva, která po tom zůstala, dává o sobě vědět dodnes. Takže tento výlev ber jako takové podrbání oné jizvy :)

Před "Dnem D"

Jak jsem se pokusil z té šaškárny vycouvat

Ač ples proběhl až v druhé polovině února 1998, horečné přípravy začaly už v průběhu září, kdy se studenti trochu aklimatizovali na školní rutinu. A brzy na to se mi z té děsivé představy, že se budu muset navléknout do kvádra a oběsit na kravatě a takto zohaven pak jako medvěd v cirkuse šaškovat před (nejen mými) rodiči, učiteli a vůbec všemi, kdo si přišli za svých 50 Kč užít, začalo od úzkostí plašit trávicí ústrojí a zhoršilo se mi spaní.

Už od prváku jsme měli každý měsíc platit výpalné na ples v částce 10 Kč měsíčně. Ale až na pár světlých výjimek na to každý házel bobek. A tak někdy v průběhu září (nebo října) organizátorky tahat ze spolužáků výpalné zpětně (v mém případě něco přes 300 Kč). A tehdy jsem si dovolil tu drzost, že jsem prohlásil, že nic platit nebudu a na žádný ples nejdu. Následovala reakce v tom duchu, že takhle nééé, že bych tam měl být taky, když jsem kreslil plakát apod. Nakonec jsem nátlaku podlehl a výpalné zaplatil. Trávení se mi plašilo ještě víc, protože už jsem v tom byl namočen až po uši.

Jak jsem sabotoval nácvik nástupu

Někdy v lednu si organizátorky usmyslely, že bychom měli nacvičit nástup. Choreografii na píseň Time to say Goodbye, nazpívanou duem Andrea Bocelli a Sarah Brightman vytvořila matka jednoho spolužáka.

První zkouška byla součástí hodiny tělocviku. Záškoláctví nebyl můj styl a trávicí ústrojí se mi plašilo příliš málo na to, abych mohl zůstat doma. Takže pro mě nebylo prakticky možné se tomu vyhnout. Sice jsem se kroutil jak tasemnice v lejně dle choreografie, ale s takovým odporem, že jsem málem ozdobil parkety v tělocvičně natrávenou snídaní.

Další čtyři zkoušky probíhaly až po škole. A tomu bylo možné se vyhnout. Přece jen bych byl sám proti sobě, kdybych si měl zopakovat ten nepříjemný zážitek. A zdlouhavě nacvičovat něco, co použiju jen jednou v životě, je pro mě plýtvání energií dodnes. Takže místo na zkoušku jsem zamířil na nádraží a odtud vlakem směr bezpečí domova.

Ale ukázalo se, že ani doma před tím nejsem úplně v bezpečí. To, že organizátorky prskaly jak nakopnutí křečci, když jsem poprvé nepřišel, to se ještě dalo přežít. Ale horší bylo to, že jedna z nich to práskla svému otci, od něj se to dozvěděla moje máma a druhý den, co jsem přišel ze školy, mi rodičové kladli na srdce, abych šel aspoň na dvě zkoušky. Naštěstí aspoň tady pud sebezáchovy fungoval dobře a další zkoušky se musely obejít beze mě.

Několik dalších týdnů byl relativní klid. Ale pak přišel den poslední, generální zkoušky dva dny před plesem, a ta probíhala na "místě činu", ve velkém sále rumburského kulturního domu. Ani ten den jsem neměl v úmyslu se trýznit účastí na zkoušce - zvlášť když po poctivě uplavaném kilometru o tělocviku v bazénu jsem byl rád, že se udržím na nohou. Ale jedna z organizátorek (ta samá, co několik týdnů předtím způsobila, že se o absenci na zkouškách dozvěděli rodiče) si usmyslela, že mě na generálku dostane, i kdyby čert na její koze jezdil. A tak do mě hučela, že jsem inteligent, že bych to měl udělat i kvůli mým rodičům (tahat do toho nejbližší, to je opravdu sviňárna), že zklamu nejen jí, když nepřijdu atd. Nakonec jsem na to kývnul. A z frustrace, že jsem podlehl jejímu nátlaku, jsem měl zkažený celý zbytek vyučování.

Po vyučování jsem si zašel do Venuše (oblíbená restaurace mezi rumburskými studenty), abych tu frustraci aspoň trochu rozpustil v alkoholu. Posilněn dvěma sklenicemi piva jsem pak vyrazil směr kulturák, abych tam ve 14 hodin byl. Ale spolužáci se tam trousili jako švábi na pivo a ze 14. hodiny bylo 14:30 a ještě tam nebyli úplně všichni. Ale pud sebezáchovy na poslední chvíli zafungoval a ve spojení s narůstajícím stresem z toho, že mi ujede vlak, jsem se těsně před začátkem zkoušky sebral a jel domů.

Druhý den ve škole jsem to od té samé osoby, která do mě den před tím hučela, dostal pěkně sežrat. Jakože by mě nezabilo, kdybych tam počkal, že jsem se zachoval jako blbeček a všechny jsem zklamal a že jestli si myslím, že jsem originální, že jsem trapný. Což mě opět solidně namíchlo.

"Den D"

Než jsem jel na ples...

Nastal "Den D", tedy 20. únor 1998. Byl, pátek a my jsme měli volno - abychom nabrali síly na ples a organizátorky ještě doladily to, co bylo třeba. Venku mrzlo a svítilo slunce a na zemi ležela nesouvislá vrstva sněhu. Na olympiádě v japonském Naganu proběhl slavný a napínavý hokejový zápas ČR - Kanada, ve kterém "naši" vyhráli v nájezdech. Někdy od 11. hodiny dopolední jsem se začal intoxikovat alkoholem z placatky rumu (dnes se mu říká Tuzemák) - ale jen tak, abych se udržel v klidu, ale hned se nezmatlal jak carský důstojník.

Někdy kolem 16. hodiny jsem se začal soukat do kvádra a věšet na kravatě. Když jsem byl zohaven, máma pronesla: "To je úplně jinej člověk!" Mírný útlum díky alkoholu zabránil, abych se zase nezačal svlékat. Cítil jsem se podobně nepatřičně, jakobych měl vyjít ven nahý. I proto jsem zůstal v přetopeném vlaku zababušen v zimní bundě. Cestou od vlaku jsem v supermarketu doplnil zásoby rumu a pokračoval dál.

Než ta šaškárna začala...

Do kulturáku jsem dorazil něco kolem šesté hodiny večer. Už tam bylo několik málo oběšených spolužáků. Nic moc se nedělo a já jsem pokračoval v intoxikaci alkoholem. Pomalu se na "místo činu" trousili další spolužáci - jak mužštiny - tj. ti oběšení, tak ti ženského pohlaví, navlečení do pytlů na mrtvoly různých barev a tvarů a se srstí na hlavě zformovanou do podoby připomínající kravinec, klubko hadů, sopl z nosu nebo do jiné obskurnosti (až na pár světlých výjimek, co neměly potřebu si srst hanobit tvarováním do kravinců nebo délka srsti to ani nedovolovala). S přibývajícím množstvím oběšenců a pytlů na mrtvoly v kulturáku sílil i proud těch příchozích. Kromě spolužáků se v prostorách kulturáku hromadili i oběšenci a pytle na mrtvoly s kravinci, hady a soply na hlavách z řad kantorů, blízkých příbuzných spolužáků a dalších, co se přišli za svých 50 Kč užít.

Jelikož jsem se alkoholem intoxikoval rychleji než jsem původně chtěl, bylo to po spotřebování druhé placatky rumu na mně i vidět - neboť jsem vyvaloval oči jak kočka se zácpou, která se pokouší vykonat velkou potřebu. Ale to mi bylo v tu chvíli jedno - hlavně, že jsem byl od toho, co se děje kolem mě, emočně odříznut.

A je to tady!

Ples měl začít v 8 hodin večer, ale začal v půl deváté. Nejdřív nějaké to předtančení a do toho moderátor s nepřirozenou intonací cosi blábolil. V předsálí jsme se řadili na nástup - oběšenci vlevo, pytle na mrtvoly vpravo. Spolužáci z obou skupin mi kladli na srdce, abych to nezkazil a všechno zvládl. Jeden obzvlášť nervózní brblal cosi o debilovi, který nechodil na zkoušky. Zkrátka každý byl nervózní po svém.

A najednou to přišlo - zlatý hřeb (do rakve) večera. Na jekot Sarah Brightman "táájm tůůů seeej guuut báááj" se do sálu vyklátily pytle na mrtvoly. O něco později na halekání Andrey Bocelliho "kóóón tééé partýýýróóó" se vyklátili oběšenci včetně mně. Ve zbytku té změti zvuků jsme se tam dle choreografie kroutili jak tasemnice v lejně. Až na drobné zaváhání jsem tu choreografii zvládl bez problémů, takže bylo zbytečné se týrat chozením na zkoušky.

Následoval další obvyklý rituál - třídní učitel na dřevěném stupínku věšel na studenty bílý saténový hadr s nápisem "Maturant 1998". Moderátor do toho něco zablábolil o konkrétním člověku - porád s tou nepřirozenou intonací. Ty čtyři schody na stupínek jsem vzal po dvou, což následovalo velkým halasem obecenstva v sále.

Pak ještě následovalo sbírání peněz, co nám obecenstvo předhazovalo jak zrní slepicím na dvorku, halekání studentské hymny "Gaudeamus igitur" a další nesmysly. Další trojí tradiční křepčení jsem absolvovat nemusel. V průběhu zbytku pobytu na plese jsem opět pokračoval v intoxikaci alkoholem - tentokrát v podobě bílého vína. Kolem půl jedenácté večer mě máma vzala za kulturák, abych si strčil prsty do krku a nechal obsah žaludku ze sebe vycouvat. Po návratu do kulturáku jsem dostal chléb se salámem a za chvíli jsem s rodiči a otcovým bývalým kapelníkem, který nás odvážel, jeli domů.

Po "Dni D"

Druhý den ráno jsem se probudil s tím, že se mi v rychlém sledu zjevovaly a zase mizely útržky vzpomínek. Připomínalo to čerstvě smíchané barevné plastelíny do jedné koule. Ale byl jsem rád, že to mám za sebou a už můžu zase chodit normálně v civilu.

O nějaký ten den později jsme si o jedné hodině společenského styku promítali video z plesu. A když jsem za střízliva a emočně neodstřižený od dění kolem mě viděl celou tu šaškárnu a sám sebe coby oběšence, jak se tam při nástupu kroutím, jak tasemnice v lejně a jak si jdu na stupínek pro ten bílý polyesterový hadr, všechno to na mě dolehlo - a šrám byl na světě.

Jak jsem se málem neoženil

Ještě hezkých pár let jsem měl potřebu brojit proti svatbě - dokonce jsem kdysi napsal článek "Nebetyčná šaškárna zvaná svatba". Nebo jsem si vytvořil pověru, že když se mi v noci zdá o tom, že se žením nebo se účastním nějaké svatby jako host, stane se mi v několika následujících dnech něco nepříjemného. Svatba byla pro mě velkým strašákem hlavně kvůli tomu, že by to mohl být takový "flashback" maturáku - jakože bych se nechal vmanévrovat do toho, abych oběšen na kravátli zase šaškoval :)

Až někdy v roce 2011 nebo 2012 mě drahá polovička s její kamarádkou při jednom posezení u vína přesvědčily o tom, že svatba bude taková, jakou si ji uděláme a ten strach a potřeba proti ní brojit postupně ustal.

Svatbu jsme měli malou (10 lidí při obřadu, 8 lidí na hostině), já jsem se ženil v tričku a ve výsledku to byl jedna z nejlepších věcí v životě, kterou jsme s drahou polovičkou udělali. A i když jsem se z toho půl roku vzpamatovával, vzpomínám "náš den" v dobrém :)

Jak jsem to probíral na skupinové psychoterapii

Já vím - o tom, co se probírá v terapii, by mělo zůstat jen tam (i terapeuti musí dodržovat zásady mlčenlivosti) - ale už je to dlouho (víc než dva roky), co jsem si na "skupině" vzal můj maturák jako téma, a tak si myslím, že něco málo z toho, co tam zaznělo, mohu vypustit... :)

To nutkání vzít si můj maturák jako téma, nastartovala skupina týden předtím. Měl jsem být součástí nácviku nějaké situace a dělat tramvaj. Leč z myšlenky, že bych měl dělat něco jiného než Tomáše Škvrnu, se mi udělalo zle - doslova mě to parazitovalo a, jsa bílý jak stěna, jsem tam začal zmateně chodit po místnosti :D Že to souvisí s maturákem, mi došlo další den - kdy mi začaly naskakovat vzpomínky na něj.

A tak jsem si maturák vzal další týden jako téma. Od tehdejší terapeutky i spolupacientů se mi dostalo hodně podpory (ostatně jako vždy). Byl jsem ujištěn, že kdyby mě organizátorky nenutily do účasti na něm, svět by se nezbořil a ples by nijak neutrpěl. A naopak by si ušetřily spoustu námahy se zařizováním navíc kvůli ústupkům vůči mně.

Kromě různých historek a perliček z maturitních plesů spolupacientů jsme probírali i motivy, proč měly organizátorky potřebu mě na maturák dostat stůj co stůj. A asi nejzásadnější byly tyto dva:

  • Maturák organizovala ženská část třídy. A že ženštiny mají tendenci ty přípravy dost "žrát". Vysvětluju si to tak, že je to, spolu se svatbou, "jejich" den, na kterém chtějí zazářit a být za princezny - a vše musí být dokonalé. V případě naší třídy i účast pokud možno veškerého osazenstva (včetně mé osoby) .
  • Svou roli v tom mohla hrát i skutečnost, že Šluknovský výběžek a okolí je převážně venkovská oblast, kde se drby šíří opravdu rychle (i jen "per huba"). Organizátorky tak patrně se chtěly zapsat do mínění zdejších obyvatel co nejlíp. Mohl v tom být i tlak ze strany (nejen) obchodní akademie kvůli pověsti apod.

Dalším důvodem, který mě napadl nezávisle na tom, může být i ten, že si organizátorky chtěly něco dokázat. Konkrétně v případě oné spolužačky, která mou první neúčast nabonzovala a před poslední zkouškou do mě nejvíc hučela, jsem se dozvěděl (resp. tak mi to vyplynulo z toho, co mi bylo sděleno), ji rodiče měli za malou holčičku.

Zvonec na konec

Spousta lidí se na maturák - ať už svůj nebo někoho svého blízkého - těší nebo na něj ráda vzpomíná. Pokud patříš mezi tyto lidi a udělalo ti to nedobře, pak tomu rozumím. Ale to není můj problém.

Můj problém je jen ten, že mám z maturáku dodnes na duši jizvu, jejíž projevy se snažím tlumit - třeba i tímto výlevem :)

[post_title] => Jak jsem maturitně (ne)plesal [post_excerpt] => Profesorka Pěčková nebyla jediným fenoménem na střední škole, ze kterého mám do dnes na duši jizvu, která mi stojí za to, ošetřit ji jedovatým výlevem. Tím dalším (a nejspíš i posledním) je "můj" maturitní ples. [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => jak-jsem-maturitne-neplesal [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2019-05-10 19:24:28 [post_modified_gmt] => 2019-05-10 17:24:28 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=947 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [6] => WP_Post Object ( [ID] => 810 [post_author] => 1 [post_date] => 2019-03-06 16:01:24 [post_date_gmt] => 2019-03-06 15:01:24 [post_content] =>

Profesorku Pěčkovou tu líčím tak, jak si ji pamatuju (jako fanatickou megeru). Pokud jsi ji znal(a) a pamatuješ si ji jinak, pak je to v pořádku.

V naší třídě (obchodní akademie, třída A, rok ukončení 1998) strašila před tabulí o hodinách ČJL (Český jazyk a literatura) od prváku do třeťáku (léta 1994 - 97), mém případě už při přijímačkách - kdy mě hned po příchodu sprdla, že se opírám o lavici :)

Na profesorku Pěčkovou sedí malebné, relativně nové a poněkud jadrné slovíčko dobroser. Protože vnucováním své představy "dobra" jednoduše spoustu lidí, s prominutím, srala. Naprostou většinu z nich tvořili studenti, kteří museli několikrát týdně její strašení před tabulí a ještě častěji její strašení na chodbách rumburského gymnázia a obchodky, kde ukájela své nutkání někoho sprdnout za sebemenší kravinu. Mezi ně patří i moje maličkost.

Její dobroserský přístup v kombinaci s mým poněkud křehčím psychickým korpusem (a řadou dalších činitelů) měly za následek to, že jsem si uhnal solidní šrám na duši, jehož následky dávají o sobě vědět ještě dnes (v psychoterapii dokonce vyšlo najevo, že má prsty v utváření mé psychiatrické diagnózy) - ale o tom se něco víc dozvíš později...

Dobroser neboli fanatik

Slovníček často říkaných frází

Malý výčet slov a frází, které profesorka Pěčková používala a na které jsem si vzpoměl

  • Váženíčkové - nejčastější oslovování celého osazenstva třídy, jeden z mnoha novotvarů, které často používala. Mezi studenty se toto používalo spíš jako nadávka :)
  • Co je to za pořádek? - nezřídka používané zvolání, když se jeden, či více studentů dopustilo více než jedné odchylky od jejích představ, jak se studenti mají chovat.
  • ...poznávat a uvědomovat si - Nevím, jak to bylo přesně, ale toto jsem slýchával nejvíc hlavně v prváku, když chtěla, aby si studenti nechali rozležet to, co jim hustila do hlavy.
  • Myslíte, že vám bude špatně? Ne, bude vám dobře! - toto říkávala, když se snažila přesvědčit studenty, aby se více věnovali "krásnu".
  • My se spolu nebavíme, my spolu hovoříme! - tuto větu používala, když se jí zdálo, že je při rozhovoru s ní student příliš uvolněný.
  • Internet je hnusný druh komunikace - osobně jsem to slyšel jen jednou, ale věřím, že to řekla vícekrát (minimálně jednou v každé třídě, kde ve školním roce 1996 - 97 učila) - bylo to v době, kdy se obchodní akademie poprvé připojila na informační superdálnici.

Profesorka Pěčková byla jako správný dobroser ukázkový fanatik. Svůj pokřivený pohled na svět vydávala za ten jediný správný a s pocitem nadřazenosti se jej snažila stůj co stůj vtlouct svým studentům, aby se stali "lepšími lidmi" jako ona sama. Studenti, kteří nebyli (dostatečně) ochotní se nechat zblbnout, u ní vyvolávali pocity frustrace, které dávala najevo různými způsoby - od nadávání na liknavost, přes špatné známky až po "potopení" u maturity.

Hodiny výčitek a moralizování

Když profesorka Pěčková o hodinách ČJL jen zmateně blábolila o tom, co má tento předmět obsahovat, tak to bylo ještě únosné - i když se čas plazil jak unavený slimák.

Ale většinu času využívala k tomu, aby poblila všechno, co studenty zajímalo a bavilo a nehodilo se jí do krámu - v tom smyslu, že to jsou jen mámení pekelná a "lepších lidí" nehodná. A držkovala, že se jim studenti věnují místo toho, aby se připravovali na další hodiny ČJL - nebo aspoň hltali "hodnotnou" literaturu a vymetali "hodnotné" kulturní akce ("hodnotné" = odpovídající jejímu vkusu nebo ty, na jejichž organizaci se podílela).

Často slastně slintala o tom, jak studenti, kteří s ní jeli do Národního divadla na nějakou tu operu, jí děkovali za krásný zážitek a pak se osazenstvu třídy vysmála v tom duchu, že jsou lůzři, když s ní nejeli "za krásou".

Sprdávám, tedy jsem

Mimo hodiny ČJL se profesorka Pěčková nejvíc projevovala tím, že kárala a sprdávala studenty za sebemenší prohřešek proti školnímu řádu, etiketě a vůbec jejím představám o tom, jak by se "správný" student měl chovat. Nejčastěji to bylo za hlučnější chování (no budiž), ale často to bylo za úplné malichernosti - jednou za ruce v kapse, po druhé za špatně položené bankovky (když jí nějaký student něco platil), po třetí za špatně vyslovenou větu (i když byla gramaticky správně) atd. atd. Mě osobně poprvé hned u přijímaček, že se opírám o lavici, jakmile vtrhla do třídy :)

Malý a velký

Profesorka Pěčková jakožto správný fanatik a vymývač mozků dělila (nejen) studenty na "velké" a "malé" - podle toho, jak dávali najevo, že tu její nalejvárnu baští (taková obdoba "úspěšný" vs "lůzr" nebo "zbožný" vs. "kacíř"). Zatímco ty "velké" dávala za příklad, do těch "malých" hustila, že by měli "růst" a aby tomu dodala patřičné naléhavosti, nezřídka si neodpustila výhrůžku v tom duchu, že ten, kdo nebude "růst", s tím zatočí.

Muži na odstřel a sportovci zvlášť

Nešlo si nevšimnout, že profesorka Pěčková nápadně více upřednostňovala studentky před studenty. Zřejmě to bylo tím, že studenti měli tendenci k více svéhlavému jednání a větší odolnosti vůči jejím nalejvárnám.

Ještě hůř na tom byli ti, kteří závodně sportovali nebo se ve svém volném čase nějak výrazněji věnovali "závadným" zájmům na úkor přípravám na hodiny ČJL. Vím o několika případech, kdy studenti nebyli právě kvůli tomu připuštěni k maturitě.

Odpočinek je fuj

Profesorka Pěčková, coby správný dobroser, brojila i proti jevům, které jsou naprosto přirozené - jako je snaha zjednodušit si život nebo potřeba odpočinku. Hustila do studentů, že by měli co nejvíc času využít k práci a odpočívání je jen projev lenosti. S tímto dávala za vzor pracovitost Japonců (kteří i z přepracování umírají).

Striktní, její druhé jméno

Profesorka Pěčková až chorobně trvala na striktním provádění různých úkonů a sebemenší odchylka měla za následek přinejmenším sprdnutí na tři doby. Např. jediný přípustný tvar slovesa "chybět" ve 3. osobě množného čísla byl "chybějí", i když i "chybí" je správně - nebo např. "renesance" bylo přípustné vyslovit se "s", i když i výslovnost "renezance" je správně. To samé znamenalo i formátování zápisků do sešitu, používání psacího písma (v osmé třídě jsem už přecházel na skript, tj. ručně psané "tiskací" písmo), který používají studenti jen pro sebe (kde bylo v podstatě jedno, jak si to student píše), pokládání bankovek atd. atd.

Alespoň jednou za hodinu si neodpustila poznámku ohledně způsobu sezení v lavici. Jenže sedět celých 45 (nebo spíš 48 - 50) minut jako prkno a s nohama v nepříliš ergonomicky řešených lavicích bylo prakticky neproveditelné (zejména pro pány mít nohy u sebe, a tudíž skřípnuté nádobíčko mezi stehny, by bylo hotové peklo). Takže studenti její výzvy, aby seděli "správně", většinou pouštěli jedním uchem dovnitř a druhým ven.


To jsou asi všechny špeky, na které jsem si vzpomněl. Jistě by se daly najít ještě další, ale buď už je vymetl čas a psychoterapie nebo jsou zasunuty v dlouhodobé paměti tak hluboko, že je mozek ani dolovoat odtamtud nechce... :)

Profesorka Pěčková a já

Jak jsem jí dával najevo svou "nelásku"

Pravděpodobně puberta a potřeba rebelovat a nejspíš i již vypěstovaná přecitlivělost na nátlak k příjetí "jediné správné víry" ze strany mého dědečka, fanatického to komunisty, způsobily, že jsem se stal jedním z mála, kdo profesorce Pěčkové dával najevo, že je mi její dobroserství silně proti srsti.

Někdy to bylo záměrně - např. v jedné slohovce ve třeťáku na volné téma jsem jí napsal, že její způsob výuky zavání šikanou. Nebo ve druháku ve fiktivním dopisu bratrancovi jsem popisoval přejetou kočku s vypadlým okem a přejetého ježka, jehož střeva vedle něj byla natažená jako kabel. Anebo ve slohové práci na téma "Jak jsem vyrostl přes prázdniny" jsem jen stručně napsal, že mi o číslo vyrostla noha. Její červeně psané komentáře byly někdy i dvakrát delší než to, co jsem já psal modře.

Kromě toho se mi povedlo profesorku Pěčkovou nechtěně "vytrolit" např. tím, že když se mě ve druháku ptala, jestli jsem se připravoval na hodinu ČJL a já upřímně odpověděl, že ne. Ona na to "Nezdá se ti, že jsi poněkud drzý? Kdyby tu byla moje matka, jednu by ti ušila!" Jindy jsem zase zdrhnul z filmového představení v kině. Když se studenti měli drzost zasmát nějaké vtipné scéně ve filmu Philadelphia, ona prskala, že rušíme a kdo nepochopil vážnost filmu, může vypadnout - tak jsem ji vzal za slovo a vypadnul jsem :)

Co na to profesorka Pěčková? Nejdřív to u mě brala jako takový roztomilý výstřelek. Později už se jí to přestávalo líbit a na konci třeťáku mi už nepřímo vyhrožovala, že se mnou zatočí. Ale to už nestihla, protože byla na konci třeťáku odejita a ve čtvrťáku měla naše třída na ČJL již o poznání přívětivější profesorku Havlíčkovou.

A co na to spolužáci? Velká část z nich mě podporovala - i když o její upřímnosti by se s odstupem času dalo pochybovat (ale tehdy jsem ty pochybnosti neměl). Jiní studenti mě zase nabádali, abych s tou rebelií přestal a naopak vyšel profesorce Pěčkové vstříc. Ale to nepřicházelo v úvahu. Protože vyjít jí vstříc znamenalo ohnout hřbet a zpronevěřit se sám sobě.

Následky

Nejspíš si klepeš na čelo a říkáš si, jak na tom musím být špatně, když jsem se s tím dodnes nevypořádal a profesorka Pěčková mi straší v hlavě ještě víc než 20 let potom, co naposledy strašila před tabulí a před devíti lety začala žrát trávu zespoda.

Je sice pravda, že následky jejího dobroserství o sobě dávají ještě dnes, ale už to ani zdaleka nedělá takovou rotyku jako ještě před deseti lety - kdy při vzpomínce na ni mi ještě pěnila krev. Šrám se už sice zahojil, ale zůstala po něm nepěkná jizva, která občas pořádně zasvrbí.

Jak jsem psal na začátku, vybublalo najevo, že profesorka Pěčková má prsty v utváření mé psychiatrické diagnózy - nebo alespoň některých narušených vzorců prožívání a chování. Zcela jistě má prsty v tomto:

  • Asi tím nejzásadnějším je až nezdravá citlivost na to, když se mě někdo snaží proti mé vůli vmanipulovat tam, kam nechci nebo dokonce mě předělat k obrazu svému. Emoce moc najevo nedávám, a tak spíš zuřím uvnitř :) Pokud si to rychle nevybiju, pak to dělá v hlavě pěknou rotyku.
  • Poezii, divadlu, klasické hudbě apod. jsem nikdy nepřišel na chuť a byly mi spíš lhostejné. Ale kvůli agresívní propagandě profesorky Pěčkové, jsem začal tyto formy kultury a umění nenávidět. A dlouho trvalo, než se můj vztah k nim aspoň částečně vrátil zpět ke lhostejnosti - nebo se ta averze schovala za něco jiného.
  • Profesorka Pěčková mi zprotivila slova "krása" a "krásný" a dlouho jsem si zakazoval je používat. Naštěstí jsem je už z "blacklistu" odstranil :)
  • Jistě by se dalo najít i něco pozitivního - ale momentálně si na nic nevzpomínám :)

Co jí k tomu vedlo?

Jaká opravdu profesorka Pěčková byla, budou vědět jen ti, kdo ji opravdu dobře znali. Pro ty ostatní, včetně mně, jen zbývá prostor k domněnkám a spekulacím, co ji vedlo k tomu, že byla taková, jaká byla. Mně osobně napadá toto (ber to prosím s rezervou):

  • svou roli asi hrála mentalita, kterou si přinesla z oblasti odkud pocházela (Bílé Karpaty na česko-slovenské hranici) - moje tchýně pochází taky odtud a v některých rysech jsou si nápadně podobné :)
  • její dobroserství může vycházet i z možných psychických problémů (že dávala najevo vymezování se a nenávist vůči světu, kterému nerozuměla a frustrace z toho, že vynakládala energii zbytečně, ale nebyla to schopna přiznat).

Zvonec a konec

Myslím, že jsem vyčerpal vše, co jsem ti chtěl předhodit (a co mě napadlo). Takže je na místě tento výlev ukončit. Pro mě osobně svůj účel splnil, neboť se mi podařilo ošetřit jizvu, která mi po ní na duši zůstala.

Takhle nějak jsem krátce po maturitě ztvárnil profesorku Pěčkovou. Ale to je reprodukce z konce loňského roku :) Na ní je vidět, jaký jsem měl k ní vztah :)
[post_title] => Profesorka Pěčková po 20 letech [post_excerpt] => Tímto výplodem uspokojuju svou potřebu uplivnout nějakou tu jedovou slinu na adresu profesorky Pěčkové, pošahané to češtinářky ze střední školy, jejíž strašení před tabulí ve mně zanechalo následky. [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => profesorka-peckova-po-20-letech [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2019-03-06 16:01:24 [post_modified_gmt] => 2019-03-06 15:01:24 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=810 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [7] => WP_Post Object ( [ID] => 582 [post_author] => 1 [post_date] => 2018-10-03 14:53:27 [post_date_gmt] => 2018-10-03 12:53:27 [post_content] => Po samotném vstupu do terapie 21. 1. 2011 a začátku docházení do terapeutické skupiny 16. 8. 2016 je 2. říjen 2018 další důležitý milník v mé psychoterapii a "kariéře" psychiatrického pacienta. Protože jsem asi na tom už zřejmě tak dobře, že už "individuál" není momentálně potřeba. Jelikož má u mě větší přednost "otužování" se v oblasti mezilidských vztahů, nadále budu pokračovat v psychoterapii skupinové - která má být po úpravě pravidel fungování o něco náročnější. Samozřejmě budu taky docházet na krátké konzultace k mému psychiatrovi kvůli lékm, které beru "na hlavu". Ale zatím jsme se se psychologem dohodli jen na přerušení - protože je možné, že časem budu "individuál" zase potřebovat víc a začnu opět na něj chodit pravidelně. [post_title] => Přerušení individuální psychoterapie [post_excerpt] => V úterý 2. 10. jsem měl asi na delší dobu poslední "individuál" u psychologa. Byl velice krátký a s mým psychologem jsme se shodli na tom, že individuální psychoterapie už nemá takovou prioritu jako dosud a bude stačit, když na sezení budu chodit jen podle potřeby na požádání. [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => preruseni-individualni-psychoterapie [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2018-10-03 15:07:15 [post_modified_gmt] => 2018-10-03 13:07:15 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=582 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) ) Array ( [0] => WP_Post Object ( [ID] => 1125 [post_author] => 1 [post_date] => 2020-04-27 01:38:30 [post_date_gmt] => 2020-04-26 23:38:30 [post_content] =>

Jsem přesvědčen o tom, že by nebylo na škodu se více rozpovídat o tom, jak jsem díky psychoterapii zažil něco, čemu říkám "druhá puberta". Bylo to takové bouřlivější období, které začalo krátce potom, co jsem začal docházet k Mgr. Kolářové na sezení a trvalo asi rok a půl.

Myslím, že ono přirovnání k pubertě je na místě. Protože - snad kromě tělesných projevů - jsem zažíval něco podobného, co obvykle zažívá dospívající mladý člověk.

Psí kusy psychiky

Takovým nejzjevnějším projevem byly různé psí kusy, co mi dělala psychika. Nálada se mi měnila jak aprílové počasí a stačilo málo, abych někoho poslal do patřičných míst nebo uděll nějaké extempore (anebo aspoň nějaký naschvál). Kvůli tomu jsem se dostával do situací jak úsměvných (které kdyby někdo natočil a hodil na YouTube, byla by z toho výživná virální videa), tak i nepříjemných, ba přímo nebezpečných (kdy hrozila fyzická potyčka nebo jiné problémy).

Jsem přesvědčen, že jsem to dost přikrmil tím, že jsem se nechal ukecat k tomu, abych navštívil jistou lidovou léčitelku, která se zabývá kineziologií, reiki apod. - a jejíž metody byly poněkud agresívní a trochu zaváněly sektářskými praktikami.

Jak sám se sebou zacházet...?

Když se na to podívám s odstupem, tak mám za to, že ty výše zmíněné změny nálady a další špumprnágle byly jen projevem toho, jak se mi začal rychle měnit pohled na sebe i svět, zažité vzorce chování a myšlení apod. - a bylo to příliš rychlé na to, abych se tomu byl schopen přizpůsobovat a zařizovat se podle nich.

Takže jsem se znovu musel učit sám sebe používat. Dosud zašlapávaná sebedůvěra se začala stavět na oslabené, vratké nožičky - a to bylo asi jako přesednout z jízdního kola na motorku (a ne žádného fichtla, ale nějakou silnější kubaturu) - a to bez autoškoly. A pak se asi začala vyplavovat nahromaděná zlost a agrese, kterou jsem dosud spíš polykal a občas si "upšouknul" na sociálních sítích.

Všechno zlé je k něčemu dobré

I když jsem zažíval během "druhé puberty" nepříjemnosti, tak přece jen to bylo k něčemu dobré. Např.

  • Začátkem března 2011 jsem hodil bobek na "Vaška Hrozného", nejhoršího to šéfa, jakého jsem zažil - a jednu z nejhorších prací, kterou jsem měl. Sice jsem to udělal poněkud nešikovně (ještě jsem toho sociopata dráždil), ale začal jsem volněji dýchat. Následné nepodařené působení ve volném sdružení živnostníků a s tím spojené finanční problémy beru dnes jako součást terapie a ozdravnému procesu. Další práce byly a jsou už jen lepší - ať co do způsobu práce, prostředí, tak po finanční stránce.
  • Rozhádal jsem se s (některými) bývalými spolužáky ze základky a následně jsem se od nich trhnul. Došlo mi totiž, že si stejně s většinou z nich nemám co říct a že je lepší se soustředit na lidi mně opravdu blízké nebo jinak důležité - což lidi, se kterými jsem kdysi sdílel prostor ve škole, už nejsou.
  • Probouzející sebedůvěra se příznivě projevila v tom, že jsem začal být plodnější v oblasti hudební tvorby a později se vrátil ke kreslení. A nejen to...

Ještě trocha mudrování nakonec...

Spousta lidí si myslí, že když začne chodit ke cvokaři a řešit s nimi své problémy, bude jim jen líp a líp. Někdy to tak být může, ale dost často se stává, že zejména po těžších sezeních (např. vrtání se v traumatech) se psychický stav může přechodně zhoršit - což může nepříjemně překvapit a kvůli tomu spousta z nich přestane ke cvokaři chodit - a k dalšímu třeba už nejde, protože už tomu nevěří.

Nevím, jestli je to dobré přirovnání, ale když se ti zubař hrabe v puse, tak tě pak taky může nějakou dobu být citlivé místo, kde se ti hrabal (zub, dáseň nebo i celá pusa).

Obvykle to trvá několik dní, než se psychika zase srovná, ale když se řeší narušená osobnost nebo věci, které se s člověkem táhnou už od dětství, tak tyhle následky mohou přetrvávat delší dobu a může přijít "druhá puberta".


V dalším díle se dočteš něco o mé psychiatrické diagnóze.

[post_title] => ZŠM 2. díl: Druhá puberta [post_excerpt] => V minulém díle ses dočetl(a), jak jsem se dostal do terapie a skončil tím, že 21. 1. 2011 ve 14 hodin jsem měl úplně první sezení. V tomto díle se dočteš o úplných začátcích v terapii a bouřlivém období, kterému říkám "druhá puberta". [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => zsm-2-dil-druha-puberta [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2020-04-27 01:38:30 [post_modified_gmt] => 2020-04-26 23:38:30 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=1125 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [1] => WP_Post Object ( [ID] => 1089 [post_author] => 1 [post_date] => 2020-02-27 14:51:04 [post_date_gmt] => 2020-02-27 13:51:04 [post_content] =>

K tomu, abych pravidelně začal docházet na "pokec" se psychologem, příp. psychiatrem, mě přiměla má drahá polovička... Ale to trochu předbíhám. Takže pěkně od začátku

Dětství a školní léta

Když se pohrabu v paměti, tak jsem už od dětství úplně nezapadal mezi vrstevníky. Když pominu ty viditelné znaky spojené s vrozenou oční vadou (šilhání pravého oka a nutnost nosit brýle), tak už - s velkým odstupem - asi nějaké signály, že by s mou psychikou nemuselo být v pořádku.

Kromě toho, že si mě někteří vrstevníci dobírali, ba dokonce šikanovali (čemuž jsem se nedokázal účinně bránit) a poznámek ze školy typu "Tomáš se málo hlásí", jsem snad už od první třídy byl posílán k odborníkům. Tuším, že už v první třídě jsem byl v pedagogicko-psychologické poradně.

Ale jsem si jistý, že podruhé u psychologa jsem byl v sedmé třídě (školní rok -1992/93) - a to díky paní učitelce Jelínkové, kterou jsme měli na matematiku. Bylo jí divné, že jsem málo aktivní při hodinách a dle jejího názoru že to je kvůli nízkému sebevědomí. Podstoupil jsem tam nějaké vyšetření, jehož součástí byly i dva IQ testy. A jelikož mi v nich vyšly celkem vysoké cifry (125 a 134 - ten druhý po opravě :) ), začal jsem nosit nosánek tak trochu nahoru a dával najevo domnělou převahu. To mi vydrželo cca 5 let, kdy mě spolužáci ve třeťáku na střední v tomto dost "schladili" :) Takže z dnešního pohledu to nebylo příliš šťastné.

V dospělosti...

Jak jsem přibýval na věku a bral rozum, čím dál víc jsem si všímal, že mé chování, prožívání a reakce v určitých situacích je poněkud "nestandardní" - a když se snažím chovat "normálně", tak je to velice obtížné (asi jako pro praváka psát levou rukou). A nějak narůstala potřeba se víc pídit po tom, proč to tak je.

Někdy v roce 2006 nebo 2007 jsem si proto koupil knihu "Jste introvert", kterou napsala americká psycholožka Marti Olsen Laney (v anglickém originále "The Introvert's Advantage). Je sice pravda, že jsem se v ní dozvěděl leccos zajímavého, ale v poněkud pokřiveném vidění světa jsem si to přeložil tak, že coby introvert jsem lepší člověk, protože k přemýšlení používám mozek, kdežto extraverti pusu - a tím ze své podstaty jsou poněkud jednodušší a hloupější (neboť ústní dutina má menší mentální kapacitu než mozek). A tato snaha si namlouvat, že jsem "lepšočlověk" mi spíš škodila a já se spíš víc propadal, s promiutím, do sraček - čím dál větší úzkosti, vyčerpání, pesimismus apod.

Spása na obzoru

V březnu 2010 jsem se přes seznamku seznámil s mou drahou polovičkou. Až po půlroce mi v lázních v Jeseníkách přiznala, že má pocuchanou psychiku a povyprávěla mi, jak se k tomu dostala. Tím mi přišla ještě sympatičtější. A díky tomu jsem začal koketovat s myšlenkou, že bych se taky svěřil do rukou nějakého psychologa. Ale drahé polovičce jsem to zatím neříkal, protože jsem ještě nebyl přesvědčen, že to opravdu chci.

Ona si však sama všimla, že jsem vyčerpaný a přehnaně úzkostný. A nabídla mi, že bych mohl začít chodit k mgr. Kolářové , ke které sama kdysi chodila a která jí nejvíc pomohla, když jí bylo nejvíc ouvej. Přemlouvat mě nijak zvlášť nemusela, protože jsem už sám cítil, že to sám neutáhnu a že "psycho-odborník" by mi mohl pomoct. A taky zafungovala zvědavost. Koncem roku 2010 jsem byl pevně rozhodnutý a začátkem roku 2011 jsem mgr. Kolářovou kontaktoval. A 21. 11. 2011, ve 14 hodin začalo mé úplně první sezení.

První sezení

Na prvním sezení jsme s mgr. Kolářovou mluvili o tom, co mě k ní přivedlo. Já jsem řekl, že vyčerpání a problémy s komunikací (jakože si vykládám to, co někdo řekne, jinak než se očekává apod.) Ale mgr. Kolářová hned poznala, že mám velký problém se sebedůvěrou, a tak se hovor rychle stočil tím směrem. Hned po prvním sezení jsem se stal psychiatrickým pacientem, neboť jsem hned dostal recept na Seropram (SSRI antidepresivum), který užívám dodnes a papíry na vyplnění anamnézy.

Ale co je důležité, hned během prvního sezení mi docvaklo, že jsem udělal dobře, když jsem vyslyšel nabídku mé drahé polovičky a dal na její doporučení ohledně mgr. Kolářové. Tato moudrá a poněkud svérázná dáma se na necelých sedm let (než odešla do důchodu a předala mě jinému psychologovi) se stala jedním z mých největších spojenců. A i když někdy docela drsně reagovala na to, co se jí nelíbilo (a mně třeba z toho bylo několik dní špatně), rád na ni vzpomínám.


O tom, jak jsem díky terapii zažil druhou pubertu, se dozvíš v příštím díle.

[post_title] => ZŠM 1. díl: Jak jsem se dostal do terapie [post_excerpt] => Máme tu začátek série - a jsem přesvědčen, že by se slušelo, abych se víc rozepsal o tom, jak jsem se dostal do terapie a co tomu předcházelo. [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => zsm-1-dil-jak-jsem-se-dostal-do-terapie [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2020-02-27 14:51:04 [post_modified_gmt] => 2020-02-27 13:51:04 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=1089 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [2] => WP_Post Object ( [ID] => 1081 [post_author] => 1 [post_date] => 2020-01-08 12:49:20 [post_date_gmt] => 2020-01-08 11:49:20 [post_content] =>

Toto není můj první pokus sepsat takovouto sérii povídání. Pokud budeš trochu googlit, tak jistě nějaký ten pokus z dřívějška najdeš. Ale co - tak to zkusím znovu - a lépe :)

V Zápiscích šťastného magora se dozvíš něco o tom, jak se žije s tím, když je duše pošramocená natolik, že se musí být v péči odborníků "přes hlavu". Ale zase ne natolik, abych musel být ubytován na "psychárně".

Budu se snažit, aby to co nejvíc odpovídalo realitě - protože i když dobře prováděná terapie pomáhá zlepšit kvalitu života, samotný proces bývá zdlouhavý, náročný a někdy to s člověkem, který je v roli pacienta, pěkné psí kusy.

Samozřejmě to, co se dozvíš v této sérii, vztahuju pouze a jen k mé osobě. Protože každý člověk je jiný a pokud má nějakou psychiatrickou diagnózu, tak ta je ušita na míru přímo jemu. To samé platí i o terapii, kterou podstupuje.

Pokud jsi zvědavý(á) na to, jak jsem se měl v psychiatrické léčebně, pak jsi zvědavý(á) zbytečně. Tak daleko jsem to nedotáhnul a doufám, že ani nedotáhnu. To samé platí i o denním stacionáři (což je něco podobného jako léčebna, jen pacienti chodí spát domů + nějaké další odlišnosti).

Jestli se bojím zneužití? Má drahá polovička mi už nejednou řekla, že se moc "odhaluju" a že by toho mohl nějaký pitomeček coby mou slabost zneužít (jedno jestli k posměchu, parazitování nebo ukájení mesiášských choutek). Jsem si toho vědom a musím s tím počítat. Je však zajímavé, že jsem byl kořistí pro různá hovádka a jejich šikanu spíš před terapií než teď. A spíš než se zneužitím se spíš setkávám s určitým nepochopením, které je spíš roztomilé.

Šťastný magor

Proč zrovna Zápisky šťastného magora? Protože díky terapii jsem se z oficiálně "duševně zdravého" uzlíčku nervů se zašlapanou sebedůvěrou, stal sice "magorem", ale v rámci možností šťastným a spokojeným :)

Proč tato série?

Touto sérií se snažím aspoň trochu přispět k osvětě v oblasti, která je tak trochu tabu a i když se vnímání světa lidí s pocuchanou psychikou, co vyhledali odbornou pomoc (a těch, co tu pomoc poskytují) se stále zlepšuje, přece jen stále v části společnosti přetrvávají názory, které tento svět nestaví zrovna do dobrého světla.

Jako třeba, že je ostuda a projev osobního selhání, když člověk vyhledá psychologa nebo psychiatra. Nebo že psychologové a psychiatři jsou šarlatáni, kteří člověku stejně nepomůžou a jen od něj berou peníze.

A Zápisky šťastného magora uspokojuju svou potřebu aspoň trochu přispět k tomu, aby byl svět lidí, kteří řeší své problémy s odborníky, co nejvíc přiblížen široké veřejnosti a různé mýty a názory byly uvedeny na pravou míru. Možná jsem naivní, ale věřím, že informace, které vám tu předhazuju, budou něco platné a pro někoho zajímavé.


A to je asi tak všechno, co jsem na tebe chtěl takto pro začátek vychrlit. Příště o tom, jak jsem se dostal do terapie.

[post_title] => ZŠM 0. díl: Prolog [post_excerpt] => Možná ses na stránce "O mně" dočetl(a), co znamená ten "pošuk" v podtitulu tohoto webu - a třeba se o tom chceš dozvědět něco víc. Pokud to tak je, pak věz, že začínám minisérii Zápisky šťastného magora (zkráceně ZŠM), která snad ukojí tvou zvědavost. [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => zsm-0-dil-prolog [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2020-01-08 12:49:20 [post_modified_gmt] => 2020-01-08 11:49:20 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=1081 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [3] => WP_Post Object ( [ID] => 1102 [post_author] => 1 [post_date] => 2019-10-16 12:31:07 [post_date_gmt] => 2019-10-16 10:31:07 [post_content] =>

Na některých dřívějších srazech jsem sice byl (rok 2004, 2009 a nějaké menší, neoficiální), ale většinou mě to příliš nebavilo a odcházel jsem jako první.

V roce 2014 jsem ani pozván nebyl. Několik let předtím jsem správcoval naší "dvojtřídu" a několik let předtím jsem tuto třídu opustil s tím, že jsem tam udělal i nějaký bordel (smazal sebe a pár dalších lidí). A spolužáci na mě byli jistě oprávněně naprdnutí. Ale i kdyby mě pozvali, moje odpověď by bylo jasné "ne" - přece nebudu plýtvat časem a energií tím, že polezu někam, kde mě to nebaví.

A když mi přišla několik měsíců předtím pozvánka na sraz po 25 letech, hned jsem ji zaříznul - a nebýt toho, že se ke mně dostaly fotky skrz jednu z účastnic, kterou mám na FB v přátelích, tak bych si nejspíš na něj ani nevzpomněl :)

Bývalí spolužáci pro mě ztratili význam

I když jsem byl ještě před cca 10 lety ve vztahu se spolužáky docela dost aktivní, dnes mají pro mě význam pramalý. K odtržení od nich mi pravděpodobně pomohla moje drahá polovička (nebyl to její záměr, jen mi vstoupila do života a stala se pro mě snad nejdůležitější osobou) a velký vliv na to má i psychoterapie (došlo mi, že většina lidí stejně není moje "krevní skupina" a nemám si tudíž s nimi co říct.

Svou roli v tom hraje i to, že kvůli určité jinakosti si mě často spolužáci dobírali (a někteří i šikanovali). I když je možné, že jsem si o to mnohdy koledoval.

Nemám problém se s nimi pozdravit na ulici nebo i prohodit pár slov - ale musí se ke mně hlásit (protože bych si jich pravděpodobně nevšiml), příp. připomenout, kdo jsou zač :)

Nejsem zrovna společenský tvor

Ze své introvertní podstaty nepatřím mezi tvory, kteří by měli potřebu chodit do společnosti. Jelikož svou pozornost mám potřebu zaměřovat na tu malou hrstku mých nejbližších, považuju za zbytečné chodit někam jen proto, abych se setkával s lidmi. A prázdné mlácení pyskem, kterému se říká společenská konverzace, mi nic nedává, ale naopak mě to vyčerpává - stejně jako pobyt v místě, kde je velká koncentrace lidí.

Třídní srazy se základkou se týkají obou tříd v ročníku, takže se tam vyskytne třeba kolem 30 - 40 lidí. A tolik lidí svými žvanícími papulami generují solidní kravál. A přece nebudu lézt někam, kde bych si připadal jak v naprásknutém vagónu metra v odpolední dopravní špičce - kde mnohdy ani takový kravál jako na třídních srazech a podobných kratochvílích není. Navíc za takovým nicotným účelem, abych se tam potkal s bývalými spolužáky, z nichž většina už jsou pro mě skoro cizí lidi.

Většinu mé poněkud malé potřeby společenského vyžití uspokojuje skupinová psychoterapie - i když její podstatou je práce na sobě a podpora ostatních kolegů pacientů. Ale jednak tam jsou lidi, kteří mi jsou sympatičtí a místo planého mlácení pyskem se tam řeší konkrétní témata. I když některá sezení jsou těžká a vyčerpávající, stojí mi za to, každé pondělí se s těmi lidmi setkávat.

Chtěli mě tam vůbec?

Když jsem nebyl v r. 2014 pozzván na sraz po 20 letech a posléze mi bylo řečeno, že to bylo kvůli tomu bordelu, co jsem udělal na Spolužáci.cz, tak to sice nebylo úplně příjemné, ale bylo to aspoň férové.

Ale na sraz po 25 letech jsem pozván byl. Ale pozvánku hned zaříznul z výše uvedených důvodů. Až po srazu, kdy se ke mě skrz jednu z účastnic, kterou mám na Facebooku v přátelích, "propsaly" fotky, jsem se znovu podíval na stránku akce. A u ní byl následující příspěvek:

Seznam těch, kteří se nezúčastnili ...

A jak je vidět, jen u mého jména byl vysmátý smajlík. Možná jsem paranoidní a možná si to vysvětluju špatně, ale beru to jako signál toho, že jsem jim buď pro srandu nebo že mě tam ve skutečnosti ani nechtěli. Kdyby to sdělili přímo, bylo by to v pořádku. Nějakou nepříjemnou zpětnou vazbu snesu a bylo by to férové. Ale takhle mi to přijde... hovadské.

Utvrdilo mě to v tom, že je lepší a pro mě přirozenější se setkávat s lidmi, se kterými je mi dobře a kteří jsou mi blízcí nebo jinak pro mě důležití - a tudíž je mi s nimi dobře. Příp. když to setkání má pro mě nějaký přínos - a setkat se s někým, jenom abych "drbal", to fakt není.

[post_title] => Jak jsem se nesrazil se základkou [post_excerpt] => Na přelomu léta a podzimu roku 2019 proběhl sraz se ZŠ po 25 letech. Vyprdnul jsem se na něj a pozvání jsem hned, jak dorazilo, jsem zaříznul hned, jak jsem ho uviděl u sebe na Facebooku. [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => jak-jsem-se-nesrazil-se-zakladkou [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2019-10-17 12:50:32 [post_modified_gmt] => 2019-10-17 10:50:32 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=1102 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [4] => WP_Post Object ( [ID] => 1049 [post_author] => 1 [post_date] => 2019-09-05 00:45:06 [post_date_gmt] => 2019-09-04 22:45:06 [post_content] =>

Proč...?

S nápadem vypadnout na nějakou delší dobu z Prahy přišla moje drahá polovička. Už pár let předtím mluvila o tom, že by aspoň na rok chtěla vypadnout někam na samotu mimo civilizaci, obklopenou přírodou.

Ale poslední impuls tomu dodalo párové sezení u psycholožky někdy v březnu 2019, kde drahá polovička mluvila o tom, že je uondaná z pražského ruchu a každodenního stereotypu a že by chtěla nějakou zásadnější změnu v životě. A hned večer začala projíždět nabídky pronájmů domů mimo Prahu.

Já osobně mám stereotyp docela rád (je to takové moje "bezpečné místo"), ale stejně jako drahá polovička jsem byl utahaný z toho pražského ruchu a čím dál víc alergický na to velké množství a rozmanitost lidí (až nezdravě mnoho Rusů, Číňanů a jiných uhulákaných cizinců) kolem mě, jen co jsem vytáhl paty z baráku. A kvůli tomu jsem měl čím dál častěji propady do stavů podobným depresi. A tak jsem ani moc nebyl proti.

V několikakolovém výběrovém řízení na nové obyvatele jsme sice skončili mezi neúspěšnými, ale "výherce" to nakonec zrušil - takže domeček byl nabídnut nám. Z čehož já osobně jsem byl nadšený, neboť jsem si to tam zamiloval už když jsme tam byli na prohlídce.

A tak 10. června, krátce po návratu z dovolené, jsme po poledni zvedli kotvy a přestěhovali se. Ještě jsme několikrát byli ve starém bytě kvůli úklidu a opravám a naposledy kvůli předání. A následně ještě tahanice s pronajímatelkou kvůli vyrovnání škod (neměli jsme sjednanou kauci, která by to pokryla).

Netěšil jsem se nadarmo

Když bylo jisté, že vypadneme z "toxické" Libně do malebného městečka v ještě malebnější krajině, těšil jsem se na to jako malé dítě na Vánoce. A když jsme se tam přestěhovali, byl jsem utvrzen v tom, že jsem se netěšil nadarmo. Dokonce je to tu ještě lepší, než jsem čekal!

Těšil jsem se sem i proto, že krajina a prostředí mi připomíná to v mém "rodném" Šluknovském výběžku. Je podobně zvlněná, směrem na jih, k Sázavě asi o něco víc (zařezává se to tam do hlubokého údolí).

Ale hlavně jsem se těšil na to, že se dostanu do prostředí, kde je božský klid, málo lidí kolem mě a naopak hodně přírody - zkrátka takového, které mě nevysává, ale naopak dobíjí. A opravdu jsem se toho dočkal. Místo kakofonie, kterou vytváří hodně lidí svým žvatláním v různých jazycích tu nejvíc slýchám kvokající a kdákající slepice od sousedů, zvon odbíjejících hodin na radniční věži, zpěv ptáků (teď už zdaleka tolik ne - holt už zahnízdili a na jejich další koncert si budeme muset počkat na příští jaro) atd.

Hodně dlouho jsem byl přesvědčen, že jsem Pražák, který vyrůstal na špatném místě - protože tím, že mám potřebu si hledět svého a mít ostatní (hlavně cizí) lidi na salámu, jsem tam dokonale zapadl. A i ta anonymita mi vyhovovala. Ale přece jen klid, nálo lidí a hodně přírody je pro mě přirozenější prostředí než pražský kravál a chaos :)

A když k tomu přičtu skutečnost, že Jílové je od Prahy asi tak daleko jako z Vilémova (nebo Poustevny) do Rumburka a zůstávají mi pořád prakticky stejné možnosti ohledně práce apod., tak je to pro mě téměř ideální místo pro život :)

A nakonec ještě taková třešnička na dortu jsou nynější pronajímatelka a jej rodina a sousedi od nás z domu, kteří jsou velice přívětiví, srdeční a vstřícní.

Jako v nervovém sanatoriu

Musím říct, že bydlení v Jílovém má blahodárný vliv na mé podlomené psychické zdraví. Asi i proto, že do Prahy se dostanu tak 2x - 3x týdně, mě už lidi "nevysávají" tolik jako předtím. Množství dekompenzací z velkého množství lidí (či jiných rušivých podnětů) se citelně snížilo (asi největší byla ta, když na manželčinu oslavu narozenin přijeli její kolegové z práce - ani ne přímo z těch lidí, ale z faktu, že se kvůli počasí náhle změnil program a místo grilovačky na zahradě se nakýblovali k nám do baráku).

O prázdninách nefungovala naše terapeutická skupina, prý z kapacitních důvodů. Ale asi je mi tady natolik dobře, že jsem ji ani nepotřeboval. Ale po některých lidech se mi tak trochu stýská a už se tam zase po prázdninách těším :)

Je sice pravda, že se nám zvedly náklady na bydlení asi o třetinu, ale myslím, že se to vyplatí. Nynější nájem odpovídá vyššímu průměru za 2+kk v širším centru Prahy a přitom máme to bydlení za tu cenu přímo luxusní (3+kk + zahrada + další prostory). A je to taková investice do zdraví (hlavně toho duševního).

[post_title] => Jsem "Jílovej" [post_excerpt] => Z velkoměsta na venkov, z bytu do domku, z Prahy-Libně do Jílového u Prahy... Zkrátka jsme se s drahou polovičkou sbalili a 10. června 2019 přemístili za Prahu... [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => jsem-jilovej [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2019-09-05 00:45:06 [post_modified_gmt] => 2019-09-04 22:45:06 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=1049 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [5] => WP_Post Object ( [ID] => 947 [post_author] => 1 [post_date] => 2019-05-01 12:54:57 [post_date_gmt] => 2019-05-01 10:54:57 [post_content] =>

Obrázek je "vypůjčený" odněkud z internetu (viz vodoznak). Časem jej možná nahradím vlastním výtvorem :)

Pokud mě aspoň trochu znáš, pak jistě víš, že chodit na mejdany a jiné společenské akce, kde je víc lidí pohromadě, je pro mě spíš plýtvání energií (i když s těmi "správnými" lidmi to může být fajn). A pokud mě znáš ještě líp, pak jistě víš, že bych radši sežral hovno, než abych se navlékl do kvádra, oběsil na kravatu a takto zohaven šel na ples, do opery nebo na jinou, podobně "toxickou" akci.

Ale 20. února 1998 jsem se tomuto bohužel zpronevěřil a pod nátlakem (kterému jsem se tehdy neuměl bránit a bůhvíjestli bych byl schopen se mu bránit i dnes) jsem byl nucen jít na maturitní ples třídy 4. A Obchodní akademie Rumburk, do které jsem patřil - a stát se tak jednou z "hvězd večera"... A způsobil si tímto hluboké zranění na duši. To se mi podařilo jakž takž vyléčit v psychoterapii. Ale jizva, která po tom zůstala, dává o sobě vědět dodnes. Takže tento výlev ber jako takové podrbání oné jizvy :)

Před "Dnem D"

Jak jsem se pokusil z té šaškárny vycouvat

Ač ples proběhl až v druhé polovině února 1998, horečné přípravy začaly už v průběhu září, kdy se studenti trochu aklimatizovali na školní rutinu. A brzy na to se mi z té děsivé představy, že se budu muset navléknout do kvádra a oběsit na kravatě a takto zohaven pak jako medvěd v cirkuse šaškovat před (nejen mými) rodiči, učiteli a vůbec všemi, kdo si přišli za svých 50 Kč užít, začalo od úzkostí plašit trávicí ústrojí a zhoršilo se mi spaní.

Už od prváku jsme měli každý měsíc platit výpalné na ples v částce 10 Kč měsíčně. Ale až na pár světlých výjimek na to každý házel bobek. A tak někdy v průběhu září (nebo října) organizátorky tahat ze spolužáků výpalné zpětně (v mém případě něco přes 300 Kč). A tehdy jsem si dovolil tu drzost, že jsem prohlásil, že nic platit nebudu a na žádný ples nejdu. Následovala reakce v tom duchu, že takhle nééé, že bych tam měl být taky, když jsem kreslil plakát apod. Nakonec jsem nátlaku podlehl a výpalné zaplatil. Trávení se mi plašilo ještě víc, protože už jsem v tom byl namočen až po uši.

Jak jsem sabotoval nácvik nástupu

Někdy v lednu si organizátorky usmyslely, že bychom měli nacvičit nástup. Choreografii na píseň Time to say Goodbye, nazpívanou duem Andrea Bocelli a Sarah Brightman vytvořila matka jednoho spolužáka.

První zkouška byla součástí hodiny tělocviku. Záškoláctví nebyl můj styl a trávicí ústrojí se mi plašilo příliš málo na to, abych mohl zůstat doma. Takže pro mě nebylo prakticky možné se tomu vyhnout. Sice jsem se kroutil jak tasemnice v lejně dle choreografie, ale s takovým odporem, že jsem málem ozdobil parkety v tělocvičně natrávenou snídaní.

Další čtyři zkoušky probíhaly až po škole. A tomu bylo možné se vyhnout. Přece jen bych byl sám proti sobě, kdybych si měl zopakovat ten nepříjemný zážitek. A zdlouhavě nacvičovat něco, co použiju jen jednou v životě, je pro mě plýtvání energií dodnes. Takže místo na zkoušku jsem zamířil na nádraží a odtud vlakem směr bezpečí domova.

Ale ukázalo se, že ani doma před tím nejsem úplně v bezpečí. To, že organizátorky prskaly jak nakopnutí křečci, když jsem poprvé nepřišel, to se ještě dalo přežít. Ale horší bylo to, že jedna z nich to práskla svému otci, od něj se to dozvěděla moje máma a druhý den, co jsem přišel ze školy, mi rodičové kladli na srdce, abych šel aspoň na dvě zkoušky. Naštěstí aspoň tady pud sebezáchovy fungoval dobře a další zkoušky se musely obejít beze mě.

Několik dalších týdnů byl relativní klid. Ale pak přišel den poslední, generální zkoušky dva dny před plesem, a ta probíhala na "místě činu", ve velkém sále rumburského kulturního domu. Ani ten den jsem neměl v úmyslu se trýznit účastí na zkoušce - zvlášť když po poctivě uplavaném kilometru o tělocviku v bazénu jsem byl rád, že se udržím na nohou. Ale jedna z organizátorek (ta samá, co několik týdnů předtím způsobila, že se o absenci na zkouškách dozvěděli rodiče) si usmyslela, že mě na generálku dostane, i kdyby čert na její koze jezdil. A tak do mě hučela, že jsem inteligent, že bych to měl udělat i kvůli mým rodičům (tahat do toho nejbližší, to je opravdu sviňárna), že zklamu nejen jí, když nepřijdu atd. Nakonec jsem na to kývnul. A z frustrace, že jsem podlehl jejímu nátlaku, jsem měl zkažený celý zbytek vyučování.

Po vyučování jsem si zašel do Venuše (oblíbená restaurace mezi rumburskými studenty), abych tu frustraci aspoň trochu rozpustil v alkoholu. Posilněn dvěma sklenicemi piva jsem pak vyrazil směr kulturák, abych tam ve 14 hodin byl. Ale spolužáci se tam trousili jako švábi na pivo a ze 14. hodiny bylo 14:30 a ještě tam nebyli úplně všichni. Ale pud sebezáchovy na poslední chvíli zafungoval a ve spojení s narůstajícím stresem z toho, že mi ujede vlak, jsem se těsně před začátkem zkoušky sebral a jel domů.

Druhý den ve škole jsem to od té samé osoby, která do mě den před tím hučela, dostal pěkně sežrat. Jakože by mě nezabilo, kdybych tam počkal, že jsem se zachoval jako blbeček a všechny jsem zklamal a že jestli si myslím, že jsem originální, že jsem trapný. Což mě opět solidně namíchlo.

"Den D"

Než jsem jel na ples...

Nastal "Den D", tedy 20. únor 1998. Byl, pátek a my jsme měli volno - abychom nabrali síly na ples a organizátorky ještě doladily to, co bylo třeba. Venku mrzlo a svítilo slunce a na zemi ležela nesouvislá vrstva sněhu. Na olympiádě v japonském Naganu proběhl slavný a napínavý hokejový zápas ČR - Kanada, ve kterém "naši" vyhráli v nájezdech. Někdy od 11. hodiny dopolední jsem se začal intoxikovat alkoholem z placatky rumu (dnes se mu říká Tuzemák) - ale jen tak, abych se udržel v klidu, ale hned se nezmatlal jak carský důstojník.

Někdy kolem 16. hodiny jsem se začal soukat do kvádra a věšet na kravatě. Když jsem byl zohaven, máma pronesla: "To je úplně jinej člověk!" Mírný útlum díky alkoholu zabránil, abych se zase nezačal svlékat. Cítil jsem se podobně nepatřičně, jakobych měl vyjít ven nahý. I proto jsem zůstal v přetopeném vlaku zababušen v zimní bundě. Cestou od vlaku jsem v supermarketu doplnil zásoby rumu a pokračoval dál.

Než ta šaškárna začala...

Do kulturáku jsem dorazil něco kolem šesté hodiny večer. Už tam bylo několik málo oběšených spolužáků. Nic moc se nedělo a já jsem pokračoval v intoxikaci alkoholem. Pomalu se na "místo činu" trousili další spolužáci - jak mužštiny - tj. ti oběšení, tak ti ženského pohlaví, navlečení do pytlů na mrtvoly různých barev a tvarů a se srstí na hlavě zformovanou do podoby připomínající kravinec, klubko hadů, sopl z nosu nebo do jiné obskurnosti (až na pár světlých výjimek, co neměly potřebu si srst hanobit tvarováním do kravinců nebo délka srsti to ani nedovolovala). S přibývajícím množstvím oběšenců a pytlů na mrtvoly v kulturáku sílil i proud těch příchozích. Kromě spolužáků se v prostorách kulturáku hromadili i oběšenci a pytle na mrtvoly s kravinci, hady a soply na hlavách z řad kantorů, blízkých příbuzných spolužáků a dalších, co se přišli za svých 50 Kč užít.

Jelikož jsem se alkoholem intoxikoval rychleji než jsem původně chtěl, bylo to po spotřebování druhé placatky rumu na mně i vidět - neboť jsem vyvaloval oči jak kočka se zácpou, která se pokouší vykonat velkou potřebu. Ale to mi bylo v tu chvíli jedno - hlavně, že jsem byl od toho, co se děje kolem mě, emočně odříznut.

A je to tady!

Ples měl začít v 8 hodin večer, ale začal v půl deváté. Nejdřív nějaké to předtančení a do toho moderátor s nepřirozenou intonací cosi blábolil. V předsálí jsme se řadili na nástup - oběšenci vlevo, pytle na mrtvoly vpravo. Spolužáci z obou skupin mi kladli na srdce, abych to nezkazil a všechno zvládl. Jeden obzvlášť nervózní brblal cosi o debilovi, který nechodil na zkoušky. Zkrátka každý byl nervózní po svém.

A najednou to přišlo - zlatý hřeb (do rakve) večera. Na jekot Sarah Brightman "táájm tůůů seeej guuut báááj" se do sálu vyklátily pytle na mrtvoly. O něco později na halekání Andrey Bocelliho "kóóón tééé partýýýróóó" se vyklátili oběšenci včetně mně. Ve zbytku té změti zvuků jsme se tam dle choreografie kroutili jak tasemnice v lejně. Až na drobné zaváhání jsem tu choreografii zvládl bez problémů, takže bylo zbytečné se týrat chozením na zkoušky.

Následoval další obvyklý rituál - třídní učitel na dřevěném stupínku věšel na studenty bílý saténový hadr s nápisem "Maturant 1998". Moderátor do toho něco zablábolil o konkrétním člověku - porád s tou nepřirozenou intonací. Ty čtyři schody na stupínek jsem vzal po dvou, což následovalo velkým halasem obecenstva v sále.

Pak ještě následovalo sbírání peněz, co nám obecenstvo předhazovalo jak zrní slepicím na dvorku, halekání studentské hymny "Gaudeamus igitur" a další nesmysly. Další trojí tradiční křepčení jsem absolvovat nemusel. V průběhu zbytku pobytu na plese jsem opět pokračoval v intoxikaci alkoholem - tentokrát v podobě bílého vína. Kolem půl jedenácté večer mě máma vzala za kulturák, abych si strčil prsty do krku a nechal obsah žaludku ze sebe vycouvat. Po návratu do kulturáku jsem dostal chléb se salámem a za chvíli jsem s rodiči a otcovým bývalým kapelníkem, který nás odvážel, jeli domů.

Po "Dni D"

Druhý den ráno jsem se probudil s tím, že se mi v rychlém sledu zjevovaly a zase mizely útržky vzpomínek. Připomínalo to čerstvě smíchané barevné plastelíny do jedné koule. Ale byl jsem rád, že to mám za sebou a už můžu zase chodit normálně v civilu.

O nějaký ten den později jsme si o jedné hodině společenského styku promítali video z plesu. A když jsem za střízliva a emočně neodstřižený od dění kolem mě viděl celou tu šaškárnu a sám sebe coby oběšence, jak se tam při nástupu kroutím, jak tasemnice v lejně a jak si jdu na stupínek pro ten bílý polyesterový hadr, všechno to na mě dolehlo - a šrám byl na světě.

Jak jsem se málem neoženil

Ještě hezkých pár let jsem měl potřebu brojit proti svatbě - dokonce jsem kdysi napsal článek "Nebetyčná šaškárna zvaná svatba". Nebo jsem si vytvořil pověru, že když se mi v noci zdá o tom, že se žením nebo se účastním nějaké svatby jako host, stane se mi v několika následujících dnech něco nepříjemného. Svatba byla pro mě velkým strašákem hlavně kvůli tomu, že by to mohl být takový "flashback" maturáku - jakože bych se nechal vmanévrovat do toho, abych oběšen na kravátli zase šaškoval :)

Až někdy v roce 2011 nebo 2012 mě drahá polovička s její kamarádkou při jednom posezení u vína přesvědčily o tom, že svatba bude taková, jakou si ji uděláme a ten strach a potřeba proti ní brojit postupně ustal.

Svatbu jsme měli malou (10 lidí při obřadu, 8 lidí na hostině), já jsem se ženil v tričku a ve výsledku to byl jedna z nejlepších věcí v životě, kterou jsme s drahou polovičkou udělali. A i když jsem se z toho půl roku vzpamatovával, vzpomínám "náš den" v dobrém :)

Jak jsem to probíral na skupinové psychoterapii

Já vím - o tom, co se probírá v terapii, by mělo zůstat jen tam (i terapeuti musí dodržovat zásady mlčenlivosti) - ale už je to dlouho (víc než dva roky), co jsem si na "skupině" vzal můj maturák jako téma, a tak si myslím, že něco málo z toho, co tam zaznělo, mohu vypustit... :)

To nutkání vzít si můj maturák jako téma, nastartovala skupina týden předtím. Měl jsem být součástí nácviku nějaké situace a dělat tramvaj. Leč z myšlenky, že bych měl dělat něco jiného než Tomáše Škvrnu, se mi udělalo zle - doslova mě to parazitovalo a, jsa bílý jak stěna, jsem tam začal zmateně chodit po místnosti :D Že to souvisí s maturákem, mi došlo další den - kdy mi začaly naskakovat vzpomínky na něj.

A tak jsem si maturák vzal další týden jako téma. Od tehdejší terapeutky i spolupacientů se mi dostalo hodně podpory (ostatně jako vždy). Byl jsem ujištěn, že kdyby mě organizátorky nenutily do účasti na něm, svět by se nezbořil a ples by nijak neutrpěl. A naopak by si ušetřily spoustu námahy se zařizováním navíc kvůli ústupkům vůči mně.

Kromě různých historek a perliček z maturitních plesů spolupacientů jsme probírali i motivy, proč měly organizátorky potřebu mě na maturák dostat stůj co stůj. A asi nejzásadnější byly tyto dva:

  • Maturák organizovala ženská část třídy. A že ženštiny mají tendenci ty přípravy dost "žrát". Vysvětluju si to tak, že je to, spolu se svatbou, "jejich" den, na kterém chtějí zazářit a být za princezny - a vše musí být dokonalé. V případě naší třídy i účast pokud možno veškerého osazenstva (včetně mé osoby) .
  • Svou roli v tom mohla hrát i skutečnost, že Šluknovský výběžek a okolí je převážně venkovská oblast, kde se drby šíří opravdu rychle (i jen "per huba"). Organizátorky tak patrně se chtěly zapsat do mínění zdejších obyvatel co nejlíp. Mohl v tom být i tlak ze strany (nejen) obchodní akademie kvůli pověsti apod.

Dalším důvodem, který mě napadl nezávisle na tom, může být i ten, že si organizátorky chtěly něco dokázat. Konkrétně v případě oné spolužačky, která mou první neúčast nabonzovala a před poslední zkouškou do mě nejvíc hučela, jsem se dozvěděl (resp. tak mi to vyplynulo z toho, co mi bylo sděleno), ji rodiče měli za malou holčičku.

Zvonec na konec

Spousta lidí se na maturák - ať už svůj nebo někoho svého blízkého - těší nebo na něj ráda vzpomíná. Pokud patříš mezi tyto lidi a udělalo ti to nedobře, pak tomu rozumím. Ale to není můj problém.

Můj problém je jen ten, že mám z maturáku dodnes na duši jizvu, jejíž projevy se snažím tlumit - třeba i tímto výlevem :)

[post_title] => Jak jsem maturitně (ne)plesal [post_excerpt] => Profesorka Pěčková nebyla jediným fenoménem na střední škole, ze kterého mám do dnes na duši jizvu, která mi stojí za to, ošetřit ji jedovatým výlevem. Tím dalším (a nejspíš i posledním) je "můj" maturitní ples. [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => jak-jsem-maturitne-neplesal [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2019-05-10 19:24:28 [post_modified_gmt] => 2019-05-10 17:24:28 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=947 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [6] => WP_Post Object ( [ID] => 810 [post_author] => 1 [post_date] => 2019-03-06 16:01:24 [post_date_gmt] => 2019-03-06 15:01:24 [post_content] =>

Profesorku Pěčkovou tu líčím tak, jak si ji pamatuju (jako fanatickou megeru). Pokud jsi ji znal(a) a pamatuješ si ji jinak, pak je to v pořádku.

V naší třídě (obchodní akademie, třída A, rok ukončení 1998) strašila před tabulí o hodinách ČJL (Český jazyk a literatura) od prváku do třeťáku (léta 1994 - 97), mém případě už při přijímačkách - kdy mě hned po příchodu sprdla, že se opírám o lavici :)

Na profesorku Pěčkovou sedí malebné, relativně nové a poněkud jadrné slovíčko dobroser. Protože vnucováním své představy "dobra" jednoduše spoustu lidí, s prominutím, srala. Naprostou většinu z nich tvořili studenti, kteří museli několikrát týdně její strašení před tabulí a ještě častěji její strašení na chodbách rumburského gymnázia a obchodky, kde ukájela své nutkání někoho sprdnout za sebemenší kravinu. Mezi ně patří i moje maličkost.

Její dobroserský přístup v kombinaci s mým poněkud křehčím psychickým korpusem (a řadou dalších činitelů) měly za následek to, že jsem si uhnal solidní šrám na duši, jehož následky dávají o sobě vědět ještě dnes (v psychoterapii dokonce vyšlo najevo, že má prsty v utváření mé psychiatrické diagnózy) - ale o tom se něco víc dozvíš později...

Dobroser neboli fanatik

Slovníček často říkaných frází

Malý výčet slov a frází, které profesorka Pěčková používala a na které jsem si vzpoměl

  • Váženíčkové - nejčastější oslovování celého osazenstva třídy, jeden z mnoha novotvarů, které často používala. Mezi studenty se toto používalo spíš jako nadávka :)
  • Co je to za pořádek? - nezřídka používané zvolání, když se jeden, či více studentů dopustilo více než jedné odchylky od jejích představ, jak se studenti mají chovat.
  • ...poznávat a uvědomovat si - Nevím, jak to bylo přesně, ale toto jsem slýchával nejvíc hlavně v prváku, když chtěla, aby si studenti nechali rozležet to, co jim hustila do hlavy.
  • Myslíte, že vám bude špatně? Ne, bude vám dobře! - toto říkávala, když se snažila přesvědčit studenty, aby se více věnovali "krásnu".
  • My se spolu nebavíme, my spolu hovoříme! - tuto větu používala, když se jí zdálo, že je při rozhovoru s ní student příliš uvolněný.
  • Internet je hnusný druh komunikace - osobně jsem to slyšel jen jednou, ale věřím, že to řekla vícekrát (minimálně jednou v každé třídě, kde ve školním roce 1996 - 97 učila) - bylo to v době, kdy se obchodní akademie poprvé připojila na informační superdálnici.

Profesorka Pěčková byla jako správný dobroser ukázkový fanatik. Svůj pokřivený pohled na svět vydávala za ten jediný správný a s pocitem nadřazenosti se jej snažila stůj co stůj vtlouct svým studentům, aby se stali "lepšími lidmi" jako ona sama. Studenti, kteří nebyli (dostatečně) ochotní se nechat zblbnout, u ní vyvolávali pocity frustrace, které dávala najevo různými způsoby - od nadávání na liknavost, přes špatné známky až po "potopení" u maturity.

Hodiny výčitek a moralizování

Když profesorka Pěčková o hodinách ČJL jen zmateně blábolila o tom, co má tento předmět obsahovat, tak to bylo ještě únosné - i když se čas plazil jak unavený slimák.

Ale většinu času využívala k tomu, aby poblila všechno, co studenty zajímalo a bavilo a nehodilo se jí do krámu - v tom smyslu, že to jsou jen mámení pekelná a "lepších lidí" nehodná. A držkovala, že se jim studenti věnují místo toho, aby se připravovali na další hodiny ČJL - nebo aspoň hltali "hodnotnou" literaturu a vymetali "hodnotné" kulturní akce ("hodnotné" = odpovídající jejímu vkusu nebo ty, na jejichž organizaci se podílela).

Často slastně slintala o tom, jak studenti, kteří s ní jeli do Národního divadla na nějakou tu operu, jí děkovali za krásný zážitek a pak se osazenstvu třídy vysmála v tom duchu, že jsou lůzři, když s ní nejeli "za krásou".

Sprdávám, tedy jsem

Mimo hodiny ČJL se profesorka Pěčková nejvíc projevovala tím, že kárala a sprdávala studenty za sebemenší prohřešek proti školnímu řádu, etiketě a vůbec jejím představám o tom, jak by se "správný" student měl chovat. Nejčastěji to bylo za hlučnější chování (no budiž), ale často to bylo za úplné malichernosti - jednou za ruce v kapse, po druhé za špatně položené bankovky (když jí nějaký student něco platil), po třetí za špatně vyslovenou větu (i když byla gramaticky správně) atd. atd. Mě osobně poprvé hned u přijímaček, že se opírám o lavici, jakmile vtrhla do třídy :)

Malý a velký

Profesorka Pěčková jakožto správný fanatik a vymývač mozků dělila (nejen) studenty na "velké" a "malé" - podle toho, jak dávali najevo, že tu její nalejvárnu baští (taková obdoba "úspěšný" vs "lůzr" nebo "zbožný" vs. "kacíř"). Zatímco ty "velké" dávala za příklad, do těch "malých" hustila, že by měli "růst" a aby tomu dodala patřičné naléhavosti, nezřídka si neodpustila výhrůžku v tom duchu, že ten, kdo nebude "růst", s tím zatočí.

Muži na odstřel a sportovci zvlášť

Nešlo si nevšimnout, že profesorka Pěčková nápadně více upřednostňovala studentky před studenty. Zřejmě to bylo tím, že studenti měli tendenci k více svéhlavému jednání a větší odolnosti vůči jejím nalejvárnám.

Ještě hůř na tom byli ti, kteří závodně sportovali nebo se ve svém volném čase nějak výrazněji věnovali "závadným" zájmům na úkor přípravám na hodiny ČJL. Vím o několika případech, kdy studenti nebyli právě kvůli tomu připuštěni k maturitě.

Odpočinek je fuj

Profesorka Pěčková, coby správný dobroser, brojila i proti jevům, které jsou naprosto přirozené - jako je snaha zjednodušit si život nebo potřeba odpočinku. Hustila do studentů, že by měli co nejvíc času využít k práci a odpočívání je jen projev lenosti. S tímto dávala za vzor pracovitost Japonců (kteří i z přepracování umírají).

Striktní, její druhé jméno

Profesorka Pěčková až chorobně trvala na striktním provádění různých úkonů a sebemenší odchylka měla za následek přinejmenším sprdnutí na tři doby. Např. jediný přípustný tvar slovesa "chybět" ve 3. osobě množného čísla byl "chybějí", i když i "chybí" je správně - nebo např. "renesance" bylo přípustné vyslovit se "s", i když i výslovnost "renezance" je správně. To samé znamenalo i formátování zápisků do sešitu, používání psacího písma (v osmé třídě jsem už přecházel na skript, tj. ručně psané "tiskací" písmo), který používají studenti jen pro sebe (kde bylo v podstatě jedno, jak si to student píše), pokládání bankovek atd. atd.

Alespoň jednou za hodinu si neodpustila poznámku ohledně způsobu sezení v lavici. Jenže sedět celých 45 (nebo spíš 48 - 50) minut jako prkno a s nohama v nepříliš ergonomicky řešených lavicích bylo prakticky neproveditelné (zejména pro pány mít nohy u sebe, a tudíž skřípnuté nádobíčko mezi stehny, by bylo hotové peklo). Takže studenti její výzvy, aby seděli "správně", většinou pouštěli jedním uchem dovnitř a druhým ven.


To jsou asi všechny špeky, na které jsem si vzpomněl. Jistě by se daly najít ještě další, ale buď už je vymetl čas a psychoterapie nebo jsou zasunuty v dlouhodobé paměti tak hluboko, že je mozek ani dolovoat odtamtud nechce... :)

Profesorka Pěčková a já

Jak jsem jí dával najevo svou "nelásku"

Pravděpodobně puberta a potřeba rebelovat a nejspíš i již vypěstovaná přecitlivělost na nátlak k příjetí "jediné správné víry" ze strany mého dědečka, fanatického to komunisty, způsobily, že jsem se stal jedním z mála, kdo profesorce Pěčkové dával najevo, že je mi její dobroserství silně proti srsti.

Někdy to bylo záměrně - např. v jedné slohovce ve třeťáku na volné téma jsem jí napsal, že její způsob výuky zavání šikanou. Nebo ve druháku ve fiktivním dopisu bratrancovi jsem popisoval přejetou kočku s vypadlým okem a přejetého ježka, jehož střeva vedle něj byla natažená jako kabel. Anebo ve slohové práci na téma "Jak jsem vyrostl přes prázdniny" jsem jen stručně napsal, že mi o číslo vyrostla noha. Její červeně psané komentáře byly někdy i dvakrát delší než to, co jsem já psal modře.

Kromě toho se mi povedlo profesorku Pěčkovou nechtěně "vytrolit" např. tím, že když se mě ve druháku ptala, jestli jsem se připravoval na hodinu ČJL a já upřímně odpověděl, že ne. Ona na to "Nezdá se ti, že jsi poněkud drzý? Kdyby tu byla moje matka, jednu by ti ušila!" Jindy jsem zase zdrhnul z filmového představení v kině. Když se studenti měli drzost zasmát nějaké vtipné scéně ve filmu Philadelphia, ona prskala, že rušíme a kdo nepochopil vážnost filmu, může vypadnout - tak jsem ji vzal za slovo a vypadnul jsem :)

Co na to profesorka Pěčková? Nejdřív to u mě brala jako takový roztomilý výstřelek. Později už se jí to přestávalo líbit a na konci třeťáku mi už nepřímo vyhrožovala, že se mnou zatočí. Ale to už nestihla, protože byla na konci třeťáku odejita a ve čtvrťáku měla naše třída na ČJL již o poznání přívětivější profesorku Havlíčkovou.

A co na to spolužáci? Velká část z nich mě podporovala - i když o její upřímnosti by se s odstupem času dalo pochybovat (ale tehdy jsem ty pochybnosti neměl). Jiní studenti mě zase nabádali, abych s tou rebelií přestal a naopak vyšel profesorce Pěčkové vstříc. Ale to nepřicházelo v úvahu. Protože vyjít jí vstříc znamenalo ohnout hřbet a zpronevěřit se sám sobě.

Následky

Nejspíš si klepeš na čelo a říkáš si, jak na tom musím být špatně, když jsem se s tím dodnes nevypořádal a profesorka Pěčková mi straší v hlavě ještě víc než 20 let potom, co naposledy strašila před tabulí a před devíti lety začala žrát trávu zespoda.

Je sice pravda, že následky jejího dobroserství o sobě dávají ještě dnes, ale už to ani zdaleka nedělá takovou rotyku jako ještě před deseti lety - kdy při vzpomínce na ni mi ještě pěnila krev. Šrám se už sice zahojil, ale zůstala po něm nepěkná jizva, která občas pořádně zasvrbí.

Jak jsem psal na začátku, vybublalo najevo, že profesorka Pěčková má prsty v utváření mé psychiatrické diagnózy - nebo alespoň některých narušených vzorců prožívání a chování. Zcela jistě má prsty v tomto:

  • Asi tím nejzásadnějším je až nezdravá citlivost na to, když se mě někdo snaží proti mé vůli vmanipulovat tam, kam nechci nebo dokonce mě předělat k obrazu svému. Emoce moc najevo nedávám, a tak spíš zuřím uvnitř :) Pokud si to rychle nevybiju, pak to dělá v hlavě pěknou rotyku.
  • Poezii, divadlu, klasické hudbě apod. jsem nikdy nepřišel na chuť a byly mi spíš lhostejné. Ale kvůli agresívní propagandě profesorky Pěčkové, jsem začal tyto formy kultury a umění nenávidět. A dlouho trvalo, než se můj vztah k nim aspoň částečně vrátil zpět ke lhostejnosti - nebo se ta averze schovala za něco jiného.
  • Profesorka Pěčková mi zprotivila slova "krása" a "krásný" a dlouho jsem si zakazoval je používat. Naštěstí jsem je už z "blacklistu" odstranil :)
  • Jistě by se dalo najít i něco pozitivního - ale momentálně si na nic nevzpomínám :)

Co jí k tomu vedlo?

Jaká opravdu profesorka Pěčková byla, budou vědět jen ti, kdo ji opravdu dobře znali. Pro ty ostatní, včetně mně, jen zbývá prostor k domněnkám a spekulacím, co ji vedlo k tomu, že byla taková, jaká byla. Mně osobně napadá toto (ber to prosím s rezervou):

  • svou roli asi hrála mentalita, kterou si přinesla z oblasti odkud pocházela (Bílé Karpaty na česko-slovenské hranici) - moje tchýně pochází taky odtud a v některých rysech jsou si nápadně podobné :)
  • její dobroserství může vycházet i z možných psychických problémů (že dávala najevo vymezování se a nenávist vůči světu, kterému nerozuměla a frustrace z toho, že vynakládala energii zbytečně, ale nebyla to schopna přiznat).

Zvonec a konec

Myslím, že jsem vyčerpal vše, co jsem ti chtěl předhodit (a co mě napadlo). Takže je na místě tento výlev ukončit. Pro mě osobně svůj účel splnil, neboť se mi podařilo ošetřit jizvu, která mi po ní na duši zůstala.

Takhle nějak jsem krátce po maturitě ztvárnil profesorku Pěčkovou. Ale to je reprodukce z konce loňského roku :) Na ní je vidět, jaký jsem měl k ní vztah :)
[post_title] => Profesorka Pěčková po 20 letech [post_excerpt] => Tímto výplodem uspokojuju svou potřebu uplivnout nějakou tu jedovou slinu na adresu profesorky Pěčkové, pošahané to češtinářky ze střední školy, jejíž strašení před tabulí ve mně zanechalo následky. [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => profesorka-peckova-po-20-letech [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2019-03-06 16:01:24 [post_modified_gmt] => 2019-03-06 15:01:24 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=810 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [7] => WP_Post Object ( [ID] => 582 [post_author] => 1 [post_date] => 2018-10-03 14:53:27 [post_date_gmt] => 2018-10-03 12:53:27 [post_content] => Po samotném vstupu do terapie 21. 1. 2011 a začátku docházení do terapeutické skupiny 16. 8. 2016 je 2. říjen 2018 další důležitý milník v mé psychoterapii a "kariéře" psychiatrického pacienta. Protože jsem asi na tom už zřejmě tak dobře, že už "individuál" není momentálně potřeba. Jelikož má u mě větší přednost "otužování" se v oblasti mezilidských vztahů, nadále budu pokračovat v psychoterapii skupinové - která má být po úpravě pravidel fungování o něco náročnější. Samozřejmě budu taky docházet na krátké konzultace k mému psychiatrovi kvůli lékm, které beru "na hlavu". Ale zatím jsme se se psychologem dohodli jen na přerušení - protože je možné, že časem budu "individuál" zase potřebovat víc a začnu opět na něj chodit pravidelně. [post_title] => Přerušení individuální psychoterapie [post_excerpt] => V úterý 2. 10. jsem měl asi na delší dobu poslední "individuál" u psychologa. Byl velice krátký a s mým psychologem jsme se shodli na tom, že individuální psychoterapie už nemá takovou prioritu jako dosud a bude stačit, když na sezení budu chodit jen podle potřeby na požádání. [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => preruseni-individualni-psychoterapie [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2018-10-03 15:07:15 [post_modified_gmt] => 2018-10-03 13:07:15 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=582 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) ) Array ( [0] => WP_Post Object ( [ID] => 1125 [post_author] => 1 [post_date] => 2020-04-27 01:38:30 [post_date_gmt] => 2020-04-26 23:38:30 [post_content] =>

Jsem přesvědčen o tom, že by nebylo na škodu se více rozpovídat o tom, jak jsem díky psychoterapii zažil něco, čemu říkám "druhá puberta". Bylo to takové bouřlivější období, které začalo krátce potom, co jsem začal docházet k Mgr. Kolářové na sezení a trvalo asi rok a půl.

Myslím, že ono přirovnání k pubertě je na místě. Protože - snad kromě tělesných projevů - jsem zažíval něco podobného, co obvykle zažívá dospívající mladý člověk.

Psí kusy psychiky

Takovým nejzjevnějším projevem byly různé psí kusy, co mi dělala psychika. Nálada se mi měnila jak aprílové počasí a stačilo málo, abych někoho poslal do patřičných míst nebo uděll nějaké extempore (anebo aspoň nějaký naschvál). Kvůli tomu jsem se dostával do situací jak úsměvných (které kdyby někdo natočil a hodil na YouTube, byla by z toho výživná virální videa), tak i nepříjemných, ba přímo nebezpečných (kdy hrozila fyzická potyčka nebo jiné problémy).

Jsem přesvědčen, že jsem to dost přikrmil tím, že jsem se nechal ukecat k tomu, abych navštívil jistou lidovou léčitelku, která se zabývá kineziologií, reiki apod. - a jejíž metody byly poněkud agresívní a trochu zaváněly sektářskými praktikami.

Jak sám se sebou zacházet...?

Když se na to podívám s odstupem, tak mám za to, že ty výše zmíněné změny nálady a další špumprnágle byly jen projevem toho, jak se mi začal rychle měnit pohled na sebe i svět, zažité vzorce chování a myšlení apod. - a bylo to příliš rychlé na to, abych se tomu byl schopen přizpůsobovat a zařizovat se podle nich.

Takže jsem se znovu musel učit sám sebe používat. Dosud zašlapávaná sebedůvěra se začala stavět na oslabené, vratké nožičky - a to bylo asi jako přesednout z jízdního kola na motorku (a ne žádného fichtla, ale nějakou silnější kubaturu) - a to bez autoškoly. A pak se asi začala vyplavovat nahromaděná zlost a agrese, kterou jsem dosud spíš polykal a občas si "upšouknul" na sociálních sítích.

Všechno zlé je k něčemu dobré

I když jsem zažíval během "druhé puberty" nepříjemnosti, tak přece jen to bylo k něčemu dobré. Např.

  • Začátkem března 2011 jsem hodil bobek na "Vaška Hrozného", nejhoršího to šéfa, jakého jsem zažil - a jednu z nejhorších prací, kterou jsem měl. Sice jsem to udělal poněkud nešikovně (ještě jsem toho sociopata dráždil), ale začal jsem volněji dýchat. Následné nepodařené působení ve volném sdružení živnostníků a s tím spojené finanční problémy beru dnes jako součást terapie a ozdravnému procesu. Další práce byly a jsou už jen lepší - ať co do způsobu práce, prostředí, tak po finanční stránce.
  • Rozhádal jsem se s (některými) bývalými spolužáky ze základky a následně jsem se od nich trhnul. Došlo mi totiž, že si stejně s většinou z nich nemám co říct a že je lepší se soustředit na lidi mně opravdu blízké nebo jinak důležité - což lidi, se kterými jsem kdysi sdílel prostor ve škole, už nejsou.
  • Probouzející sebedůvěra se příznivě projevila v tom, že jsem začal být plodnější v oblasti hudební tvorby a později se vrátil ke kreslení. A nejen to...

Ještě trocha mudrování nakonec...

Spousta lidí si myslí, že když začne chodit ke cvokaři a řešit s nimi své problémy, bude jim jen líp a líp. Někdy to tak být může, ale dost často se stává, že zejména po těžších sezeních (např. vrtání se v traumatech) se psychický stav může přechodně zhoršit - což může nepříjemně překvapit a kvůli tomu spousta z nich přestane ke cvokaři chodit - a k dalšímu třeba už nejde, protože už tomu nevěří.

Nevím, jestli je to dobré přirovnání, ale když se ti zubař hrabe v puse, tak tě pak taky může nějakou dobu být citlivé místo, kde se ti hrabal (zub, dáseň nebo i celá pusa).

Obvykle to trvá několik dní, než se psychika zase srovná, ale když se řeší narušená osobnost nebo věci, které se s člověkem táhnou už od dětství, tak tyhle následky mohou přetrvávat delší dobu a může přijít "druhá puberta".


V dalším díle se dočteš něco o mé psychiatrické diagnóze.

[post_title] => ZŠM 2. díl: Druhá puberta [post_excerpt] => V minulém díle ses dočetl(a), jak jsem se dostal do terapie a skončil tím, že 21. 1. 2011 ve 14 hodin jsem měl úplně první sezení. V tomto díle se dočteš o úplných začátcích v terapii a bouřlivém období, kterému říkám "druhá puberta". [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => zsm-2-dil-druha-puberta [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2020-04-27 01:38:30 [post_modified_gmt] => 2020-04-26 23:38:30 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=1125 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [1] => WP_Post Object ( [ID] => 1089 [post_author] => 1 [post_date] => 2020-02-27 14:51:04 [post_date_gmt] => 2020-02-27 13:51:04 [post_content] =>

K tomu, abych pravidelně začal docházet na "pokec" se psychologem, příp. psychiatrem, mě přiměla má drahá polovička... Ale to trochu předbíhám. Takže pěkně od začátku

Dětství a školní léta

Když se pohrabu v paměti, tak jsem už od dětství úplně nezapadal mezi vrstevníky. Když pominu ty viditelné znaky spojené s vrozenou oční vadou (šilhání pravého oka a nutnost nosit brýle), tak už - s velkým odstupem - asi nějaké signály, že by s mou psychikou nemuselo být v pořádku.

Kromě toho, že si mě někteří vrstevníci dobírali, ba dokonce šikanovali (čemuž jsem se nedokázal účinně bránit) a poznámek ze školy typu "Tomáš se málo hlásí", jsem snad už od první třídy byl posílán k odborníkům. Tuším, že už v první třídě jsem byl v pedagogicko-psychologické poradně.

Ale jsem si jistý, že podruhé u psychologa jsem byl v sedmé třídě (školní rok -1992/93) - a to díky paní učitelce Jelínkové, kterou jsme měli na matematiku. Bylo jí divné, že jsem málo aktivní při hodinách a dle jejího názoru že to je kvůli nízkému sebevědomí. Podstoupil jsem tam nějaké vyšetření, jehož součástí byly i dva IQ testy. A jelikož mi v nich vyšly celkem vysoké cifry (125 a 134 - ten druhý po opravě :) ), začal jsem nosit nosánek tak trochu nahoru a dával najevo domnělou převahu. To mi vydrželo cca 5 let, kdy mě spolužáci ve třeťáku na střední v tomto dost "schladili" :) Takže z dnešního pohledu to nebylo příliš šťastné.

V dospělosti...

Jak jsem přibýval na věku a bral rozum, čím dál víc jsem si všímal, že mé chování, prožívání a reakce v určitých situacích je poněkud "nestandardní" - a když se snažím chovat "normálně", tak je to velice obtížné (asi jako pro praváka psát levou rukou). A nějak narůstala potřeba se víc pídit po tom, proč to tak je.

Někdy v roce 2006 nebo 2007 jsem si proto koupil knihu "Jste introvert", kterou napsala americká psycholožka Marti Olsen Laney (v anglickém originále "The Introvert's Advantage). Je sice pravda, že jsem se v ní dozvěděl leccos zajímavého, ale v poněkud pokřiveném vidění světa jsem si to přeložil tak, že coby introvert jsem lepší člověk, protože k přemýšlení používám mozek, kdežto extraverti pusu - a tím ze své podstaty jsou poněkud jednodušší a hloupější (neboť ústní dutina má menší mentální kapacitu než mozek). A tato snaha si namlouvat, že jsem "lepšočlověk" mi spíš škodila a já se spíš víc propadal, s promiutím, do sraček - čím dál větší úzkosti, vyčerpání, pesimismus apod.

Spása na obzoru

V březnu 2010 jsem se přes seznamku seznámil s mou drahou polovičkou. Až po půlroce mi v lázních v Jeseníkách přiznala, že má pocuchanou psychiku a povyprávěla mi, jak se k tomu dostala. Tím mi přišla ještě sympatičtější. A díky tomu jsem začal koketovat s myšlenkou, že bych se taky svěřil do rukou nějakého psychologa. Ale drahé polovičce jsem to zatím neříkal, protože jsem ještě nebyl přesvědčen, že to opravdu chci.

Ona si však sama všimla, že jsem vyčerpaný a přehnaně úzkostný. A nabídla mi, že bych mohl začít chodit k mgr. Kolářové , ke které sama kdysi chodila a která jí nejvíc pomohla, když jí bylo nejvíc ouvej. Přemlouvat mě nijak zvlášť nemusela, protože jsem už sám cítil, že to sám neutáhnu a že "psycho-odborník" by mi mohl pomoct. A taky zafungovala zvědavost. Koncem roku 2010 jsem byl pevně rozhodnutý a začátkem roku 2011 jsem mgr. Kolářovou kontaktoval. A 21. 11. 2011, ve 14 hodin začalo mé úplně první sezení.

První sezení

Na prvním sezení jsme s mgr. Kolářovou mluvili o tom, co mě k ní přivedlo. Já jsem řekl, že vyčerpání a problémy s komunikací (jakože si vykládám to, co někdo řekne, jinak než se očekává apod.) Ale mgr. Kolářová hned poznala, že mám velký problém se sebedůvěrou, a tak se hovor rychle stočil tím směrem. Hned po prvním sezení jsem se stal psychiatrickým pacientem, neboť jsem hned dostal recept na Seropram (SSRI antidepresivum), který užívám dodnes a papíry na vyplnění anamnézy.

Ale co je důležité, hned během prvního sezení mi docvaklo, že jsem udělal dobře, když jsem vyslyšel nabídku mé drahé polovičky a dal na její doporučení ohledně mgr. Kolářové. Tato moudrá a poněkud svérázná dáma se na necelých sedm let (než odešla do důchodu a předala mě jinému psychologovi) se stala jedním z mých největších spojenců. A i když někdy docela drsně reagovala na to, co se jí nelíbilo (a mně třeba z toho bylo několik dní špatně), rád na ni vzpomínám.


O tom, jak jsem díky terapii zažil druhou pubertu, se dozvíš v příštím díle.

[post_title] => ZŠM 1. díl: Jak jsem se dostal do terapie [post_excerpt] => Máme tu začátek série - a jsem přesvědčen, že by se slušelo, abych se víc rozepsal o tom, jak jsem se dostal do terapie a co tomu předcházelo. [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => zsm-1-dil-jak-jsem-se-dostal-do-terapie [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2020-02-27 14:51:04 [post_modified_gmt] => 2020-02-27 13:51:04 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=1089 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [2] => WP_Post Object ( [ID] => 1081 [post_author] => 1 [post_date] => 2020-01-08 12:49:20 [post_date_gmt] => 2020-01-08 11:49:20 [post_content] =>

Toto není můj první pokus sepsat takovouto sérii povídání. Pokud budeš trochu googlit, tak jistě nějaký ten pokus z dřívějška najdeš. Ale co - tak to zkusím znovu - a lépe :)

V Zápiscích šťastného magora se dozvíš něco o tom, jak se žije s tím, když je duše pošramocená natolik, že se musí být v péči odborníků "přes hlavu". Ale zase ne natolik, abych musel být ubytován na "psychárně".

Budu se snažit, aby to co nejvíc odpovídalo realitě - protože i když dobře prováděná terapie pomáhá zlepšit kvalitu života, samotný proces bývá zdlouhavý, náročný a někdy to s člověkem, který je v roli pacienta, pěkné psí kusy.

Samozřejmě to, co se dozvíš v této sérii, vztahuju pouze a jen k mé osobě. Protože každý člověk je jiný a pokud má nějakou psychiatrickou diagnózu, tak ta je ušita na míru přímo jemu. To samé platí i o terapii, kterou podstupuje.

Pokud jsi zvědavý(á) na to, jak jsem se měl v psychiatrické léčebně, pak jsi zvědavý(á) zbytečně. Tak daleko jsem to nedotáhnul a doufám, že ani nedotáhnu. To samé platí i o denním stacionáři (což je něco podobného jako léčebna, jen pacienti chodí spát domů + nějaké další odlišnosti).

Jestli se bojím zneužití? Má drahá polovička mi už nejednou řekla, že se moc "odhaluju" a že by toho mohl nějaký pitomeček coby mou slabost zneužít (jedno jestli k posměchu, parazitování nebo ukájení mesiášských choutek). Jsem si toho vědom a musím s tím počítat. Je však zajímavé, že jsem byl kořistí pro různá hovádka a jejich šikanu spíš před terapií než teď. A spíš než se zneužitím se spíš setkávám s určitým nepochopením, které je spíš roztomilé.

Šťastný magor

Proč zrovna Zápisky šťastného magora? Protože díky terapii jsem se z oficiálně "duševně zdravého" uzlíčku nervů se zašlapanou sebedůvěrou, stal sice "magorem", ale v rámci možností šťastným a spokojeným :)

Proč tato série?

Touto sérií se snažím aspoň trochu přispět k osvětě v oblasti, která je tak trochu tabu a i když se vnímání světa lidí s pocuchanou psychikou, co vyhledali odbornou pomoc (a těch, co tu pomoc poskytují) se stále zlepšuje, přece jen stále v části společnosti přetrvávají názory, které tento svět nestaví zrovna do dobrého světla.

Jako třeba, že je ostuda a projev osobního selhání, když člověk vyhledá psychologa nebo psychiatra. Nebo že psychologové a psychiatři jsou šarlatáni, kteří člověku stejně nepomůžou a jen od něj berou peníze.

A Zápisky šťastného magora uspokojuju svou potřebu aspoň trochu přispět k tomu, aby byl svět lidí, kteří řeší své problémy s odborníky, co nejvíc přiblížen široké veřejnosti a různé mýty a názory byly uvedeny na pravou míru. Možná jsem naivní, ale věřím, že informace, které vám tu předhazuju, budou něco platné a pro někoho zajímavé.


A to je asi tak všechno, co jsem na tebe chtěl takto pro začátek vychrlit. Příště o tom, jak jsem se dostal do terapie.

[post_title] => ZŠM 0. díl: Prolog [post_excerpt] => Možná ses na stránce "O mně" dočetl(a), co znamená ten "pošuk" v podtitulu tohoto webu - a třeba se o tom chceš dozvědět něco víc. Pokud to tak je, pak věz, že začínám minisérii Zápisky šťastného magora (zkráceně ZŠM), která snad ukojí tvou zvědavost. [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => zsm-0-dil-prolog [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2020-01-08 12:49:20 [post_modified_gmt] => 2020-01-08 11:49:20 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=1081 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [3] => WP_Post Object ( [ID] => 1102 [post_author] => 1 [post_date] => 2019-10-16 12:31:07 [post_date_gmt] => 2019-10-16 10:31:07 [post_content] =>

Na některých dřívějších srazech jsem sice byl (rok 2004, 2009 a nějaké menší, neoficiální), ale většinou mě to příliš nebavilo a odcházel jsem jako první.

V roce 2014 jsem ani pozván nebyl. Několik let předtím jsem správcoval naší "dvojtřídu" a několik let předtím jsem tuto třídu opustil s tím, že jsem tam udělal i nějaký bordel (smazal sebe a pár dalších lidí). A spolužáci na mě byli jistě oprávněně naprdnutí. Ale i kdyby mě pozvali, moje odpověď by bylo jasné "ne" - přece nebudu plýtvat časem a energií tím, že polezu někam, kde mě to nebaví.

A když mi přišla několik měsíců předtím pozvánka na sraz po 25 letech, hned jsem ji zaříznul - a nebýt toho, že se ke mně dostaly fotky skrz jednu z účastnic, kterou mám na FB v přátelích, tak bych si nejspíš na něj ani nevzpomněl :)

Bývalí spolužáci pro mě ztratili význam

I když jsem byl ještě před cca 10 lety ve vztahu se spolužáky docela dost aktivní, dnes mají pro mě význam pramalý. K odtržení od nich mi pravděpodobně pomohla moje drahá polovička (nebyl to její záměr, jen mi vstoupila do života a stala se pro mě snad nejdůležitější osobou) a velký vliv na to má i psychoterapie (došlo mi, že většina lidí stejně není moje "krevní skupina" a nemám si tudíž s nimi co říct.

Svou roli v tom hraje i to, že kvůli určité jinakosti si mě často spolužáci dobírali (a někteří i šikanovali). I když je možné, že jsem si o to mnohdy koledoval.

Nemám problém se s nimi pozdravit na ulici nebo i prohodit pár slov - ale musí se ke mně hlásit (protože bych si jich pravděpodobně nevšiml), příp. připomenout, kdo jsou zač :)

Nejsem zrovna společenský tvor

Ze své introvertní podstaty nepatřím mezi tvory, kteří by měli potřebu chodit do společnosti. Jelikož svou pozornost mám potřebu zaměřovat na tu malou hrstku mých nejbližších, považuju za zbytečné chodit někam jen proto, abych se setkával s lidmi. A prázdné mlácení pyskem, kterému se říká společenská konverzace, mi nic nedává, ale naopak mě to vyčerpává - stejně jako pobyt v místě, kde je velká koncentrace lidí.

Třídní srazy se základkou se týkají obou tříd v ročníku, takže se tam vyskytne třeba kolem 30 - 40 lidí. A tolik lidí svými žvanícími papulami generují solidní kravál. A přece nebudu lézt někam, kde bych si připadal jak v naprásknutém vagónu metra v odpolední dopravní špičce - kde mnohdy ani takový kravál jako na třídních srazech a podobných kratochvílích není. Navíc za takovým nicotným účelem, abych se tam potkal s bývalými spolužáky, z nichž většina už jsou pro mě skoro cizí lidi.

Většinu mé poněkud malé potřeby společenského vyžití uspokojuje skupinová psychoterapie - i když její podstatou je práce na sobě a podpora ostatních kolegů pacientů. Ale jednak tam jsou lidi, kteří mi jsou sympatičtí a místo planého mlácení pyskem se tam řeší konkrétní témata. I když některá sezení jsou těžká a vyčerpávající, stojí mi za to, každé pondělí se s těmi lidmi setkávat.

Chtěli mě tam vůbec?

Když jsem nebyl v r. 2014 pozzván na sraz po 20 letech a posléze mi bylo řečeno, že to bylo kvůli tomu bordelu, co jsem udělal na Spolužáci.cz, tak to sice nebylo úplně příjemné, ale bylo to aspoň férové.

Ale na sraz po 25 letech jsem pozván byl. Ale pozvánku hned zaříznul z výše uvedených důvodů. Až po srazu, kdy se ke mě skrz jednu z účastnic, kterou mám na Facebooku v přátelích, "propsaly" fotky, jsem se znovu podíval na stránku akce. A u ní byl následující příspěvek:

Seznam těch, kteří se nezúčastnili ...

A jak je vidět, jen u mého jména byl vysmátý smajlík. Možná jsem paranoidní a možná si to vysvětluju špatně, ale beru to jako signál toho, že jsem jim buď pro srandu nebo že mě tam ve skutečnosti ani nechtěli. Kdyby to sdělili přímo, bylo by to v pořádku. Nějakou nepříjemnou zpětnou vazbu snesu a bylo by to férové. Ale takhle mi to přijde... hovadské.

Utvrdilo mě to v tom, že je lepší a pro mě přirozenější se setkávat s lidmi, se kterými je mi dobře a kteří jsou mi blízcí nebo jinak pro mě důležití - a tudíž je mi s nimi dobře. Příp. když to setkání má pro mě nějaký přínos - a setkat se s někým, jenom abych "drbal", to fakt není.

[post_title] => Jak jsem se nesrazil se základkou [post_excerpt] => Na přelomu léta a podzimu roku 2019 proběhl sraz se ZŠ po 25 letech. Vyprdnul jsem se na něj a pozvání jsem hned, jak dorazilo, jsem zaříznul hned, jak jsem ho uviděl u sebe na Facebooku. [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => jak-jsem-se-nesrazil-se-zakladkou [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2019-10-17 12:50:32 [post_modified_gmt] => 2019-10-17 10:50:32 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=1102 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [4] => WP_Post Object ( [ID] => 1049 [post_author] => 1 [post_date] => 2019-09-05 00:45:06 [post_date_gmt] => 2019-09-04 22:45:06 [post_content] =>

Proč...?

S nápadem vypadnout na nějakou delší dobu z Prahy přišla moje drahá polovička. Už pár let předtím mluvila o tom, že by aspoň na rok chtěla vypadnout někam na samotu mimo civilizaci, obklopenou přírodou.

Ale poslední impuls tomu dodalo párové sezení u psycholožky někdy v březnu 2019, kde drahá polovička mluvila o tom, že je uondaná z pražského ruchu a každodenního stereotypu a že by chtěla nějakou zásadnější změnu v životě. A hned večer začala projíždět nabídky pronájmů domů mimo Prahu.

Já osobně mám stereotyp docela rád (je to takové moje "bezpečné místo"), ale stejně jako drahá polovička jsem byl utahaný z toho pražského ruchu a čím dál víc alergický na to velké množství a rozmanitost lidí (až nezdravě mnoho Rusů, Číňanů a jiných uhulákaných cizinců) kolem mě, jen co jsem vytáhl paty z baráku. A kvůli tomu jsem měl čím dál častěji propady do stavů podobným depresi. A tak jsem ani moc nebyl proti.

V několikakolovém výběrovém řízení na nové obyvatele jsme sice skončili mezi neúspěšnými, ale "výherce" to nakonec zrušil - takže domeček byl nabídnut nám. Z čehož já osobně jsem byl nadšený, neboť jsem si to tam zamiloval už když jsme tam byli na prohlídce.

A tak 10. června, krátce po návratu z dovolené, jsme po poledni zvedli kotvy a přestěhovali se. Ještě jsme několikrát byli ve starém bytě kvůli úklidu a opravám a naposledy kvůli předání. A následně ještě tahanice s pronajímatelkou kvůli vyrovnání škod (neměli jsme sjednanou kauci, která by to pokryla).

Netěšil jsem se nadarmo

Když bylo jisté, že vypadneme z "toxické" Libně do malebného městečka v ještě malebnější krajině, těšil jsem se na to jako malé dítě na Vánoce. A když jsme se tam přestěhovali, byl jsem utvrzen v tom, že jsem se netěšil nadarmo. Dokonce je to tu ještě lepší, než jsem čekal!

Těšil jsem se sem i proto, že krajina a prostředí mi připomíná to v mém "rodném" Šluknovském výběžku. Je podobně zvlněná, směrem na jih, k Sázavě asi o něco víc (zařezává se to tam do hlubokého údolí).

Ale hlavně jsem se těšil na to, že se dostanu do prostředí, kde je božský klid, málo lidí kolem mě a naopak hodně přírody - zkrátka takového, které mě nevysává, ale naopak dobíjí. A opravdu jsem se toho dočkal. Místo kakofonie, kterou vytváří hodně lidí svým žvatláním v různých jazycích tu nejvíc slýchám kvokající a kdákající slepice od sousedů, zvon odbíjejících hodin na radniční věži, zpěv ptáků (teď už zdaleka tolik ne - holt už zahnízdili a na jejich další koncert si budeme muset počkat na příští jaro) atd.

Hodně dlouho jsem byl přesvědčen, že jsem Pražák, který vyrůstal na špatném místě - protože tím, že mám potřebu si hledět svého a mít ostatní (hlavně cizí) lidi na salámu, jsem tam dokonale zapadl. A i ta anonymita mi vyhovovala. Ale přece jen klid, nálo lidí a hodně přírody je pro mě přirozenější prostředí než pražský kravál a chaos :)

A když k tomu přičtu skutečnost, že Jílové je od Prahy asi tak daleko jako z Vilémova (nebo Poustevny) do Rumburka a zůstávají mi pořád prakticky stejné možnosti ohledně práce apod., tak je to pro mě téměř ideální místo pro život :)

A nakonec ještě taková třešnička na dortu jsou nynější pronajímatelka a jej rodina a sousedi od nás z domu, kteří jsou velice přívětiví, srdeční a vstřícní.

Jako v nervovém sanatoriu

Musím říct, že bydlení v Jílovém má blahodárný vliv na mé podlomené psychické zdraví. Asi i proto, že do Prahy se dostanu tak 2x - 3x týdně, mě už lidi "nevysávají" tolik jako předtím. Množství dekompenzací z velkého množství lidí (či jiných rušivých podnětů) se citelně snížilo (asi největší byla ta, když na manželčinu oslavu narozenin přijeli její kolegové z práce - ani ne přímo z těch lidí, ale z faktu, že se kvůli počasí náhle změnil program a místo grilovačky na zahradě se nakýblovali k nám do baráku).

O prázdninách nefungovala naše terapeutická skupina, prý z kapacitních důvodů. Ale asi je mi tady natolik dobře, že jsem ji ani nepotřeboval. Ale po některých lidech se mi tak trochu stýská a už se tam zase po prázdninách těším :)

Je sice pravda, že se nám zvedly náklady na bydlení asi o třetinu, ale myslím, že se to vyplatí. Nynější nájem odpovídá vyššímu průměru za 2+kk v širším centru Prahy a přitom máme to bydlení za tu cenu přímo luxusní (3+kk + zahrada + další prostory). A je to taková investice do zdraví (hlavně toho duševního).

[post_title] => Jsem "Jílovej" [post_excerpt] => Z velkoměsta na venkov, z bytu do domku, z Prahy-Libně do Jílového u Prahy... Zkrátka jsme se s drahou polovičkou sbalili a 10. června 2019 přemístili za Prahu... [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => jsem-jilovej [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2019-09-05 00:45:06 [post_modified_gmt] => 2019-09-04 22:45:06 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=1049 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [5] => WP_Post Object ( [ID] => 947 [post_author] => 1 [post_date] => 2019-05-01 12:54:57 [post_date_gmt] => 2019-05-01 10:54:57 [post_content] =>

Obrázek je "vypůjčený" odněkud z internetu (viz vodoznak). Časem jej možná nahradím vlastním výtvorem :)

Pokud mě aspoň trochu znáš, pak jistě víš, že chodit na mejdany a jiné společenské akce, kde je víc lidí pohromadě, je pro mě spíš plýtvání energií (i když s těmi "správnými" lidmi to může být fajn). A pokud mě znáš ještě líp, pak jistě víš, že bych radši sežral hovno, než abych se navlékl do kvádra, oběsil na kravatu a takto zohaven šel na ples, do opery nebo na jinou, podobně "toxickou" akci.

Ale 20. února 1998 jsem se tomuto bohužel zpronevěřil a pod nátlakem (kterému jsem se tehdy neuměl bránit a bůhvíjestli bych byl schopen se mu bránit i dnes) jsem byl nucen jít na maturitní ples třídy 4. A Obchodní akademie Rumburk, do které jsem patřil - a stát se tak jednou z "hvězd večera"... A způsobil si tímto hluboké zranění na duši. To se mi podařilo jakž takž vyléčit v psychoterapii. Ale jizva, která po tom zůstala, dává o sobě vědět dodnes. Takže tento výlev ber jako takové podrbání oné jizvy :)

Před "Dnem D"

Jak jsem se pokusil z té šaškárny vycouvat

Ač ples proběhl až v druhé polovině února 1998, horečné přípravy začaly už v průběhu září, kdy se studenti trochu aklimatizovali na školní rutinu. A brzy na to se mi z té děsivé představy, že se budu muset navléknout do kvádra a oběsit na kravatě a takto zohaven pak jako medvěd v cirkuse šaškovat před (nejen mými) rodiči, učiteli a vůbec všemi, kdo si přišli za svých 50 Kč užít, začalo od úzkostí plašit trávicí ústrojí a zhoršilo se mi spaní.

Už od prváku jsme měli každý měsíc platit výpalné na ples v částce 10 Kč měsíčně. Ale až na pár světlých výjimek na to každý házel bobek. A tak někdy v průběhu září (nebo října) organizátorky tahat ze spolužáků výpalné zpětně (v mém případě něco přes 300 Kč). A tehdy jsem si dovolil tu drzost, že jsem prohlásil, že nic platit nebudu a na žádný ples nejdu. Následovala reakce v tom duchu, že takhle nééé, že bych tam měl být taky, když jsem kreslil plakát apod. Nakonec jsem nátlaku podlehl a výpalné zaplatil. Trávení se mi plašilo ještě víc, protože už jsem v tom byl namočen až po uši.

Jak jsem sabotoval nácvik nástupu

Někdy v lednu si organizátorky usmyslely, že bychom měli nacvičit nástup. Choreografii na píseň Time to say Goodbye, nazpívanou duem Andrea Bocelli a Sarah Brightman vytvořila matka jednoho spolužáka.

První zkouška byla součástí hodiny tělocviku. Záškoláctví nebyl můj styl a trávicí ústrojí se mi plašilo příliš málo na to, abych mohl zůstat doma. Takže pro mě nebylo prakticky možné se tomu vyhnout. Sice jsem se kroutil jak tasemnice v lejně dle choreografie, ale s takovým odporem, že jsem málem ozdobil parkety v tělocvičně natrávenou snídaní.

Další čtyři zkoušky probíhaly až po škole. A tomu bylo možné se vyhnout. Přece jen bych byl sám proti sobě, kdybych si měl zopakovat ten nepříjemný zážitek. A zdlouhavě nacvičovat něco, co použiju jen jednou v životě, je pro mě plýtvání energií dodnes. Takže místo na zkoušku jsem zamířil na nádraží a odtud vlakem směr bezpečí domova.

Ale ukázalo se, že ani doma před tím nejsem úplně v bezpečí. To, že organizátorky prskaly jak nakopnutí křečci, když jsem poprvé nepřišel, to se ještě dalo přežít. Ale horší bylo to, že jedna z nich to práskla svému otci, od něj se to dozvěděla moje máma a druhý den, co jsem přišel ze školy, mi rodičové kladli na srdce, abych šel aspoň na dvě zkoušky. Naštěstí aspoň tady pud sebezáchovy fungoval dobře a další zkoušky se musely obejít beze mě.

Několik dalších týdnů byl relativní klid. Ale pak přišel den poslední, generální zkoušky dva dny před plesem, a ta probíhala na "místě činu", ve velkém sále rumburského kulturního domu. Ani ten den jsem neměl v úmyslu se trýznit účastí na zkoušce - zvlášť když po poctivě uplavaném kilometru o tělocviku v bazénu jsem byl rád, že se udržím na nohou. Ale jedna z organizátorek (ta samá, co několik týdnů předtím způsobila, že se o absenci na zkouškách dozvěděli rodiče) si usmyslela, že mě na generálku dostane, i kdyby čert na její koze jezdil. A tak do mě hučela, že jsem inteligent, že bych to měl udělat i kvůli mým rodičům (tahat do toho nejbližší, to je opravdu sviňárna), že zklamu nejen jí, když nepřijdu atd. Nakonec jsem na to kývnul. A z frustrace, že jsem podlehl jejímu nátlaku, jsem měl zkažený celý zbytek vyučování.

Po vyučování jsem si zašel do Venuše (oblíbená restaurace mezi rumburskými studenty), abych tu frustraci aspoň trochu rozpustil v alkoholu. Posilněn dvěma sklenicemi piva jsem pak vyrazil směr kulturák, abych tam ve 14 hodin byl. Ale spolužáci se tam trousili jako švábi na pivo a ze 14. hodiny bylo 14:30 a ještě tam nebyli úplně všichni. Ale pud sebezáchovy na poslední chvíli zafungoval a ve spojení s narůstajícím stresem z toho, že mi ujede vlak, jsem se těsně před začátkem zkoušky sebral a jel domů.

Druhý den ve škole jsem to od té samé osoby, která do mě den před tím hučela, dostal pěkně sežrat. Jakože by mě nezabilo, kdybych tam počkal, že jsem se zachoval jako blbeček a všechny jsem zklamal a že jestli si myslím, že jsem originální, že jsem trapný. Což mě opět solidně namíchlo.

"Den D"

Než jsem jel na ples...

Nastal "Den D", tedy 20. únor 1998. Byl, pátek a my jsme měli volno - abychom nabrali síly na ples a organizátorky ještě doladily to, co bylo třeba. Venku mrzlo a svítilo slunce a na zemi ležela nesouvislá vrstva sněhu. Na olympiádě v japonském Naganu proběhl slavný a napínavý hokejový zápas ČR - Kanada, ve kterém "naši" vyhráli v nájezdech. Někdy od 11. hodiny dopolední jsem se začal intoxikovat alkoholem z placatky rumu (dnes se mu říká Tuzemák) - ale jen tak, abych se udržel v klidu, ale hned se nezmatlal jak carský důstojník.

Někdy kolem 16. hodiny jsem se začal soukat do kvádra a věšet na kravatě. Když jsem byl zohaven, máma pronesla: "To je úplně jinej člověk!" Mírný útlum díky alkoholu zabránil, abych se zase nezačal svlékat. Cítil jsem se podobně nepatřičně, jakobych měl vyjít ven nahý. I proto jsem zůstal v přetopeném vlaku zababušen v zimní bundě. Cestou od vlaku jsem v supermarketu doplnil zásoby rumu a pokračoval dál.

Než ta šaškárna začala...

Do kulturáku jsem dorazil něco kolem šesté hodiny večer. Už tam bylo několik málo oběšených spolužáků. Nic moc se nedělo a já jsem pokračoval v intoxikaci alkoholem. Pomalu se na "místo činu" trousili další spolužáci - jak mužštiny - tj. ti oběšení, tak ti ženského pohlaví, navlečení do pytlů na mrtvoly různých barev a tvarů a se srstí na hlavě zformovanou do podoby připomínající kravinec, klubko hadů, sopl z nosu nebo do jiné obskurnosti (až na pár světlých výjimek, co neměly potřebu si srst hanobit tvarováním do kravinců nebo délka srsti to ani nedovolovala). S přibývajícím množstvím oběšenců a pytlů na mrtvoly v kulturáku sílil i proud těch příchozích. Kromě spolužáků se v prostorách kulturáku hromadili i oběšenci a pytle na mrtvoly s kravinci, hady a soply na hlavách z řad kantorů, blízkých příbuzných spolužáků a dalších, co se přišli za svých 50 Kč užít.

Jelikož jsem se alkoholem intoxikoval rychleji než jsem původně chtěl, bylo to po spotřebování druhé placatky rumu na mně i vidět - neboť jsem vyvaloval oči jak kočka se zácpou, která se pokouší vykonat velkou potřebu. Ale to mi bylo v tu chvíli jedno - hlavně, že jsem byl od toho, co se děje kolem mě, emočně odříznut.

A je to tady!

Ples měl začít v 8 hodin večer, ale začal v půl deváté. Nejdřív nějaké to předtančení a do toho moderátor s nepřirozenou intonací cosi blábolil. V předsálí jsme se řadili na nástup - oběšenci vlevo, pytle na mrtvoly vpravo. Spolužáci z obou skupin mi kladli na srdce, abych to nezkazil a všechno zvládl. Jeden obzvlášť nervózní brblal cosi o debilovi, který nechodil na zkoušky. Zkrátka každý byl nervózní po svém.

A najednou to přišlo - zlatý hřeb (do rakve) večera. Na jekot Sarah Brightman "táájm tůůů seeej guuut báááj" se do sálu vyklátily pytle na mrtvoly. O něco později na halekání Andrey Bocelliho "kóóón tééé partýýýróóó" se vyklátili oběšenci včetně mně. Ve zbytku té změti zvuků jsme se tam dle choreografie kroutili jak tasemnice v lejně. Až na drobné zaváhání jsem tu choreografii zvládl bez problémů, takže bylo zbytečné se týrat chozením na zkoušky.

Následoval další obvyklý rituál - třídní učitel na dřevěném stupínku věšel na studenty bílý saténový hadr s nápisem "Maturant 1998". Moderátor do toho něco zablábolil o konkrétním člověku - porád s tou nepřirozenou intonací. Ty čtyři schody na stupínek jsem vzal po dvou, což následovalo velkým halasem obecenstva v sále.

Pak ještě následovalo sbírání peněz, co nám obecenstvo předhazovalo jak zrní slepicím na dvorku, halekání studentské hymny "Gaudeamus igitur" a další nesmysly. Další trojí tradiční křepčení jsem absolvovat nemusel. V průběhu zbytku pobytu na plese jsem opět pokračoval v intoxikaci alkoholem - tentokrát v podobě bílého vína. Kolem půl jedenácté večer mě máma vzala za kulturák, abych si strčil prsty do krku a nechal obsah žaludku ze sebe vycouvat. Po návratu do kulturáku jsem dostal chléb se salámem a za chvíli jsem s rodiči a otcovým bývalým kapelníkem, který nás odvážel, jeli domů.

Po "Dni D"

Druhý den ráno jsem se probudil s tím, že se mi v rychlém sledu zjevovaly a zase mizely útržky vzpomínek. Připomínalo to čerstvě smíchané barevné plastelíny do jedné koule. Ale byl jsem rád, že to mám za sebou a už můžu zase chodit normálně v civilu.

O nějaký ten den později jsme si o jedné hodině společenského styku promítali video z plesu. A když jsem za střízliva a emočně neodstřižený od dění kolem mě viděl celou tu šaškárnu a sám sebe coby oběšence, jak se tam při nástupu kroutím, jak tasemnice v lejně a jak si jdu na stupínek pro ten bílý polyesterový hadr, všechno to na mě dolehlo - a šrám byl na světě.

Jak jsem se málem neoženil

Ještě hezkých pár let jsem měl potřebu brojit proti svatbě - dokonce jsem kdysi napsal článek "Nebetyčná šaškárna zvaná svatba". Nebo jsem si vytvořil pověru, že když se mi v noci zdá o tom, že se žením nebo se účastním nějaké svatby jako host, stane se mi v několika následujících dnech něco nepříjemného. Svatba byla pro mě velkým strašákem hlavně kvůli tomu, že by to mohl být takový "flashback" maturáku - jakože bych se nechal vmanévrovat do toho, abych oběšen na kravátli zase šaškoval :)

Až někdy v roce 2011 nebo 2012 mě drahá polovička s její kamarádkou při jednom posezení u vína přesvědčily o tom, že svatba bude taková, jakou si ji uděláme a ten strach a potřeba proti ní brojit postupně ustal.

Svatbu jsme měli malou (10 lidí při obřadu, 8 lidí na hostině), já jsem se ženil v tričku a ve výsledku to byl jedna z nejlepších věcí v životě, kterou jsme s drahou polovičkou udělali. A i když jsem se z toho půl roku vzpamatovával, vzpomínám "náš den" v dobrém :)

Jak jsem to probíral na skupinové psychoterapii

Já vím - o tom, co se probírá v terapii, by mělo zůstat jen tam (i terapeuti musí dodržovat zásady mlčenlivosti) - ale už je to dlouho (víc než dva roky), co jsem si na "skupině" vzal můj maturák jako téma, a tak si myslím, že něco málo z toho, co tam zaznělo, mohu vypustit... :)

To nutkání vzít si můj maturák jako téma, nastartovala skupina týden předtím. Měl jsem být součástí nácviku nějaké situace a dělat tramvaj. Leč z myšlenky, že bych měl dělat něco jiného než Tomáše Škvrnu, se mi udělalo zle - doslova mě to parazitovalo a, jsa bílý jak stěna, jsem tam začal zmateně chodit po místnosti :D Že to souvisí s maturákem, mi došlo další den - kdy mi začaly naskakovat vzpomínky na něj.

A tak jsem si maturák vzal další týden jako téma. Od tehdejší terapeutky i spolupacientů se mi dostalo hodně podpory (ostatně jako vždy). Byl jsem ujištěn, že kdyby mě organizátorky nenutily do účasti na něm, svět by se nezbořil a ples by nijak neutrpěl. A naopak by si ušetřily spoustu námahy se zařizováním navíc kvůli ústupkům vůči mně.

Kromě různých historek a perliček z maturitních plesů spolupacientů jsme probírali i motivy, proč měly organizátorky potřebu mě na maturák dostat stůj co stůj. A asi nejzásadnější byly tyto dva:

  • Maturák organizovala ženská část třídy. A že ženštiny mají tendenci ty přípravy dost "žrát". Vysvětluju si to tak, že je to, spolu se svatbou, "jejich" den, na kterém chtějí zazářit a být za princezny - a vše musí být dokonalé. V případě naší třídy i účast pokud možno veškerého osazenstva (včetně mé osoby) .
  • Svou roli v tom mohla hrát i skutečnost, že Šluknovský výběžek a okolí je převážně venkovská oblast, kde se drby šíří opravdu rychle (i jen "per huba"). Organizátorky tak patrně se chtěly zapsat do mínění zdejších obyvatel co nejlíp. Mohl v tom být i tlak ze strany (nejen) obchodní akademie kvůli pověsti apod.

Dalším důvodem, který mě napadl nezávisle na tom, může být i ten, že si organizátorky chtěly něco dokázat. Konkrétně v případě oné spolužačky, která mou první neúčast nabonzovala a před poslední zkouškou do mě nejvíc hučela, jsem se dozvěděl (resp. tak mi to vyplynulo z toho, co mi bylo sděleno), ji rodiče měli za malou holčičku.

Zvonec na konec

Spousta lidí se na maturák - ať už svůj nebo někoho svého blízkého - těší nebo na něj ráda vzpomíná. Pokud patříš mezi tyto lidi a udělalo ti to nedobře, pak tomu rozumím. Ale to není můj problém.

Můj problém je jen ten, že mám z maturáku dodnes na duši jizvu, jejíž projevy se snažím tlumit - třeba i tímto výlevem :)

[post_title] => Jak jsem maturitně (ne)plesal [post_excerpt] => Profesorka Pěčková nebyla jediným fenoménem na střední škole, ze kterého mám do dnes na duši jizvu, která mi stojí za to, ošetřit ji jedovatým výlevem. Tím dalším (a nejspíš i posledním) je "můj" maturitní ples. [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => jak-jsem-maturitne-neplesal [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2019-05-10 19:24:28 [post_modified_gmt] => 2019-05-10 17:24:28 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=947 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [6] => WP_Post Object ( [ID] => 810 [post_author] => 1 [post_date] => 2019-03-06 16:01:24 [post_date_gmt] => 2019-03-06 15:01:24 [post_content] =>

Profesorku Pěčkovou tu líčím tak, jak si ji pamatuju (jako fanatickou megeru). Pokud jsi ji znal(a) a pamatuješ si ji jinak, pak je to v pořádku.

V naší třídě (obchodní akademie, třída A, rok ukončení 1998) strašila před tabulí o hodinách ČJL (Český jazyk a literatura) od prváku do třeťáku (léta 1994 - 97), mém případě už při přijímačkách - kdy mě hned po příchodu sprdla, že se opírám o lavici :)

Na profesorku Pěčkovou sedí malebné, relativně nové a poněkud jadrné slovíčko dobroser. Protože vnucováním své představy "dobra" jednoduše spoustu lidí, s prominutím, srala. Naprostou většinu z nich tvořili studenti, kteří museli několikrát týdně její strašení před tabulí a ještě častěji její strašení na chodbách rumburského gymnázia a obchodky, kde ukájela své nutkání někoho sprdnout za sebemenší kravinu. Mezi ně patří i moje maličkost.

Její dobroserský přístup v kombinaci s mým poněkud křehčím psychickým korpusem (a řadou dalších činitelů) měly za následek to, že jsem si uhnal solidní šrám na duši, jehož následky dávají o sobě vědět ještě dnes (v psychoterapii dokonce vyšlo najevo, že má prsty v utváření mé psychiatrické diagnózy) - ale o tom se něco víc dozvíš později...

Dobroser neboli fanatik

Slovníček často říkaných frází

Malý výčet slov a frází, které profesorka Pěčková používala a na které jsem si vzpoměl

  • Váženíčkové - nejčastější oslovování celého osazenstva třídy, jeden z mnoha novotvarů, které často používala. Mezi studenty se toto používalo spíš jako nadávka :)
  • Co je to za pořádek? - nezřídka používané zvolání, když se jeden, či více studentů dopustilo více než jedné odchylky od jejích představ, jak se studenti mají chovat.
  • ...poznávat a uvědomovat si - Nevím, jak to bylo přesně, ale toto jsem slýchával nejvíc hlavně v prváku, když chtěla, aby si studenti nechali rozležet to, co jim hustila do hlavy.
  • Myslíte, že vám bude špatně? Ne, bude vám dobře! - toto říkávala, když se snažila přesvědčit studenty, aby se více věnovali "krásnu".
  • My se spolu nebavíme, my spolu hovoříme! - tuto větu používala, když se jí zdálo, že je při rozhovoru s ní student příliš uvolněný.
  • Internet je hnusný druh komunikace - osobně jsem to slyšel jen jednou, ale věřím, že to řekla vícekrát (minimálně jednou v každé třídě, kde ve školním roce 1996 - 97 učila) - bylo to v době, kdy se obchodní akademie poprvé připojila na informační superdálnici.

Profesorka Pěčková byla jako správný dobroser ukázkový fanatik. Svůj pokřivený pohled na svět vydávala za ten jediný správný a s pocitem nadřazenosti se jej snažila stůj co stůj vtlouct svým studentům, aby se stali "lepšími lidmi" jako ona sama. Studenti, kteří nebyli (dostatečně) ochotní se nechat zblbnout, u ní vyvolávali pocity frustrace, které dávala najevo různými způsoby - od nadávání na liknavost, přes špatné známky až po "potopení" u maturity.

Hodiny výčitek a moralizování

Když profesorka Pěčková o hodinách ČJL jen zmateně blábolila o tom, co má tento předmět obsahovat, tak to bylo ještě únosné - i když se čas plazil jak unavený slimák.

Ale většinu času využívala k tomu, aby poblila všechno, co studenty zajímalo a bavilo a nehodilo se jí do krámu - v tom smyslu, že to jsou jen mámení pekelná a "lepších lidí" nehodná. A držkovala, že se jim studenti věnují místo toho, aby se připravovali na další hodiny ČJL - nebo aspoň hltali "hodnotnou" literaturu a vymetali "hodnotné" kulturní akce ("hodnotné" = odpovídající jejímu vkusu nebo ty, na jejichž organizaci se podílela).

Často slastně slintala o tom, jak studenti, kteří s ní jeli do Národního divadla na nějakou tu operu, jí děkovali za krásný zážitek a pak se osazenstvu třídy vysmála v tom duchu, že jsou lůzři, když s ní nejeli "za krásou".

Sprdávám, tedy jsem

Mimo hodiny ČJL se profesorka Pěčková nejvíc projevovala tím, že kárala a sprdávala studenty za sebemenší prohřešek proti školnímu řádu, etiketě a vůbec jejím představám o tom, jak by se "správný" student měl chovat. Nejčastěji to bylo za hlučnější chování (no budiž), ale často to bylo za úplné malichernosti - jednou za ruce v kapse, po druhé za špatně položené bankovky (když jí nějaký student něco platil), po třetí za špatně vyslovenou větu (i když byla gramaticky správně) atd. atd. Mě osobně poprvé hned u přijímaček, že se opírám o lavici, jakmile vtrhla do třídy :)

Malý a velký

Profesorka Pěčková jakožto správný fanatik a vymývač mozků dělila (nejen) studenty na "velké" a "malé" - podle toho, jak dávali najevo, že tu její nalejvárnu baští (taková obdoba "úspěšný" vs "lůzr" nebo "zbožný" vs. "kacíř"). Zatímco ty "velké" dávala za příklad, do těch "malých" hustila, že by měli "růst" a aby tomu dodala patřičné naléhavosti, nezřídka si neodpustila výhrůžku v tom duchu, že ten, kdo nebude "růst", s tím zatočí.

Muži na odstřel a sportovci zvlášť

Nešlo si nevšimnout, že profesorka Pěčková nápadně více upřednostňovala studentky před studenty. Zřejmě to bylo tím, že studenti měli tendenci k více svéhlavému jednání a větší odolnosti vůči jejím nalejvárnám.

Ještě hůř na tom byli ti, kteří závodně sportovali nebo se ve svém volném čase nějak výrazněji věnovali "závadným" zájmům na úkor přípravám na hodiny ČJL. Vím o několika případech, kdy studenti nebyli právě kvůli tomu připuštěni k maturitě.

Odpočinek je fuj

Profesorka Pěčková, coby správný dobroser, brojila i proti jevům, které jsou naprosto přirozené - jako je snaha zjednodušit si život nebo potřeba odpočinku. Hustila do studentů, že by měli co nejvíc času využít k práci a odpočívání je jen projev lenosti. S tímto dávala za vzor pracovitost Japonců (kteří i z přepracování umírají).

Striktní, její druhé jméno

Profesorka Pěčková až chorobně trvala na striktním provádění různých úkonů a sebemenší odchylka měla za následek přinejmenším sprdnutí na tři doby. Např. jediný přípustný tvar slovesa "chybět" ve 3. osobě množného čísla byl "chybějí", i když i "chybí" je správně - nebo např. "renesance" bylo přípustné vyslovit se "s", i když i výslovnost "renezance" je správně. To samé znamenalo i formátování zápisků do sešitu, používání psacího písma (v osmé třídě jsem už přecházel na skript, tj. ručně psané "tiskací" písmo), který používají studenti jen pro sebe (kde bylo v podstatě jedno, jak si to student píše), pokládání bankovek atd. atd.

Alespoň jednou za hodinu si neodpustila poznámku ohledně způsobu sezení v lavici. Jenže sedět celých 45 (nebo spíš 48 - 50) minut jako prkno a s nohama v nepříliš ergonomicky řešených lavicích bylo prakticky neproveditelné (zejména pro pány mít nohy u sebe, a tudíž skřípnuté nádobíčko mezi stehny, by bylo hotové peklo). Takže studenti její výzvy, aby seděli "správně", většinou pouštěli jedním uchem dovnitř a druhým ven.


To jsou asi všechny špeky, na které jsem si vzpomněl. Jistě by se daly najít ještě další, ale buď už je vymetl čas a psychoterapie nebo jsou zasunuty v dlouhodobé paměti tak hluboko, že je mozek ani dolovoat odtamtud nechce... :)

Profesorka Pěčková a já

Jak jsem jí dával najevo svou "nelásku"

Pravděpodobně puberta a potřeba rebelovat a nejspíš i již vypěstovaná přecitlivělost na nátlak k příjetí "jediné správné víry" ze strany mého dědečka, fanatického to komunisty, způsobily, že jsem se stal jedním z mála, kdo profesorce Pěčkové dával najevo, že je mi její dobroserství silně proti srsti.

Někdy to bylo záměrně - např. v jedné slohovce ve třeťáku na volné téma jsem jí napsal, že její způsob výuky zavání šikanou. Nebo ve druháku ve fiktivním dopisu bratrancovi jsem popisoval přejetou kočku s vypadlým okem a přejetého ježka, jehož střeva vedle něj byla natažená jako kabel. Anebo ve slohové práci na téma "Jak jsem vyrostl přes prázdniny" jsem jen stručně napsal, že mi o číslo vyrostla noha. Její červeně psané komentáře byly někdy i dvakrát delší než to, co jsem já psal modře.

Kromě toho se mi povedlo profesorku Pěčkovou nechtěně "vytrolit" např. tím, že když se mě ve druháku ptala, jestli jsem se připravoval na hodinu ČJL a já upřímně odpověděl, že ne. Ona na to "Nezdá se ti, že jsi poněkud drzý? Kdyby tu byla moje matka, jednu by ti ušila!" Jindy jsem zase zdrhnul z filmového představení v kině. Když se studenti měli drzost zasmát nějaké vtipné scéně ve filmu Philadelphia, ona prskala, že rušíme a kdo nepochopil vážnost filmu, může vypadnout - tak jsem ji vzal za slovo a vypadnul jsem :)

Co na to profesorka Pěčková? Nejdřív to u mě brala jako takový roztomilý výstřelek. Později už se jí to přestávalo líbit a na konci třeťáku mi už nepřímo vyhrožovala, že se mnou zatočí. Ale to už nestihla, protože byla na konci třeťáku odejita a ve čtvrťáku měla naše třída na ČJL již o poznání přívětivější profesorku Havlíčkovou.

A co na to spolužáci? Velká část z nich mě podporovala - i když o její upřímnosti by se s odstupem času dalo pochybovat (ale tehdy jsem ty pochybnosti neměl). Jiní studenti mě zase nabádali, abych s tou rebelií přestal a naopak vyšel profesorce Pěčkové vstříc. Ale to nepřicházelo v úvahu. Protože vyjít jí vstříc znamenalo ohnout hřbet a zpronevěřit se sám sobě.

Následky

Nejspíš si klepeš na čelo a říkáš si, jak na tom musím být špatně, když jsem se s tím dodnes nevypořádal a profesorka Pěčková mi straší v hlavě ještě víc než 20 let potom, co naposledy strašila před tabulí a před devíti lety začala žrát trávu zespoda.

Je sice pravda, že následky jejího dobroserství o sobě dávají ještě dnes, ale už to ani zdaleka nedělá takovou rotyku jako ještě před deseti lety - kdy při vzpomínce na ni mi ještě pěnila krev. Šrám se už sice zahojil, ale zůstala po něm nepěkná jizva, která občas pořádně zasvrbí.

Jak jsem psal na začátku, vybublalo najevo, že profesorka Pěčková má prsty v utváření mé psychiatrické diagnózy - nebo alespoň některých narušených vzorců prožívání a chování. Zcela jistě má prsty v tomto:

  • Asi tím nejzásadnějším je až nezdravá citlivost na to, když se mě někdo snaží proti mé vůli vmanipulovat tam, kam nechci nebo dokonce mě předělat k obrazu svému. Emoce moc najevo nedávám, a tak spíš zuřím uvnitř :) Pokud si to rychle nevybiju, pak to dělá v hlavě pěknou rotyku.
  • Poezii, divadlu, klasické hudbě apod. jsem nikdy nepřišel na chuť a byly mi spíš lhostejné. Ale kvůli agresívní propagandě profesorky Pěčkové, jsem začal tyto formy kultury a umění nenávidět. A dlouho trvalo, než se můj vztah k nim aspoň částečně vrátil zpět ke lhostejnosti - nebo se ta averze schovala za něco jiného.
  • Profesorka Pěčková mi zprotivila slova "krása" a "krásný" a dlouho jsem si zakazoval je používat. Naštěstí jsem je už z "blacklistu" odstranil :)
  • Jistě by se dalo najít i něco pozitivního - ale momentálně si na nic nevzpomínám :)

Co jí k tomu vedlo?

Jaká opravdu profesorka Pěčková byla, budou vědět jen ti, kdo ji opravdu dobře znali. Pro ty ostatní, včetně mně, jen zbývá prostor k domněnkám a spekulacím, co ji vedlo k tomu, že byla taková, jaká byla. Mně osobně napadá toto (ber to prosím s rezervou):

  • svou roli asi hrála mentalita, kterou si přinesla z oblasti odkud pocházela (Bílé Karpaty na česko-slovenské hranici) - moje tchýně pochází taky odtud a v některých rysech jsou si nápadně podobné :)
  • její dobroserství může vycházet i z možných psychických problémů (že dávala najevo vymezování se a nenávist vůči světu, kterému nerozuměla a frustrace z toho, že vynakládala energii zbytečně, ale nebyla to schopna přiznat).

Zvonec a konec

Myslím, že jsem vyčerpal vše, co jsem ti chtěl předhodit (a co mě napadlo). Takže je na místě tento výlev ukončit. Pro mě osobně svůj účel splnil, neboť se mi podařilo ošetřit jizvu, která mi po ní na duši zůstala.

Takhle nějak jsem krátce po maturitě ztvárnil profesorku Pěčkovou. Ale to je reprodukce z konce loňského roku :) Na ní je vidět, jaký jsem měl k ní vztah :)
[post_title] => Profesorka Pěčková po 20 letech [post_excerpt] => Tímto výplodem uspokojuju svou potřebu uplivnout nějakou tu jedovou slinu na adresu profesorky Pěčkové, pošahané to češtinářky ze střední školy, jejíž strašení před tabulí ve mně zanechalo následky. [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => profesorka-peckova-po-20-letech [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2019-03-06 16:01:24 [post_modified_gmt] => 2019-03-06 15:01:24 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=810 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [7] => WP_Post Object ( [ID] => 582 [post_author] => 1 [post_date] => 2018-10-03 14:53:27 [post_date_gmt] => 2018-10-03 12:53:27 [post_content] => Po samotném vstupu do terapie 21. 1. 2011 a začátku docházení do terapeutické skupiny 16. 8. 2016 je 2. říjen 2018 další důležitý milník v mé psychoterapii a "kariéře" psychiatrického pacienta. Protože jsem asi na tom už zřejmě tak dobře, že už "individuál" není momentálně potřeba. Jelikož má u mě větší přednost "otužování" se v oblasti mezilidských vztahů, nadále budu pokračovat v psychoterapii skupinové - která má být po úpravě pravidel fungování o něco náročnější. Samozřejmě budu taky docházet na krátké konzultace k mému psychiatrovi kvůli lékm, které beru "na hlavu". Ale zatím jsme se se psychologem dohodli jen na přerušení - protože je možné, že časem budu "individuál" zase potřebovat víc a začnu opět na něj chodit pravidelně. [post_title] => Přerušení individuální psychoterapie [post_excerpt] => V úterý 2. 10. jsem měl asi na delší dobu poslední "individuál" u psychologa. Byl velice krátký a s mým psychologem jsme se shodli na tom, že individuální psychoterapie už nemá takovou prioritu jako dosud a bude stačit, když na sezení budu chodit jen podle potřeby na požádání. [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => preruseni-individualni-psychoterapie [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2018-10-03 15:07:15 [post_modified_gmt] => 2018-10-03 13:07:15 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=582 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) ) Array ( [0] => WP_Post Object ( [ID] => 1125 [post_author] => 1 [post_date] => 2020-04-27 01:38:30 [post_date_gmt] => 2020-04-26 23:38:30 [post_content] =>

Jsem přesvědčen o tom, že by nebylo na škodu se více rozpovídat o tom, jak jsem díky psychoterapii zažil něco, čemu říkám "druhá puberta". Bylo to takové bouřlivější období, které začalo krátce potom, co jsem začal docházet k Mgr. Kolářové na sezení a trvalo asi rok a půl.

Myslím, že ono přirovnání k pubertě je na místě. Protože - snad kromě tělesných projevů - jsem zažíval něco podobného, co obvykle zažívá dospívající mladý člověk.

Psí kusy psychiky

Takovým nejzjevnějším projevem byly různé psí kusy, co mi dělala psychika. Nálada se mi měnila jak aprílové počasí a stačilo málo, abych někoho poslal do patřičných míst nebo uděll nějaké extempore (anebo aspoň nějaký naschvál). Kvůli tomu jsem se dostával do situací jak úsměvných (které kdyby někdo natočil a hodil na YouTube, byla by z toho výživná virální videa), tak i nepříjemných, ba přímo nebezpečných (kdy hrozila fyzická potyčka nebo jiné problémy).

Jsem přesvědčen, že jsem to dost přikrmil tím, že jsem se nechal ukecat k tomu, abych navštívil jistou lidovou léčitelku, která se zabývá kineziologií, reiki apod. - a jejíž metody byly poněkud agresívní a trochu zaváněly sektářskými praktikami.

Jak sám se sebou zacházet...?

Když se na to podívám s odstupem, tak mám za to, že ty výše zmíněné změny nálady a další špumprnágle byly jen projevem toho, jak se mi začal rychle měnit pohled na sebe i svět, zažité vzorce chování a myšlení apod. - a bylo to příliš rychlé na to, abych se tomu byl schopen přizpůsobovat a zařizovat se podle nich.

Takže jsem se znovu musel učit sám sebe používat. Dosud zašlapávaná sebedůvěra se začala stavět na oslabené, vratké nožičky - a to bylo asi jako přesednout z jízdního kola na motorku (a ne žádného fichtla, ale nějakou silnější kubaturu) - a to bez autoškoly. A pak se asi začala vyplavovat nahromaděná zlost a agrese, kterou jsem dosud spíš polykal a občas si "upšouknul" na sociálních sítích.

Všechno zlé je k něčemu dobré

I když jsem zažíval během "druhé puberty" nepříjemnosti, tak přece jen to bylo k něčemu dobré. Např.

  • Začátkem března 2011 jsem hodil bobek na "Vaška Hrozného", nejhoršího to šéfa, jakého jsem zažil - a jednu z nejhorších prací, kterou jsem měl. Sice jsem to udělal poněkud nešikovně (ještě jsem toho sociopata dráždil), ale začal jsem volněji dýchat. Následné nepodařené působení ve volném sdružení živnostníků a s tím spojené finanční problémy beru dnes jako součást terapie a ozdravnému procesu. Další práce byly a jsou už jen lepší - ať co do způsobu práce, prostředí, tak po finanční stránce.
  • Rozhádal jsem se s (některými) bývalými spolužáky ze základky a následně jsem se od nich trhnul. Došlo mi totiž, že si stejně s většinou z nich nemám co říct a že je lepší se soustředit na lidi mně opravdu blízké nebo jinak důležité - což lidi, se kterými jsem kdysi sdílel prostor ve škole, už nejsou.
  • Probouzející sebedůvěra se příznivě projevila v tom, že jsem začal být plodnější v oblasti hudební tvorby a později se vrátil ke kreslení. A nejen to...

Ještě trocha mudrování nakonec...

Spousta lidí si myslí, že když začne chodit ke cvokaři a řešit s nimi své problémy, bude jim jen líp a líp. Někdy to tak být může, ale dost často se stává, že zejména po těžších sezeních (např. vrtání se v traumatech) se psychický stav může přechodně zhoršit - což může nepříjemně překvapit a kvůli tomu spousta z nich přestane ke cvokaři chodit - a k dalšímu třeba už nejde, protože už tomu nevěří.

Nevím, jestli je to dobré přirovnání, ale když se ti zubař hrabe v puse, tak tě pak taky může nějakou dobu být citlivé místo, kde se ti hrabal (zub, dáseň nebo i celá pusa).

Obvykle to trvá několik dní, než se psychika zase srovná, ale když se řeší narušená osobnost nebo věci, které se s člověkem táhnou už od dětství, tak tyhle následky mohou přetrvávat delší dobu a může přijít "druhá puberta".


V dalším díle se dočteš něco o mé psychiatrické diagnóze.

[post_title] => ZŠM 2. díl: Druhá puberta [post_excerpt] => V minulém díle ses dočetl(a), jak jsem se dostal do terapie a skončil tím, že 21. 1. 2011 ve 14 hodin jsem měl úplně první sezení. V tomto díle se dočteš o úplných začátcích v terapii a bouřlivém období, kterému říkám "druhá puberta". [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => zsm-2-dil-druha-puberta [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2020-04-27 01:38:30 [post_modified_gmt] => 2020-04-26 23:38:30 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=1125 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [1] => WP_Post Object ( [ID] => 1089 [post_author] => 1 [post_date] => 2020-02-27 14:51:04 [post_date_gmt] => 2020-02-27 13:51:04 [post_content] =>

K tomu, abych pravidelně začal docházet na "pokec" se psychologem, příp. psychiatrem, mě přiměla má drahá polovička... Ale to trochu předbíhám. Takže pěkně od začátku

Dětství a školní léta

Když se pohrabu v paměti, tak jsem už od dětství úplně nezapadal mezi vrstevníky. Když pominu ty viditelné znaky spojené s vrozenou oční vadou (šilhání pravého oka a nutnost nosit brýle), tak už - s velkým odstupem - asi nějaké signály, že by s mou psychikou nemuselo být v pořádku.

Kromě toho, že si mě někteří vrstevníci dobírali, ba dokonce šikanovali (čemuž jsem se nedokázal účinně bránit) a poznámek ze školy typu "Tomáš se málo hlásí", jsem snad už od první třídy byl posílán k odborníkům. Tuším, že už v první třídě jsem byl v pedagogicko-psychologické poradně.

Ale jsem si jistý, že podruhé u psychologa jsem byl v sedmé třídě (školní rok -1992/93) - a to díky paní učitelce Jelínkové, kterou jsme měli na matematiku. Bylo jí divné, že jsem málo aktivní při hodinách a dle jejího názoru že to je kvůli nízkému sebevědomí. Podstoupil jsem tam nějaké vyšetření, jehož součástí byly i dva IQ testy. A jelikož mi v nich vyšly celkem vysoké cifry (125 a 134 - ten druhý po opravě :) ), začal jsem nosit nosánek tak trochu nahoru a dával najevo domnělou převahu. To mi vydrželo cca 5 let, kdy mě spolužáci ve třeťáku na střední v tomto dost "schladili" :) Takže z dnešního pohledu to nebylo příliš šťastné.

V dospělosti...

Jak jsem přibýval na věku a bral rozum, čím dál víc jsem si všímal, že mé chování, prožívání a reakce v určitých situacích je poněkud "nestandardní" - a když se snažím chovat "normálně", tak je to velice obtížné (asi jako pro praváka psát levou rukou). A nějak narůstala potřeba se víc pídit po tom, proč to tak je.

Někdy v roce 2006 nebo 2007 jsem si proto koupil knihu "Jste introvert", kterou napsala americká psycholožka Marti Olsen Laney (v anglickém originále "The Introvert's Advantage). Je sice pravda, že jsem se v ní dozvěděl leccos zajímavého, ale v poněkud pokřiveném vidění světa jsem si to přeložil tak, že coby introvert jsem lepší člověk, protože k přemýšlení používám mozek, kdežto extraverti pusu - a tím ze své podstaty jsou poněkud jednodušší a hloupější (neboť ústní dutina má menší mentální kapacitu než mozek). A tato snaha si namlouvat, že jsem "lepšočlověk" mi spíš škodila a já se spíš víc propadal, s promiutím, do sraček - čím dál větší úzkosti, vyčerpání, pesimismus apod.

Spása na obzoru

V březnu 2010 jsem se přes seznamku seznámil s mou drahou polovičkou. Až po půlroce mi v lázních v Jeseníkách přiznala, že má pocuchanou psychiku a povyprávěla mi, jak se k tomu dostala. Tím mi přišla ještě sympatičtější. A díky tomu jsem začal koketovat s myšlenkou, že bych se taky svěřil do rukou nějakého psychologa. Ale drahé polovičce jsem to zatím neříkal, protože jsem ještě nebyl přesvědčen, že to opravdu chci.

Ona si však sama všimla, že jsem vyčerpaný a přehnaně úzkostný. A nabídla mi, že bych mohl začít chodit k mgr. Kolářové , ke které sama kdysi chodila a která jí nejvíc pomohla, když jí bylo nejvíc ouvej. Přemlouvat mě nijak zvlášť nemusela, protože jsem už sám cítil, že to sám neutáhnu a že "psycho-odborník" by mi mohl pomoct. A taky zafungovala zvědavost. Koncem roku 2010 jsem byl pevně rozhodnutý a začátkem roku 2011 jsem mgr. Kolářovou kontaktoval. A 21. 11. 2011, ve 14 hodin začalo mé úplně první sezení.

První sezení

Na prvním sezení jsme s mgr. Kolářovou mluvili o tom, co mě k ní přivedlo. Já jsem řekl, že vyčerpání a problémy s komunikací (jakože si vykládám to, co někdo řekne, jinak než se očekává apod.) Ale mgr. Kolářová hned poznala, že mám velký problém se sebedůvěrou, a tak se hovor rychle stočil tím směrem. Hned po prvním sezení jsem se stal psychiatrickým pacientem, neboť jsem hned dostal recept na Seropram (SSRI antidepresivum), který užívám dodnes a papíry na vyplnění anamnézy.

Ale co je důležité, hned během prvního sezení mi docvaklo, že jsem udělal dobře, když jsem vyslyšel nabídku mé drahé polovičky a dal na její doporučení ohledně mgr. Kolářové. Tato moudrá a poněkud svérázná dáma se na necelých sedm let (než odešla do důchodu a předala mě jinému psychologovi) se stala jedním z mých největších spojenců. A i když někdy docela drsně reagovala na to, co se jí nelíbilo (a mně třeba z toho bylo několik dní špatně), rád na ni vzpomínám.


O tom, jak jsem díky terapii zažil druhou pubertu, se dozvíš v příštím díle.

[post_title] => ZŠM 1. díl: Jak jsem se dostal do terapie [post_excerpt] => Máme tu začátek série - a jsem přesvědčen, že by se slušelo, abych se víc rozepsal o tom, jak jsem se dostal do terapie a co tomu předcházelo. [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => zsm-1-dil-jak-jsem-se-dostal-do-terapie [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2020-02-27 14:51:04 [post_modified_gmt] => 2020-02-27 13:51:04 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=1089 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [2] => WP_Post Object ( [ID] => 1081 [post_author] => 1 [post_date] => 2020-01-08 12:49:20 [post_date_gmt] => 2020-01-08 11:49:20 [post_content] =>

Toto není můj první pokus sepsat takovouto sérii povídání. Pokud budeš trochu googlit, tak jistě nějaký ten pokus z dřívějška najdeš. Ale co - tak to zkusím znovu - a lépe :)

V Zápiscích šťastného magora se dozvíš něco o tom, jak se žije s tím, když je duše pošramocená natolik, že se musí být v péči odborníků "přes hlavu". Ale zase ne natolik, abych musel být ubytován na "psychárně".

Budu se snažit, aby to co nejvíc odpovídalo realitě - protože i když dobře prováděná terapie pomáhá zlepšit kvalitu života, samotný proces bývá zdlouhavý, náročný a někdy to s člověkem, který je v roli pacienta, pěkné psí kusy.

Samozřejmě to, co se dozvíš v této sérii, vztahuju pouze a jen k mé osobě. Protože každý člověk je jiný a pokud má nějakou psychiatrickou diagnózu, tak ta je ušita na míru přímo jemu. To samé platí i o terapii, kterou podstupuje.

Pokud jsi zvědavý(á) na to, jak jsem se měl v psychiatrické léčebně, pak jsi zvědavý(á) zbytečně. Tak daleko jsem to nedotáhnul a doufám, že ani nedotáhnu. To samé platí i o denním stacionáři (což je něco podobného jako léčebna, jen pacienti chodí spát domů + nějaké další odlišnosti).

Jestli se bojím zneužití? Má drahá polovička mi už nejednou řekla, že se moc "odhaluju" a že by toho mohl nějaký pitomeček coby mou slabost zneužít (jedno jestli k posměchu, parazitování nebo ukájení mesiášských choutek). Jsem si toho vědom a musím s tím počítat. Je však zajímavé, že jsem byl kořistí pro různá hovádka a jejich šikanu spíš před terapií než teď. A spíš než se zneužitím se spíš setkávám s určitým nepochopením, které je spíš roztomilé.

Šťastný magor

Proč zrovna Zápisky šťastného magora? Protože díky terapii jsem se z oficiálně "duševně zdravého" uzlíčku nervů se zašlapanou sebedůvěrou, stal sice "magorem", ale v rámci možností šťastným a spokojeným :)

Proč tato série?

Touto sérií se snažím aspoň trochu přispět k osvětě v oblasti, která je tak trochu tabu a i když se vnímání světa lidí s pocuchanou psychikou, co vyhledali odbornou pomoc (a těch, co tu pomoc poskytují) se stále zlepšuje, přece jen stále v části společnosti přetrvávají názory, které tento svět nestaví zrovna do dobrého světla.

Jako třeba, že je ostuda a projev osobního selhání, když člověk vyhledá psychologa nebo psychiatra. Nebo že psychologové a psychiatři jsou šarlatáni, kteří člověku stejně nepomůžou a jen od něj berou peníze.

A Zápisky šťastného magora uspokojuju svou potřebu aspoň trochu přispět k tomu, aby byl svět lidí, kteří řeší své problémy s odborníky, co nejvíc přiblížen široké veřejnosti a různé mýty a názory byly uvedeny na pravou míru. Možná jsem naivní, ale věřím, že informace, které vám tu předhazuju, budou něco platné a pro někoho zajímavé.


A to je asi tak všechno, co jsem na tebe chtěl takto pro začátek vychrlit. Příště o tom, jak jsem se dostal do terapie.

[post_title] => ZŠM 0. díl: Prolog [post_excerpt] => Možná ses na stránce "O mně" dočetl(a), co znamená ten "pošuk" v podtitulu tohoto webu - a třeba se o tom chceš dozvědět něco víc. Pokud to tak je, pak věz, že začínám minisérii Zápisky šťastného magora (zkráceně ZŠM), která snad ukojí tvou zvědavost. [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => zsm-0-dil-prolog [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2020-01-08 12:49:20 [post_modified_gmt] => 2020-01-08 11:49:20 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=1081 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [3] => WP_Post Object ( [ID] => 1102 [post_author] => 1 [post_date] => 2019-10-16 12:31:07 [post_date_gmt] => 2019-10-16 10:31:07 [post_content] =>

Na některých dřívějších srazech jsem sice byl (rok 2004, 2009 a nějaké menší, neoficiální), ale většinou mě to příliš nebavilo a odcházel jsem jako první.

V roce 2014 jsem ani pozván nebyl. Několik let předtím jsem správcoval naší "dvojtřídu" a několik let předtím jsem tuto třídu opustil s tím, že jsem tam udělal i nějaký bordel (smazal sebe a pár dalších lidí). A spolužáci na mě byli jistě oprávněně naprdnutí. Ale i kdyby mě pozvali, moje odpověď by bylo jasné "ne" - přece nebudu plýtvat časem a energií tím, že polezu někam, kde mě to nebaví.

A když mi přišla několik měsíců předtím pozvánka na sraz po 25 letech, hned jsem ji zaříznul - a nebýt toho, že se ke mně dostaly fotky skrz jednu z účastnic, kterou mám na FB v přátelích, tak bych si nejspíš na něj ani nevzpomněl :)

Bývalí spolužáci pro mě ztratili význam

I když jsem byl ještě před cca 10 lety ve vztahu se spolužáky docela dost aktivní, dnes mají pro mě význam pramalý. K odtržení od nich mi pravděpodobně pomohla moje drahá polovička (nebyl to její záměr, jen mi vstoupila do života a stala se pro mě snad nejdůležitější osobou) a velký vliv na to má i psychoterapie (došlo mi, že většina lidí stejně není moje "krevní skupina" a nemám si tudíž s nimi co říct.

Svou roli v tom hraje i to, že kvůli určité jinakosti si mě často spolužáci dobírali (a někteří i šikanovali). I když je možné, že jsem si o to mnohdy koledoval.

Nemám problém se s nimi pozdravit na ulici nebo i prohodit pár slov - ale musí se ke mně hlásit (protože bych si jich pravděpodobně nevšiml), příp. připomenout, kdo jsou zač :)

Nejsem zrovna společenský tvor

Ze své introvertní podstaty nepatřím mezi tvory, kteří by měli potřebu chodit do společnosti. Jelikož svou pozornost mám potřebu zaměřovat na tu malou hrstku mých nejbližších, považuju za zbytečné chodit někam jen proto, abych se setkával s lidmi. A prázdné mlácení pyskem, kterému se říká společenská konverzace, mi nic nedává, ale naopak mě to vyčerpává - stejně jako pobyt v místě, kde je velká koncentrace lidí.

Třídní srazy se základkou se týkají obou tříd v ročníku, takže se tam vyskytne třeba kolem 30 - 40 lidí. A tolik lidí svými žvanícími papulami generují solidní kravál. A přece nebudu lézt někam, kde bych si připadal jak v naprásknutém vagónu metra v odpolední dopravní špičce - kde mnohdy ani takový kravál jako na třídních srazech a podobných kratochvílích není. Navíc za takovým nicotným účelem, abych se tam potkal s bývalými spolužáky, z nichž většina už jsou pro mě skoro cizí lidi.

Většinu mé poněkud malé potřeby společenského vyžití uspokojuje skupinová psychoterapie - i když její podstatou je práce na sobě a podpora ostatních kolegů pacientů. Ale jednak tam jsou lidi, kteří mi jsou sympatičtí a místo planého mlácení pyskem se tam řeší konkrétní témata. I když některá sezení jsou těžká a vyčerpávající, stojí mi za to, každé pondělí se s těmi lidmi setkávat.

Chtěli mě tam vůbec?

Když jsem nebyl v r. 2014 pozzván na sraz po 20 letech a posléze mi bylo řečeno, že to bylo kvůli tomu bordelu, co jsem udělal na Spolužáci.cz, tak to sice nebylo úplně příjemné, ale bylo to aspoň férové.

Ale na sraz po 25 letech jsem pozván byl. Ale pozvánku hned zaříznul z výše uvedených důvodů. Až po srazu, kdy se ke mě skrz jednu z účastnic, kterou mám na Facebooku v přátelích, "propsaly" fotky, jsem se znovu podíval na stránku akce. A u ní byl následující příspěvek:

Seznam těch, kteří se nezúčastnili ...

A jak je vidět, jen u mého jména byl vysmátý smajlík. Možná jsem paranoidní a možná si to vysvětluju špatně, ale beru to jako signál toho, že jsem jim buď pro srandu nebo že mě tam ve skutečnosti ani nechtěli. Kdyby to sdělili přímo, bylo by to v pořádku. Nějakou nepříjemnou zpětnou vazbu snesu a bylo by to férové. Ale takhle mi to přijde... hovadské.

Utvrdilo mě to v tom, že je lepší a pro mě přirozenější se setkávat s lidmi, se kterými je mi dobře a kteří jsou mi blízcí nebo jinak pro mě důležití - a tudíž je mi s nimi dobře. Příp. když to setkání má pro mě nějaký přínos - a setkat se s někým, jenom abych "drbal", to fakt není.

[post_title] => Jak jsem se nesrazil se základkou [post_excerpt] => Na přelomu léta a podzimu roku 2019 proběhl sraz se ZŠ po 25 letech. Vyprdnul jsem se na něj a pozvání jsem hned, jak dorazilo, jsem zaříznul hned, jak jsem ho uviděl u sebe na Facebooku. [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => jak-jsem-se-nesrazil-se-zakladkou [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2019-10-17 12:50:32 [post_modified_gmt] => 2019-10-17 10:50:32 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=1102 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [4] => WP_Post Object ( [ID] => 1049 [post_author] => 1 [post_date] => 2019-09-05 00:45:06 [post_date_gmt] => 2019-09-04 22:45:06 [post_content] =>

Proč...?

S nápadem vypadnout na nějakou delší dobu z Prahy přišla moje drahá polovička. Už pár let předtím mluvila o tom, že by aspoň na rok chtěla vypadnout někam na samotu mimo civilizaci, obklopenou přírodou.

Ale poslední impuls tomu dodalo párové sezení u psycholožky někdy v březnu 2019, kde drahá polovička mluvila o tom, že je uondaná z pražského ruchu a každodenního stereotypu a že by chtěla nějakou zásadnější změnu v životě. A hned večer začala projíždět nabídky pronájmů domů mimo Prahu.

Já osobně mám stereotyp docela rád (je to takové moje "bezpečné místo"), ale stejně jako drahá polovička jsem byl utahaný z toho pražského ruchu a čím dál víc alergický na to velké množství a rozmanitost lidí (až nezdravě mnoho Rusů, Číňanů a jiných uhulákaných cizinců) kolem mě, jen co jsem vytáhl paty z baráku. A kvůli tomu jsem měl čím dál častěji propady do stavů podobným depresi. A tak jsem ani moc nebyl proti.

V několikakolovém výběrovém řízení na nové obyvatele jsme sice skončili mezi neúspěšnými, ale "výherce" to nakonec zrušil - takže domeček byl nabídnut nám. Z čehož já osobně jsem byl nadšený, neboť jsem si to tam zamiloval už když jsme tam byli na prohlídce.

A tak 10. června, krátce po návratu z dovolené, jsme po poledni zvedli kotvy a přestěhovali se. Ještě jsme několikrát byli ve starém bytě kvůli úklidu a opravám a naposledy kvůli předání. A následně ještě tahanice s pronajímatelkou kvůli vyrovnání škod (neměli jsme sjednanou kauci, která by to pokryla).

Netěšil jsem se nadarmo

Když bylo jisté, že vypadneme z "toxické" Libně do malebného městečka v ještě malebnější krajině, těšil jsem se na to jako malé dítě na Vánoce. A když jsme se tam přestěhovali, byl jsem utvrzen v tom, že jsem se netěšil nadarmo. Dokonce je to tu ještě lepší, než jsem čekal!

Těšil jsem se sem i proto, že krajina a prostředí mi připomíná to v mém "rodném" Šluknovském výběžku. Je podobně zvlněná, směrem na jih, k Sázavě asi o něco víc (zařezává se to tam do hlubokého údolí).

Ale hlavně jsem se těšil na to, že se dostanu do prostředí, kde je božský klid, málo lidí kolem mě a naopak hodně přírody - zkrátka takového, které mě nevysává, ale naopak dobíjí. A opravdu jsem se toho dočkal. Místo kakofonie, kterou vytváří hodně lidí svým žvatláním v různých jazycích tu nejvíc slýchám kvokající a kdákající slepice od sousedů, zvon odbíjejících hodin na radniční věži, zpěv ptáků (teď už zdaleka tolik ne - holt už zahnízdili a na jejich další koncert si budeme muset počkat na příští jaro) atd.

Hodně dlouho jsem byl přesvědčen, že jsem Pražák, který vyrůstal na špatném místě - protože tím, že mám potřebu si hledět svého a mít ostatní (hlavně cizí) lidi na salámu, jsem tam dokonale zapadl. A i ta anonymita mi vyhovovala. Ale přece jen klid, nálo lidí a hodně přírody je pro mě přirozenější prostředí než pražský kravál a chaos :)

A když k tomu přičtu skutečnost, že Jílové je od Prahy asi tak daleko jako z Vilémova (nebo Poustevny) do Rumburka a zůstávají mi pořád prakticky stejné možnosti ohledně práce apod., tak je to pro mě téměř ideální místo pro život :)

A nakonec ještě taková třešnička na dortu jsou nynější pronajímatelka a jej rodina a sousedi od nás z domu, kteří jsou velice přívětiví, srdeční a vstřícní.

Jako v nervovém sanatoriu

Musím říct, že bydlení v Jílovém má blahodárný vliv na mé podlomené psychické zdraví. Asi i proto, že do Prahy se dostanu tak 2x - 3x týdně, mě už lidi "nevysávají" tolik jako předtím. Množství dekompenzací z velkého množství lidí (či jiných rušivých podnětů) se citelně snížilo (asi největší byla ta, když na manželčinu oslavu narozenin přijeli její kolegové z práce - ani ne přímo z těch lidí, ale z faktu, že se kvůli počasí náhle změnil program a místo grilovačky na zahradě se nakýblovali k nám do baráku).

O prázdninách nefungovala naše terapeutická skupina, prý z kapacitních důvodů. Ale asi je mi tady natolik dobře, že jsem ji ani nepotřeboval. Ale po některých lidech se mi tak trochu stýská a už se tam zase po prázdninách těším :)

Je sice pravda, že se nám zvedly náklady na bydlení asi o třetinu, ale myslím, že se to vyplatí. Nynější nájem odpovídá vyššímu průměru za 2+kk v širším centru Prahy a přitom máme to bydlení za tu cenu přímo luxusní (3+kk + zahrada + další prostory). A je to taková investice do zdraví (hlavně toho duševního).

[post_title] => Jsem "Jílovej" [post_excerpt] => Z velkoměsta na venkov, z bytu do domku, z Prahy-Libně do Jílového u Prahy... Zkrátka jsme se s drahou polovičkou sbalili a 10. června 2019 přemístili za Prahu... [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => jsem-jilovej [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2019-09-05 00:45:06 [post_modified_gmt] => 2019-09-04 22:45:06 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=1049 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [5] => WP_Post Object ( [ID] => 947 [post_author] => 1 [post_date] => 2019-05-01 12:54:57 [post_date_gmt] => 2019-05-01 10:54:57 [post_content] =>

Obrázek je "vypůjčený" odněkud z internetu (viz vodoznak). Časem jej možná nahradím vlastním výtvorem :)

Pokud mě aspoň trochu znáš, pak jistě víš, že chodit na mejdany a jiné společenské akce, kde je víc lidí pohromadě, je pro mě spíš plýtvání energií (i když s těmi "správnými" lidmi to může být fajn). A pokud mě znáš ještě líp, pak jistě víš, že bych radši sežral hovno, než abych se navlékl do kvádra, oběsil na kravatu a takto zohaven šel na ples, do opery nebo na jinou, podobně "toxickou" akci.

Ale 20. února 1998 jsem se tomuto bohužel zpronevěřil a pod nátlakem (kterému jsem se tehdy neuměl bránit a bůhvíjestli bych byl schopen se mu bránit i dnes) jsem byl nucen jít na maturitní ples třídy 4. A Obchodní akademie Rumburk, do které jsem patřil - a stát se tak jednou z "hvězd večera"... A způsobil si tímto hluboké zranění na duši. To se mi podařilo jakž takž vyléčit v psychoterapii. Ale jizva, která po tom zůstala, dává o sobě vědět dodnes. Takže tento výlev ber jako takové podrbání oné jizvy :)

Před "Dnem D"

Jak jsem se pokusil z té šaškárny vycouvat

Ač ples proběhl až v druhé polovině února 1998, horečné přípravy začaly už v průběhu září, kdy se studenti trochu aklimatizovali na školní rutinu. A brzy na to se mi z té děsivé představy, že se budu muset navléknout do kvádra a oběsit na kravatě a takto zohaven pak jako medvěd v cirkuse šaškovat před (nejen mými) rodiči, učiteli a vůbec všemi, kdo si přišli za svých 50 Kč užít, začalo od úzkostí plašit trávicí ústrojí a zhoršilo se mi spaní.

Už od prváku jsme měli každý měsíc platit výpalné na ples v částce 10 Kč měsíčně. Ale až na pár světlých výjimek na to každý házel bobek. A tak někdy v průběhu září (nebo října) organizátorky tahat ze spolužáků výpalné zpětně (v mém případě něco přes 300 Kč). A tehdy jsem si dovolil tu drzost, že jsem prohlásil, že nic platit nebudu a na žádný ples nejdu. Následovala reakce v tom duchu, že takhle nééé, že bych tam měl být taky, když jsem kreslil plakát apod. Nakonec jsem nátlaku podlehl a výpalné zaplatil. Trávení se mi plašilo ještě víc, protože už jsem v tom byl namočen až po uši.

Jak jsem sabotoval nácvik nástupu

Někdy v lednu si organizátorky usmyslely, že bychom měli nacvičit nástup. Choreografii na píseň Time to say Goodbye, nazpívanou duem Andrea Bocelli a Sarah Brightman vytvořila matka jednoho spolužáka.

První zkouška byla součástí hodiny tělocviku. Záškoláctví nebyl můj styl a trávicí ústrojí se mi plašilo příliš málo na to, abych mohl zůstat doma. Takže pro mě nebylo prakticky možné se tomu vyhnout. Sice jsem se kroutil jak tasemnice v lejně dle choreografie, ale s takovým odporem, že jsem málem ozdobil parkety v tělocvičně natrávenou snídaní.

Další čtyři zkoušky probíhaly až po škole. A tomu bylo možné se vyhnout. Přece jen bych byl sám proti sobě, kdybych si měl zopakovat ten nepříjemný zážitek. A zdlouhavě nacvičovat něco, co použiju jen jednou v životě, je pro mě plýtvání energií dodnes. Takže místo na zkoušku jsem zamířil na nádraží a odtud vlakem směr bezpečí domova.

Ale ukázalo se, že ani doma před tím nejsem úplně v bezpečí. To, že organizátorky prskaly jak nakopnutí křečci, když jsem poprvé nepřišel, to se ještě dalo přežít. Ale horší bylo to, že jedna z nich to práskla svému otci, od něj se to dozvěděla moje máma a druhý den, co jsem přišel ze školy, mi rodičové kladli na srdce, abych šel aspoň na dvě zkoušky. Naštěstí aspoň tady pud sebezáchovy fungoval dobře a další zkoušky se musely obejít beze mě.

Několik dalších týdnů byl relativní klid. Ale pak přišel den poslední, generální zkoušky dva dny před plesem, a ta probíhala na "místě činu", ve velkém sále rumburského kulturního domu. Ani ten den jsem neměl v úmyslu se trýznit účastí na zkoušce - zvlášť když po poctivě uplavaném kilometru o tělocviku v bazénu jsem byl rád, že se udržím na nohou. Ale jedna z organizátorek (ta samá, co několik týdnů předtím způsobila, že se o absenci na zkouškách dozvěděli rodiče) si usmyslela, že mě na generálku dostane, i kdyby čert na její koze jezdil. A tak do mě hučela, že jsem inteligent, že bych to měl udělat i kvůli mým rodičům (tahat do toho nejbližší, to je opravdu sviňárna), že zklamu nejen jí, když nepřijdu atd. Nakonec jsem na to kývnul. A z frustrace, že jsem podlehl jejímu nátlaku, jsem měl zkažený celý zbytek vyučování.

Po vyučování jsem si zašel do Venuše (oblíbená restaurace mezi rumburskými studenty), abych tu frustraci aspoň trochu rozpustil v alkoholu. Posilněn dvěma sklenicemi piva jsem pak vyrazil směr kulturák, abych tam ve 14 hodin byl. Ale spolužáci se tam trousili jako švábi na pivo a ze 14. hodiny bylo 14:30 a ještě tam nebyli úplně všichni. Ale pud sebezáchovy na poslední chvíli zafungoval a ve spojení s narůstajícím stresem z toho, že mi ujede vlak, jsem se těsně před začátkem zkoušky sebral a jel domů.

Druhý den ve škole jsem to od té samé osoby, která do mě den před tím hučela, dostal pěkně sežrat. Jakože by mě nezabilo, kdybych tam počkal, že jsem se zachoval jako blbeček a všechny jsem zklamal a že jestli si myslím, že jsem originální, že jsem trapný. Což mě opět solidně namíchlo.

"Den D"

Než jsem jel na ples...

Nastal "Den D", tedy 20. únor 1998. Byl, pátek a my jsme měli volno - abychom nabrali síly na ples a organizátorky ještě doladily to, co bylo třeba. Venku mrzlo a svítilo slunce a na zemi ležela nesouvislá vrstva sněhu. Na olympiádě v japonském Naganu proběhl slavný a napínavý hokejový zápas ČR - Kanada, ve kterém "naši" vyhráli v nájezdech. Někdy od 11. hodiny dopolední jsem se začal intoxikovat alkoholem z placatky rumu (dnes se mu říká Tuzemák) - ale jen tak, abych se udržel v klidu, ale hned se nezmatlal jak carský důstojník.

Někdy kolem 16. hodiny jsem se začal soukat do kvádra a věšet na kravatě. Když jsem byl zohaven, máma pronesla: "To je úplně jinej člověk!" Mírný útlum díky alkoholu zabránil, abych se zase nezačal svlékat. Cítil jsem se podobně nepatřičně, jakobych měl vyjít ven nahý. I proto jsem zůstal v přetopeném vlaku zababušen v zimní bundě. Cestou od vlaku jsem v supermarketu doplnil zásoby rumu a pokračoval dál.

Než ta šaškárna začala...

Do kulturáku jsem dorazil něco kolem šesté hodiny večer. Už tam bylo několik málo oběšených spolužáků. Nic moc se nedělo a já jsem pokračoval v intoxikaci alkoholem. Pomalu se na "místo činu" trousili další spolužáci - jak mužštiny - tj. ti oběšení, tak ti ženského pohlaví, navlečení do pytlů na mrtvoly různých barev a tvarů a se srstí na hlavě zformovanou do podoby připomínající kravinec, klubko hadů, sopl z nosu nebo do jiné obskurnosti (až na pár světlých výjimek, co neměly potřebu si srst hanobit tvarováním do kravinců nebo délka srsti to ani nedovolovala). S přibývajícím množstvím oběšenců a pytlů na mrtvoly v kulturáku sílil i proud těch příchozích. Kromě spolužáků se v prostorách kulturáku hromadili i oběšenci a pytle na mrtvoly s kravinci, hady a soply na hlavách z řad kantorů, blízkých příbuzných spolužáků a dalších, co se přišli za svých 50 Kč užít.

Jelikož jsem se alkoholem intoxikoval rychleji než jsem původně chtěl, bylo to po spotřebování druhé placatky rumu na mně i vidět - neboť jsem vyvaloval oči jak kočka se zácpou, která se pokouší vykonat velkou potřebu. Ale to mi bylo v tu chvíli jedno - hlavně, že jsem byl od toho, co se děje kolem mě, emočně odříznut.

A je to tady!

Ples měl začít v 8 hodin večer, ale začal v půl deváté. Nejdřív nějaké to předtančení a do toho moderátor s nepřirozenou intonací cosi blábolil. V předsálí jsme se řadili na nástup - oběšenci vlevo, pytle na mrtvoly vpravo. Spolužáci z obou skupin mi kladli na srdce, abych to nezkazil a všechno zvládl. Jeden obzvlášť nervózní brblal cosi o debilovi, který nechodil na zkoušky. Zkrátka každý byl nervózní po svém.

A najednou to přišlo - zlatý hřeb (do rakve) večera. Na jekot Sarah Brightman "táájm tůůů seeej guuut báááj" se do sálu vyklátily pytle na mrtvoly. O něco později na halekání Andrey Bocelliho "kóóón tééé partýýýróóó" se vyklátili oběšenci včetně mně. Ve zbytku té změti zvuků jsme se tam dle choreografie kroutili jak tasemnice v lejně. Až na drobné zaváhání jsem tu choreografii zvládl bez problémů, takže bylo zbytečné se týrat chozením na zkoušky.

Následoval další obvyklý rituál - třídní učitel na dřevěném stupínku věšel na studenty bílý saténový hadr s nápisem "Maturant 1998". Moderátor do toho něco zablábolil o konkrétním člověku - porád s tou nepřirozenou intonací. Ty čtyři schody na stupínek jsem vzal po dvou, což následovalo velkým halasem obecenstva v sále.

Pak ještě následovalo sbírání peněz, co nám obecenstvo předhazovalo jak zrní slepicím na dvorku, halekání studentské hymny "Gaudeamus igitur" a další nesmysly. Další trojí tradiční křepčení jsem absolvovat nemusel. V průběhu zbytku pobytu na plese jsem opět pokračoval v intoxikaci alkoholem - tentokrát v podobě bílého vína. Kolem půl jedenácté večer mě máma vzala za kulturák, abych si strčil prsty do krku a nechal obsah žaludku ze sebe vycouvat. Po návratu do kulturáku jsem dostal chléb se salámem a za chvíli jsem s rodiči a otcovým bývalým kapelníkem, který nás odvážel, jeli domů.

Po "Dni D"

Druhý den ráno jsem se probudil s tím, že se mi v rychlém sledu zjevovaly a zase mizely útržky vzpomínek. Připomínalo to čerstvě smíchané barevné plastelíny do jedné koule. Ale byl jsem rád, že to mám za sebou a už můžu zase chodit normálně v civilu.

O nějaký ten den později jsme si o jedné hodině společenského styku promítali video z plesu. A když jsem za střízliva a emočně neodstřižený od dění kolem mě viděl celou tu šaškárnu a sám sebe coby oběšence, jak se tam při nástupu kroutím, jak tasemnice v lejně a jak si jdu na stupínek pro ten bílý polyesterový hadr, všechno to na mě dolehlo - a šrám byl na světě.

Jak jsem se málem neoženil

Ještě hezkých pár let jsem měl potřebu brojit proti svatbě - dokonce jsem kdysi napsal článek "Nebetyčná šaškárna zvaná svatba". Nebo jsem si vytvořil pověru, že když se mi v noci zdá o tom, že se žením nebo se účastním nějaké svatby jako host, stane se mi v několika následujících dnech něco nepříjemného. Svatba byla pro mě velkým strašákem hlavně kvůli tomu, že by to mohl být takový "flashback" maturáku - jakože bych se nechal vmanévrovat do toho, abych oběšen na kravátli zase šaškoval :)

Až někdy v roce 2011 nebo 2012 mě drahá polovička s její kamarádkou při jednom posezení u vína přesvědčily o tom, že svatba bude taková, jakou si ji uděláme a ten strach a potřeba proti ní brojit postupně ustal.

Svatbu jsme měli malou (10 lidí při obřadu, 8 lidí na hostině), já jsem se ženil v tričku a ve výsledku to byl jedna z nejlepších věcí v životě, kterou jsme s drahou polovičkou udělali. A i když jsem se z toho půl roku vzpamatovával, vzpomínám "náš den" v dobrém :)

Jak jsem to probíral na skupinové psychoterapii

Já vím - o tom, co se probírá v terapii, by mělo zůstat jen tam (i terapeuti musí dodržovat zásady mlčenlivosti) - ale už je to dlouho (víc než dva roky), co jsem si na "skupině" vzal můj maturák jako téma, a tak si myslím, že něco málo z toho, co tam zaznělo, mohu vypustit... :)

To nutkání vzít si můj maturák jako téma, nastartovala skupina týden předtím. Měl jsem být součástí nácviku nějaké situace a dělat tramvaj. Leč z myšlenky, že bych měl dělat něco jiného než Tomáše Škvrnu, se mi udělalo zle - doslova mě to parazitovalo a, jsa bílý jak stěna, jsem tam začal zmateně chodit po místnosti :D Že to souvisí s maturákem, mi došlo další den - kdy mi začaly naskakovat vzpomínky na něj.

A tak jsem si maturák vzal další týden jako téma. Od tehdejší terapeutky i spolupacientů se mi dostalo hodně podpory (ostatně jako vždy). Byl jsem ujištěn, že kdyby mě organizátorky nenutily do účasti na něm, svět by se nezbořil a ples by nijak neutrpěl. A naopak by si ušetřily spoustu námahy se zařizováním navíc kvůli ústupkům vůči mně.

Kromě různých historek a perliček z maturitních plesů spolupacientů jsme probírali i motivy, proč měly organizátorky potřebu mě na maturák dostat stůj co stůj. A asi nejzásadnější byly tyto dva:

  • Maturák organizovala ženská část třídy. A že ženštiny mají tendenci ty přípravy dost "žrát". Vysvětluju si to tak, že je to, spolu se svatbou, "jejich" den, na kterém chtějí zazářit a být za princezny - a vše musí být dokonalé. V případě naší třídy i účast pokud možno veškerého osazenstva (včetně mé osoby) .
  • Svou roli v tom mohla hrát i skutečnost, že Šluknovský výběžek a okolí je převážně venkovská oblast, kde se drby šíří opravdu rychle (i jen "per huba"). Organizátorky tak patrně se chtěly zapsat do mínění zdejších obyvatel co nejlíp. Mohl v tom být i tlak ze strany (nejen) obchodní akademie kvůli pověsti apod.

Dalším důvodem, který mě napadl nezávisle na tom, může být i ten, že si organizátorky chtěly něco dokázat. Konkrétně v případě oné spolužačky, která mou první neúčast nabonzovala a před poslední zkouškou do mě nejvíc hučela, jsem se dozvěděl (resp. tak mi to vyplynulo z toho, co mi bylo sděleno), ji rodiče měli za malou holčičku.

Zvonec na konec

Spousta lidí se na maturák - ať už svůj nebo někoho svého blízkého - těší nebo na něj ráda vzpomíná. Pokud patříš mezi tyto lidi a udělalo ti to nedobře, pak tomu rozumím. Ale to není můj problém.

Můj problém je jen ten, že mám z maturáku dodnes na duši jizvu, jejíž projevy se snažím tlumit - třeba i tímto výlevem :)

[post_title] => Jak jsem maturitně (ne)plesal [post_excerpt] => Profesorka Pěčková nebyla jediným fenoménem na střední škole, ze kterého mám do dnes na duši jizvu, která mi stojí za to, ošetřit ji jedovatým výlevem. Tím dalším (a nejspíš i posledním) je "můj" maturitní ples. [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => jak-jsem-maturitne-neplesal [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2019-05-10 19:24:28 [post_modified_gmt] => 2019-05-10 17:24:28 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=947 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [6] => WP_Post Object ( [ID] => 810 [post_author] => 1 [post_date] => 2019-03-06 16:01:24 [post_date_gmt] => 2019-03-06 15:01:24 [post_content] =>

Profesorku Pěčkovou tu líčím tak, jak si ji pamatuju (jako fanatickou megeru). Pokud jsi ji znal(a) a pamatuješ si ji jinak, pak je to v pořádku.

V naší třídě (obchodní akademie, třída A, rok ukončení 1998) strašila před tabulí o hodinách ČJL (Český jazyk a literatura) od prváku do třeťáku (léta 1994 - 97), mém případě už při přijímačkách - kdy mě hned po příchodu sprdla, že se opírám o lavici :)

Na profesorku Pěčkovou sedí malebné, relativně nové a poněkud jadrné slovíčko dobroser. Protože vnucováním své představy "dobra" jednoduše spoustu lidí, s prominutím, srala. Naprostou většinu z nich tvořili studenti, kteří museli několikrát týdně její strašení před tabulí a ještě častěji její strašení na chodbách rumburského gymnázia a obchodky, kde ukájela své nutkání někoho sprdnout za sebemenší kravinu. Mezi ně patří i moje maličkost.

Její dobroserský přístup v kombinaci s mým poněkud křehčím psychickým korpusem (a řadou dalších činitelů) měly za následek to, že jsem si uhnal solidní šrám na duši, jehož následky dávají o sobě vědět ještě dnes (v psychoterapii dokonce vyšlo najevo, že má prsty v utváření mé psychiatrické diagnózy) - ale o tom se něco víc dozvíš později...

Dobroser neboli fanatik

Slovníček často říkaných frází

Malý výčet slov a frází, které profesorka Pěčková používala a na které jsem si vzpoměl

  • Váženíčkové - nejčastější oslovování celého osazenstva třídy, jeden z mnoha novotvarů, které často používala. Mezi studenty se toto používalo spíš jako nadávka :)
  • Co je to za pořádek? - nezřídka používané zvolání, když se jeden, či více studentů dopustilo více než jedné odchylky od jejích představ, jak se studenti mají chovat.
  • ...poznávat a uvědomovat si - Nevím, jak to bylo přesně, ale toto jsem slýchával nejvíc hlavně v prváku, když chtěla, aby si studenti nechali rozležet to, co jim hustila do hlavy.
  • Myslíte, že vám bude špatně? Ne, bude vám dobře! - toto říkávala, když se snažila přesvědčit studenty, aby se více věnovali "krásnu".
  • My se spolu nebavíme, my spolu hovoříme! - tuto větu používala, když se jí zdálo, že je při rozhovoru s ní student příliš uvolněný.
  • Internet je hnusný druh komunikace - osobně jsem to slyšel jen jednou, ale věřím, že to řekla vícekrát (minimálně jednou v každé třídě, kde ve školním roce 1996 - 97 učila) - bylo to v době, kdy se obchodní akademie poprvé připojila na informační superdálnici.

Profesorka Pěčková byla jako správný dobroser ukázkový fanatik. Svůj pokřivený pohled na svět vydávala za ten jediný správný a s pocitem nadřazenosti se jej snažila stůj co stůj vtlouct svým studentům, aby se stali "lepšími lidmi" jako ona sama. Studenti, kteří nebyli (dostatečně) ochotní se nechat zblbnout, u ní vyvolávali pocity frustrace, které dávala najevo různými způsoby - od nadávání na liknavost, přes špatné známky až po "potopení" u maturity.

Hodiny výčitek a moralizování

Když profesorka Pěčková o hodinách ČJL jen zmateně blábolila o tom, co má tento předmět obsahovat, tak to bylo ještě únosné - i když se čas plazil jak unavený slimák.

Ale většinu času využívala k tomu, aby poblila všechno, co studenty zajímalo a bavilo a nehodilo se jí do krámu - v tom smyslu, že to jsou jen mámení pekelná a "lepších lidí" nehodná. A držkovala, že se jim studenti věnují místo toho, aby se připravovali na další hodiny ČJL - nebo aspoň hltali "hodnotnou" literaturu a vymetali "hodnotné" kulturní akce ("hodnotné" = odpovídající jejímu vkusu nebo ty, na jejichž organizaci se podílela).

Často slastně slintala o tom, jak studenti, kteří s ní jeli do Národního divadla na nějakou tu operu, jí děkovali za krásný zážitek a pak se osazenstvu třídy vysmála v tom duchu, že jsou lůzři, když s ní nejeli "za krásou".

Sprdávám, tedy jsem

Mimo hodiny ČJL se profesorka Pěčková nejvíc projevovala tím, že kárala a sprdávala studenty za sebemenší prohřešek proti školnímu řádu, etiketě a vůbec jejím představám o tom, jak by se "správný" student měl chovat. Nejčastěji to bylo za hlučnější chování (no budiž), ale často to bylo za úplné malichernosti - jednou za ruce v kapse, po druhé za špatně položené bankovky (když jí nějaký student něco platil), po třetí za špatně vyslovenou větu (i když byla gramaticky správně) atd. atd. Mě osobně poprvé hned u přijímaček, že se opírám o lavici, jakmile vtrhla do třídy :)

Malý a velký

Profesorka Pěčková jakožto správný fanatik a vymývač mozků dělila (nejen) studenty na "velké" a "malé" - podle toho, jak dávali najevo, že tu její nalejvárnu baští (taková obdoba "úspěšný" vs "lůzr" nebo "zbožný" vs. "kacíř"). Zatímco ty "velké" dávala za příklad, do těch "malých" hustila, že by měli "růst" a aby tomu dodala patřičné naléhavosti, nezřídka si neodpustila výhrůžku v tom duchu, že ten, kdo nebude "růst", s tím zatočí.

Muži na odstřel a sportovci zvlášť

Nešlo si nevšimnout, že profesorka Pěčková nápadně více upřednostňovala studentky před studenty. Zřejmě to bylo tím, že studenti měli tendenci k více svéhlavému jednání a větší odolnosti vůči jejím nalejvárnám.

Ještě hůř na tom byli ti, kteří závodně sportovali nebo se ve svém volném čase nějak výrazněji věnovali "závadným" zájmům na úkor přípravám na hodiny ČJL. Vím o několika případech, kdy studenti nebyli právě kvůli tomu připuštěni k maturitě.

Odpočinek je fuj

Profesorka Pěčková, coby správný dobroser, brojila i proti jevům, které jsou naprosto přirozené - jako je snaha zjednodušit si život nebo potřeba odpočinku. Hustila do studentů, že by měli co nejvíc času využít k práci a odpočívání je jen projev lenosti. S tímto dávala za vzor pracovitost Japonců (kteří i z přepracování umírají).

Striktní, její druhé jméno

Profesorka Pěčková až chorobně trvala na striktním provádění různých úkonů a sebemenší odchylka měla za následek přinejmenším sprdnutí na tři doby. Např. jediný přípustný tvar slovesa "chybět" ve 3. osobě množného čísla byl "chybějí", i když i "chybí" je správně - nebo např. "renesance" bylo přípustné vyslovit se "s", i když i výslovnost "renezance" je správně. To samé znamenalo i formátování zápisků do sešitu, používání psacího písma (v osmé třídě jsem už přecházel na skript, tj. ručně psané "tiskací" písmo), který používají studenti jen pro sebe (kde bylo v podstatě jedno, jak si to student píše), pokládání bankovek atd. atd.

Alespoň jednou za hodinu si neodpustila poznámku ohledně způsobu sezení v lavici. Jenže sedět celých 45 (nebo spíš 48 - 50) minut jako prkno a s nohama v nepříliš ergonomicky řešených lavicích bylo prakticky neproveditelné (zejména pro pány mít nohy u sebe, a tudíž skřípnuté nádobíčko mezi stehny, by bylo hotové peklo). Takže studenti její výzvy, aby seděli "správně", většinou pouštěli jedním uchem dovnitř a druhým ven.


To jsou asi všechny špeky, na které jsem si vzpomněl. Jistě by se daly najít ještě další, ale buď už je vymetl čas a psychoterapie nebo jsou zasunuty v dlouhodobé paměti tak hluboko, že je mozek ani dolovoat odtamtud nechce... :)

Profesorka Pěčková a já

Jak jsem jí dával najevo svou "nelásku"

Pravděpodobně puberta a potřeba rebelovat a nejspíš i již vypěstovaná přecitlivělost na nátlak k příjetí "jediné správné víry" ze strany mého dědečka, fanatického to komunisty, způsobily, že jsem se stal jedním z mála, kdo profesorce Pěčkové dával najevo, že je mi její dobroserství silně proti srsti.

Někdy to bylo záměrně - např. v jedné slohovce ve třeťáku na volné téma jsem jí napsal, že její způsob výuky zavání šikanou. Nebo ve druháku ve fiktivním dopisu bratrancovi jsem popisoval přejetou kočku s vypadlým okem a přejetého ježka, jehož střeva vedle něj byla natažená jako kabel. Anebo ve slohové práci na téma "Jak jsem vyrostl přes prázdniny" jsem jen stručně napsal, že mi o číslo vyrostla noha. Její červeně psané komentáře byly někdy i dvakrát delší než to, co jsem já psal modře.

Kromě toho se mi povedlo profesorku Pěčkovou nechtěně "vytrolit" např. tím, že když se mě ve druháku ptala, jestli jsem se připravoval na hodinu ČJL a já upřímně odpověděl, že ne. Ona na to "Nezdá se ti, že jsi poněkud drzý? Kdyby tu byla moje matka, jednu by ti ušila!" Jindy jsem zase zdrhnul z filmového představení v kině. Když se studenti měli drzost zasmát nějaké vtipné scéně ve filmu Philadelphia, ona prskala, že rušíme a kdo nepochopil vážnost filmu, může vypadnout - tak jsem ji vzal za slovo a vypadnul jsem :)

Co na to profesorka Pěčková? Nejdřív to u mě brala jako takový roztomilý výstřelek. Později už se jí to přestávalo líbit a na konci třeťáku mi už nepřímo vyhrožovala, že se mnou zatočí. Ale to už nestihla, protože byla na konci třeťáku odejita a ve čtvrťáku měla naše třída na ČJL již o poznání přívětivější profesorku Havlíčkovou.

A co na to spolužáci? Velká část z nich mě podporovala - i když o její upřímnosti by se s odstupem času dalo pochybovat (ale tehdy jsem ty pochybnosti neměl). Jiní studenti mě zase nabádali, abych s tou rebelií přestal a naopak vyšel profesorce Pěčkové vstříc. Ale to nepřicházelo v úvahu. Protože vyjít jí vstříc znamenalo ohnout hřbet a zpronevěřit se sám sobě.

Následky

Nejspíš si klepeš na čelo a říkáš si, jak na tom musím být špatně, když jsem se s tím dodnes nevypořádal a profesorka Pěčková mi straší v hlavě ještě víc než 20 let potom, co naposledy strašila před tabulí a před devíti lety začala žrát trávu zespoda.

Je sice pravda, že následky jejího dobroserství o sobě dávají ještě dnes, ale už to ani zdaleka nedělá takovou rotyku jako ještě před deseti lety - kdy při vzpomínce na ni mi ještě pěnila krev. Šrám se už sice zahojil, ale zůstala po něm nepěkná jizva, která občas pořádně zasvrbí.

Jak jsem psal na začátku, vybublalo najevo, že profesorka Pěčková má prsty v utváření mé psychiatrické diagnózy - nebo alespoň některých narušených vzorců prožívání a chování. Zcela jistě má prsty v tomto:

  • Asi tím nejzásadnějším je až nezdravá citlivost na to, když se mě někdo snaží proti mé vůli vmanipulovat tam, kam nechci nebo dokonce mě předělat k obrazu svému. Emoce moc najevo nedávám, a tak spíš zuřím uvnitř :) Pokud si to rychle nevybiju, pak to dělá v hlavě pěknou rotyku.
  • Poezii, divadlu, klasické hudbě apod. jsem nikdy nepřišel na chuť a byly mi spíš lhostejné. Ale kvůli agresívní propagandě profesorky Pěčkové, jsem začal tyto formy kultury a umění nenávidět. A dlouho trvalo, než se můj vztah k nim aspoň částečně vrátil zpět ke lhostejnosti - nebo se ta averze schovala za něco jiného.
  • Profesorka Pěčková mi zprotivila slova "krása" a "krásný" a dlouho jsem si zakazoval je používat. Naštěstí jsem je už z "blacklistu" odstranil :)
  • Jistě by se dalo najít i něco pozitivního - ale momentálně si na nic nevzpomínám :)

Co jí k tomu vedlo?

Jaká opravdu profesorka Pěčková byla, budou vědět jen ti, kdo ji opravdu dobře znali. Pro ty ostatní, včetně mně, jen zbývá prostor k domněnkám a spekulacím, co ji vedlo k tomu, že byla taková, jaká byla. Mně osobně napadá toto (ber to prosím s rezervou):

  • svou roli asi hrála mentalita, kterou si přinesla z oblasti odkud pocházela (Bílé Karpaty na česko-slovenské hranici) - moje tchýně pochází taky odtud a v některých rysech jsou si nápadně podobné :)
  • její dobroserství může vycházet i z možných psychických problémů (že dávala najevo vymezování se a nenávist vůči světu, kterému nerozuměla a frustrace z toho, že vynakládala energii zbytečně, ale nebyla to schopna přiznat).

Zvonec a konec

Myslím, že jsem vyčerpal vše, co jsem ti chtěl předhodit (a co mě napadlo). Takže je na místě tento výlev ukončit. Pro mě osobně svůj účel splnil, neboť se mi podařilo ošetřit jizvu, která mi po ní na duši zůstala.

Takhle nějak jsem krátce po maturitě ztvárnil profesorku Pěčkovou. Ale to je reprodukce z konce loňského roku :) Na ní je vidět, jaký jsem měl k ní vztah :)
[post_title] => Profesorka Pěčková po 20 letech [post_excerpt] => Tímto výplodem uspokojuju svou potřebu uplivnout nějakou tu jedovou slinu na adresu profesorky Pěčkové, pošahané to češtinářky ze střední školy, jejíž strašení před tabulí ve mně zanechalo následky. [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => profesorka-peckova-po-20-letech [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2019-03-06 16:01:24 [post_modified_gmt] => 2019-03-06 15:01:24 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=810 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [7] => WP_Post Object ( [ID] => 582 [post_author] => 1 [post_date] => 2018-10-03 14:53:27 [post_date_gmt] => 2018-10-03 12:53:27 [post_content] => Po samotném vstupu do terapie 21. 1. 2011 a začátku docházení do terapeutické skupiny 16. 8. 2016 je 2. říjen 2018 další důležitý milník v mé psychoterapii a "kariéře" psychiatrického pacienta. Protože jsem asi na tom už zřejmě tak dobře, že už "individuál" není momentálně potřeba. Jelikož má u mě větší přednost "otužování" se v oblasti mezilidských vztahů, nadále budu pokračovat v psychoterapii skupinové - která má být po úpravě pravidel fungování o něco náročnější. Samozřejmě budu taky docházet na krátké konzultace k mému psychiatrovi kvůli lékm, které beru "na hlavu". Ale zatím jsme se se psychologem dohodli jen na přerušení - protože je možné, že časem budu "individuál" zase potřebovat víc a začnu opět na něj chodit pravidelně. [post_title] => Přerušení individuální psychoterapie [post_excerpt] => V úterý 2. 10. jsem měl asi na delší dobu poslední "individuál" u psychologa. Byl velice krátký a s mým psychologem jsme se shodli na tom, že individuální psychoterapie už nemá takovou prioritu jako dosud a bude stačit, když na sezení budu chodit jen podle potřeby na požádání. [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => preruseni-individualni-psychoterapie [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2018-10-03 15:07:15 [post_modified_gmt] => 2018-10-03 13:07:15 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=582 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) ) Array ( [0] => WP_Post Object ( [ID] => 1125 [post_author] => 1 [post_date] => 2020-04-27 01:38:30 [post_date_gmt] => 2020-04-26 23:38:30 [post_content] =>

Jsem přesvědčen o tom, že by nebylo na škodu se více rozpovídat o tom, jak jsem díky psychoterapii zažil něco, čemu říkám "druhá puberta". Bylo to takové bouřlivější období, které začalo krátce potom, co jsem začal docházet k Mgr. Kolářové na sezení a trvalo asi rok a půl.

Myslím, že ono přirovnání k pubertě je na místě. Protože - snad kromě tělesných projevů - jsem zažíval něco podobného, co obvykle zažívá dospívající mladý člověk.

Psí kusy psychiky

Takovým nejzjevnějším projevem byly různé psí kusy, co mi dělala psychika. Nálada se mi měnila jak aprílové počasí a stačilo málo, abych někoho poslal do patřičných míst nebo uděll nějaké extempore (anebo aspoň nějaký naschvál). Kvůli tomu jsem se dostával do situací jak úsměvných (které kdyby někdo natočil a hodil na YouTube, byla by z toho výživná virální videa), tak i nepříjemných, ba přímo nebezpečných (kdy hrozila fyzická potyčka nebo jiné problémy).

Jsem přesvědčen, že jsem to dost přikrmil tím, že jsem se nechal ukecat k tomu, abych navštívil jistou lidovou léčitelku, která se zabývá kineziologií, reiki apod. - a jejíž metody byly poněkud agresívní a trochu zaváněly sektářskými praktikami.

Jak sám se sebou zacházet...?

Když se na to podívám s odstupem, tak mám za to, že ty výše zmíněné změny nálady a další špumprnágle byly jen projevem toho, jak se mi začal rychle měnit pohled na sebe i svět, zažité vzorce chování a myšlení apod. - a bylo to příliš rychlé na to, abych se tomu byl schopen přizpůsobovat a zařizovat se podle nich.

Takže jsem se znovu musel učit sám sebe používat. Dosud zašlapávaná sebedůvěra se začala stavět na oslabené, vratké nožičky - a to bylo asi jako přesednout z jízdního kola na motorku (a ne žádného fichtla, ale nějakou silnější kubaturu) - a to bez autoškoly. A pak se asi začala vyplavovat nahromaděná zlost a agrese, kterou jsem dosud spíš polykal a občas si "upšouknul" na sociálních sítích.

Všechno zlé je k něčemu dobré

I když jsem zažíval během "druhé puberty" nepříjemnosti, tak přece jen to bylo k něčemu dobré. Např.

  • Začátkem března 2011 jsem hodil bobek na "Vaška Hrozného", nejhoršího to šéfa, jakého jsem zažil - a jednu z nejhorších prací, kterou jsem měl. Sice jsem to udělal poněkud nešikovně (ještě jsem toho sociopata dráždil), ale začal jsem volněji dýchat. Následné nepodařené působení ve volném sdružení živnostníků a s tím spojené finanční problémy beru dnes jako součást terapie a ozdravnému procesu. Další práce byly a jsou už jen lepší - ať co do způsobu práce, prostředí, tak po finanční stránce.
  • Rozhádal jsem se s (některými) bývalými spolužáky ze základky a následně jsem se od nich trhnul. Došlo mi totiž, že si stejně s většinou z nich nemám co říct a že je lepší se soustředit na lidi mně opravdu blízké nebo jinak důležité - což lidi, se kterými jsem kdysi sdílel prostor ve škole, už nejsou.
  • Probouzející sebedůvěra se příznivě projevila v tom, že jsem začal být plodnější v oblasti hudební tvorby a později se vrátil ke kreslení. A nejen to...

Ještě trocha mudrování nakonec...

Spousta lidí si myslí, že když začne chodit ke cvokaři a řešit s nimi své problémy, bude jim jen líp a líp. Někdy to tak být může, ale dost často se stává, že zejména po těžších sezeních (např. vrtání se v traumatech) se psychický stav může přechodně zhoršit - což může nepříjemně překvapit a kvůli tomu spousta z nich přestane ke cvokaři chodit - a k dalšímu třeba už nejde, protože už tomu nevěří.

Nevím, jestli je to dobré přirovnání, ale když se ti zubař hrabe v puse, tak tě pak taky může nějakou dobu být citlivé místo, kde se ti hrabal (zub, dáseň nebo i celá pusa).

Obvykle to trvá několik dní, než se psychika zase srovná, ale když se řeší narušená osobnost nebo věci, které se s člověkem táhnou už od dětství, tak tyhle následky mohou přetrvávat delší dobu a může přijít "druhá puberta".


V dalším díle se dočteš něco o mé psychiatrické diagnóze.

[post_title] => ZŠM 2. díl: Druhá puberta [post_excerpt] => V minulém díle ses dočetl(a), jak jsem se dostal do terapie a skončil tím, že 21. 1. 2011 ve 14 hodin jsem měl úplně první sezení. V tomto díle se dočteš o úplných začátcích v terapii a bouřlivém období, kterému říkám "druhá puberta". [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => zsm-2-dil-druha-puberta [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2020-04-27 01:38:30 [post_modified_gmt] => 2020-04-26 23:38:30 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=1125 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [1] => WP_Post Object ( [ID] => 1089 [post_author] => 1 [post_date] => 2020-02-27 14:51:04 [post_date_gmt] => 2020-02-27 13:51:04 [post_content] =>

K tomu, abych pravidelně začal docházet na "pokec" se psychologem, příp. psychiatrem, mě přiměla má drahá polovička... Ale to trochu předbíhám. Takže pěkně od začátku

Dětství a školní léta

Když se pohrabu v paměti, tak jsem už od dětství úplně nezapadal mezi vrstevníky. Když pominu ty viditelné znaky spojené s vrozenou oční vadou (šilhání pravého oka a nutnost nosit brýle), tak už - s velkým odstupem - asi nějaké signály, že by s mou psychikou nemuselo být v pořádku.

Kromě toho, že si mě někteří vrstevníci dobírali, ba dokonce šikanovali (čemuž jsem se nedokázal účinně bránit) a poznámek ze školy typu "Tomáš se málo hlásí", jsem snad už od první třídy byl posílán k odborníkům. Tuším, že už v první třídě jsem byl v pedagogicko-psychologické poradně.

Ale jsem si jistý, že podruhé u psychologa jsem byl v sedmé třídě (školní rok -1992/93) - a to díky paní učitelce Jelínkové, kterou jsme měli na matematiku. Bylo jí divné, že jsem málo aktivní při hodinách a dle jejího názoru že to je kvůli nízkému sebevědomí. Podstoupil jsem tam nějaké vyšetření, jehož součástí byly i dva IQ testy. A jelikož mi v nich vyšly celkem vysoké cifry (125 a 134 - ten druhý po opravě :) ), začal jsem nosit nosánek tak trochu nahoru a dával najevo domnělou převahu. To mi vydrželo cca 5 let, kdy mě spolužáci ve třeťáku na střední v tomto dost "schladili" :) Takže z dnešního pohledu to nebylo příliš šťastné.

V dospělosti...

Jak jsem přibýval na věku a bral rozum, čím dál víc jsem si všímal, že mé chování, prožívání a reakce v určitých situacích je poněkud "nestandardní" - a když se snažím chovat "normálně", tak je to velice obtížné (asi jako pro praváka psát levou rukou). A nějak narůstala potřeba se víc pídit po tom, proč to tak je.

Někdy v roce 2006 nebo 2007 jsem si proto koupil knihu "Jste introvert", kterou napsala americká psycholožka Marti Olsen Laney (v anglickém originále "The Introvert's Advantage). Je sice pravda, že jsem se v ní dozvěděl leccos zajímavého, ale v poněkud pokřiveném vidění světa jsem si to přeložil tak, že coby introvert jsem lepší člověk, protože k přemýšlení používám mozek, kdežto extraverti pusu - a tím ze své podstaty jsou poněkud jednodušší a hloupější (neboť ústní dutina má menší mentální kapacitu než mozek). A tato snaha si namlouvat, že jsem "lepšočlověk" mi spíš škodila a já se spíš víc propadal, s promiutím, do sraček - čím dál větší úzkosti, vyčerpání, pesimismus apod.

Spása na obzoru

V březnu 2010 jsem se přes seznamku seznámil s mou drahou polovičkou. Až po půlroce mi v lázních v Jeseníkách přiznala, že má pocuchanou psychiku a povyprávěla mi, jak se k tomu dostala. Tím mi přišla ještě sympatičtější. A díky tomu jsem začal koketovat s myšlenkou, že bych se taky svěřil do rukou nějakého psychologa. Ale drahé polovičce jsem to zatím neříkal, protože jsem ještě nebyl přesvědčen, že to opravdu chci.

Ona si však sama všimla, že jsem vyčerpaný a přehnaně úzkostný. A nabídla mi, že bych mohl začít chodit k mgr. Kolářové , ke které sama kdysi chodila a která jí nejvíc pomohla, když jí bylo nejvíc ouvej. Přemlouvat mě nijak zvlášť nemusela, protože jsem už sám cítil, že to sám neutáhnu a že "psycho-odborník" by mi mohl pomoct. A taky zafungovala zvědavost. Koncem roku 2010 jsem byl pevně rozhodnutý a začátkem roku 2011 jsem mgr. Kolářovou kontaktoval. A 21. 11. 2011, ve 14 hodin začalo mé úplně první sezení.

První sezení

Na prvním sezení jsme s mgr. Kolářovou mluvili o tom, co mě k ní přivedlo. Já jsem řekl, že vyčerpání a problémy s komunikací (jakože si vykládám to, co někdo řekne, jinak než se očekává apod.) Ale mgr. Kolářová hned poznala, že mám velký problém se sebedůvěrou, a tak se hovor rychle stočil tím směrem. Hned po prvním sezení jsem se stal psychiatrickým pacientem, neboť jsem hned dostal recept na Seropram (SSRI antidepresivum), který užívám dodnes a papíry na vyplnění anamnézy.

Ale co je důležité, hned během prvního sezení mi docvaklo, že jsem udělal dobře, když jsem vyslyšel nabídku mé drahé polovičky a dal na její doporučení ohledně mgr. Kolářové. Tato moudrá a poněkud svérázná dáma se na necelých sedm let (než odešla do důchodu a předala mě jinému psychologovi) se stala jedním z mých největších spojenců. A i když někdy docela drsně reagovala na to, co se jí nelíbilo (a mně třeba z toho bylo několik dní špatně), rád na ni vzpomínám.


O tom, jak jsem díky terapii zažil druhou pubertu, se dozvíš v příštím díle.

[post_title] => ZŠM 1. díl: Jak jsem se dostal do terapie [post_excerpt] => Máme tu začátek série - a jsem přesvědčen, že by se slušelo, abych se víc rozepsal o tom, jak jsem se dostal do terapie a co tomu předcházelo. [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => zsm-1-dil-jak-jsem-se-dostal-do-terapie [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2020-02-27 14:51:04 [post_modified_gmt] => 2020-02-27 13:51:04 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=1089 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [2] => WP_Post Object ( [ID] => 1081 [post_author] => 1 [post_date] => 2020-01-08 12:49:20 [post_date_gmt] => 2020-01-08 11:49:20 [post_content] =>

Toto není můj první pokus sepsat takovouto sérii povídání. Pokud budeš trochu googlit, tak jistě nějaký ten pokus z dřívějška najdeš. Ale co - tak to zkusím znovu - a lépe :)

V Zápiscích šťastného magora se dozvíš něco o tom, jak se žije s tím, když je duše pošramocená natolik, že se musí být v péči odborníků "přes hlavu". Ale zase ne natolik, abych musel být ubytován na "psychárně".

Budu se snažit, aby to co nejvíc odpovídalo realitě - protože i když dobře prováděná terapie pomáhá zlepšit kvalitu života, samotný proces bývá zdlouhavý, náročný a někdy to s člověkem, který je v roli pacienta, pěkné psí kusy.

Samozřejmě to, co se dozvíš v této sérii, vztahuju pouze a jen k mé osobě. Protože každý člověk je jiný a pokud má nějakou psychiatrickou diagnózu, tak ta je ušita na míru přímo jemu. To samé platí i o terapii, kterou podstupuje.

Pokud jsi zvědavý(á) na to, jak jsem se měl v psychiatrické léčebně, pak jsi zvědavý(á) zbytečně. Tak daleko jsem to nedotáhnul a doufám, že ani nedotáhnu. To samé platí i o denním stacionáři (což je něco podobného jako léčebna, jen pacienti chodí spát domů + nějaké další odlišnosti).

Jestli se bojím zneužití? Má drahá polovička mi už nejednou řekla, že se moc "odhaluju" a že by toho mohl nějaký pitomeček coby mou slabost zneužít (jedno jestli k posměchu, parazitování nebo ukájení mesiášských choutek). Jsem si toho vědom a musím s tím počítat. Je však zajímavé, že jsem byl kořistí pro různá hovádka a jejich šikanu spíš před terapií než teď. A spíš než se zneužitím se spíš setkávám s určitým nepochopením, které je spíš roztomilé.

Šťastný magor

Proč zrovna Zápisky šťastného magora? Protože díky terapii jsem se z oficiálně "duševně zdravého" uzlíčku nervů se zašlapanou sebedůvěrou, stal sice "magorem", ale v rámci možností šťastným a spokojeným :)

Proč tato série?

Touto sérií se snažím aspoň trochu přispět k osvětě v oblasti, která je tak trochu tabu a i když se vnímání světa lidí s pocuchanou psychikou, co vyhledali odbornou pomoc (a těch, co tu pomoc poskytují) se stále zlepšuje, přece jen stále v části společnosti přetrvávají názory, které tento svět nestaví zrovna do dobrého světla.

Jako třeba, že je ostuda a projev osobního selhání, když člověk vyhledá psychologa nebo psychiatra. Nebo že psychologové a psychiatři jsou šarlatáni, kteří člověku stejně nepomůžou a jen od něj berou peníze.

A Zápisky šťastného magora uspokojuju svou potřebu aspoň trochu přispět k tomu, aby byl svět lidí, kteří řeší své problémy s odborníky, co nejvíc přiblížen široké veřejnosti a různé mýty a názory byly uvedeny na pravou míru. Možná jsem naivní, ale věřím, že informace, které vám tu předhazuju, budou něco platné a pro někoho zajímavé.


A to je asi tak všechno, co jsem na tebe chtěl takto pro začátek vychrlit. Příště o tom, jak jsem se dostal do terapie.

[post_title] => ZŠM 0. díl: Prolog [post_excerpt] => Možná ses na stránce "O mně" dočetl(a), co znamená ten "pošuk" v podtitulu tohoto webu - a třeba se o tom chceš dozvědět něco víc. Pokud to tak je, pak věz, že začínám minisérii Zápisky šťastného magora (zkráceně ZŠM), která snad ukojí tvou zvědavost. [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => zsm-0-dil-prolog [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2020-01-08 12:49:20 [post_modified_gmt] => 2020-01-08 11:49:20 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=1081 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [3] => WP_Post Object ( [ID] => 1102 [post_author] => 1 [post_date] => 2019-10-16 12:31:07 [post_date_gmt] => 2019-10-16 10:31:07 [post_content] =>

Na některých dřívějších srazech jsem sice byl (rok 2004, 2009 a nějaké menší, neoficiální), ale většinou mě to příliš nebavilo a odcházel jsem jako první.

V roce 2014 jsem ani pozván nebyl. Několik let předtím jsem správcoval naší "dvojtřídu" a několik let předtím jsem tuto třídu opustil s tím, že jsem tam udělal i nějaký bordel (smazal sebe a pár dalších lidí). A spolužáci na mě byli jistě oprávněně naprdnutí. Ale i kdyby mě pozvali, moje odpověď by bylo jasné "ne" - přece nebudu plýtvat časem a energií tím, že polezu někam, kde mě to nebaví.

A když mi přišla několik měsíců předtím pozvánka na sraz po 25 letech, hned jsem ji zaříznul - a nebýt toho, že se ke mně dostaly fotky skrz jednu z účastnic, kterou mám na FB v přátelích, tak bych si nejspíš na něj ani nevzpomněl :)

Bývalí spolužáci pro mě ztratili význam

I když jsem byl ještě před cca 10 lety ve vztahu se spolužáky docela dost aktivní, dnes mají pro mě význam pramalý. K odtržení od nich mi pravděpodobně pomohla moje drahá polovička (nebyl to její záměr, jen mi vstoupila do života a stala se pro mě snad nejdůležitější osobou) a velký vliv na to má i psychoterapie (došlo mi, že většina lidí stejně není moje "krevní skupina" a nemám si tudíž s nimi co říct.

Svou roli v tom hraje i to, že kvůli určité jinakosti si mě často spolužáci dobírali (a někteří i šikanovali). I když je možné, že jsem si o to mnohdy koledoval.

Nemám problém se s nimi pozdravit na ulici nebo i prohodit pár slov - ale musí se ke mně hlásit (protože bych si jich pravděpodobně nevšiml), příp. připomenout, kdo jsou zač :)

Nejsem zrovna společenský tvor

Ze své introvertní podstaty nepatřím mezi tvory, kteří by měli potřebu chodit do společnosti. Jelikož svou pozornost mám potřebu zaměřovat na tu malou hrstku mých nejbližších, považuju za zbytečné chodit někam jen proto, abych se setkával s lidmi. A prázdné mlácení pyskem, kterému se říká společenská konverzace, mi nic nedává, ale naopak mě to vyčerpává - stejně jako pobyt v místě, kde je velká koncentrace lidí.

Třídní srazy se základkou se týkají obou tříd v ročníku, takže se tam vyskytne třeba kolem 30 - 40 lidí. A tolik lidí svými žvanícími papulami generují solidní kravál. A přece nebudu lézt někam, kde bych si připadal jak v naprásknutém vagónu metra v odpolední dopravní špičce - kde mnohdy ani takový kravál jako na třídních srazech a podobných kratochvílích není. Navíc za takovým nicotným účelem, abych se tam potkal s bývalými spolužáky, z nichž většina už jsou pro mě skoro cizí lidi.

Většinu mé poněkud malé potřeby společenského vyžití uspokojuje skupinová psychoterapie - i když její podstatou je práce na sobě a podpora ostatních kolegů pacientů. Ale jednak tam jsou lidi, kteří mi jsou sympatičtí a místo planého mlácení pyskem se tam řeší konkrétní témata. I když některá sezení jsou těžká a vyčerpávající, stojí mi za to, každé pondělí se s těmi lidmi setkávat.

Chtěli mě tam vůbec?

Když jsem nebyl v r. 2014 pozzván na sraz po 20 letech a posléze mi bylo řečeno, že to bylo kvůli tomu bordelu, co jsem udělal na Spolužáci.cz, tak to sice nebylo úplně příjemné, ale bylo to aspoň férové.

Ale na sraz po 25 letech jsem pozván byl. Ale pozvánku hned zaříznul z výše uvedených důvodů. Až po srazu, kdy se ke mě skrz jednu z účastnic, kterou mám na Facebooku v přátelích, "propsaly" fotky, jsem se znovu podíval na stránku akce. A u ní byl následující příspěvek:

Seznam těch, kteří se nezúčastnili ...

A jak je vidět, jen u mého jména byl vysmátý smajlík. Možná jsem paranoidní a možná si to vysvětluju špatně, ale beru to jako signál toho, že jsem jim buď pro srandu nebo že mě tam ve skutečnosti ani nechtěli. Kdyby to sdělili přímo, bylo by to v pořádku. Nějakou nepříjemnou zpětnou vazbu snesu a bylo by to férové. Ale takhle mi to přijde... hovadské.

Utvrdilo mě to v tom, že je lepší a pro mě přirozenější se setkávat s lidmi, se kterými je mi dobře a kteří jsou mi blízcí nebo jinak pro mě důležití - a tudíž je mi s nimi dobře. Příp. když to setkání má pro mě nějaký přínos - a setkat se s někým, jenom abych "drbal", to fakt není.

[post_title] => Jak jsem se nesrazil se základkou [post_excerpt] => Na přelomu léta a podzimu roku 2019 proběhl sraz se ZŠ po 25 letech. Vyprdnul jsem se na něj a pozvání jsem hned, jak dorazilo, jsem zaříznul hned, jak jsem ho uviděl u sebe na Facebooku. [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => jak-jsem-se-nesrazil-se-zakladkou [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2019-10-17 12:50:32 [post_modified_gmt] => 2019-10-17 10:50:32 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=1102 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [4] => WP_Post Object ( [ID] => 1049 [post_author] => 1 [post_date] => 2019-09-05 00:45:06 [post_date_gmt] => 2019-09-04 22:45:06 [post_content] =>

Proč...?

S nápadem vypadnout na nějakou delší dobu z Prahy přišla moje drahá polovička. Už pár let předtím mluvila o tom, že by aspoň na rok chtěla vypadnout někam na samotu mimo civilizaci, obklopenou přírodou.

Ale poslední impuls tomu dodalo párové sezení u psycholožky někdy v březnu 2019, kde drahá polovička mluvila o tom, že je uondaná z pražského ruchu a každodenního stereotypu a že by chtěla nějakou zásadnější změnu v životě. A hned večer začala projíždět nabídky pronájmů domů mimo Prahu.

Já osobně mám stereotyp docela rád (je to takové moje "bezpečné místo"), ale stejně jako drahá polovička jsem byl utahaný z toho pražského ruchu a čím dál víc alergický na to velké množství a rozmanitost lidí (až nezdravě mnoho Rusů, Číňanů a jiných uhulákaných cizinců) kolem mě, jen co jsem vytáhl paty z baráku. A kvůli tomu jsem měl čím dál častěji propady do stavů podobným depresi. A tak jsem ani moc nebyl proti.

V několikakolovém výběrovém řízení na nové obyvatele jsme sice skončili mezi neúspěšnými, ale "výherce" to nakonec zrušil - takže domeček byl nabídnut nám. Z čehož já osobně jsem byl nadšený, neboť jsem si to tam zamiloval už když jsme tam byli na prohlídce.

A tak 10. června, krátce po návratu z dovolené, jsme po poledni zvedli kotvy a přestěhovali se. Ještě jsme několikrát byli ve starém bytě kvůli úklidu a opravám a naposledy kvůli předání. A následně ještě tahanice s pronajímatelkou kvůli vyrovnání škod (neměli jsme sjednanou kauci, která by to pokryla).

Netěšil jsem se nadarmo

Když bylo jisté, že vypadneme z "toxické" Libně do malebného městečka v ještě malebnější krajině, těšil jsem se na to jako malé dítě na Vánoce. A když jsme se tam přestěhovali, byl jsem utvrzen v tom, že jsem se netěšil nadarmo. Dokonce je to tu ještě lepší, než jsem čekal!

Těšil jsem se sem i proto, že krajina a prostředí mi připomíná to v mém "rodném" Šluknovském výběžku. Je podobně zvlněná, směrem na jih, k Sázavě asi o něco víc (zařezává se to tam do hlubokého údolí).

Ale hlavně jsem se těšil na to, že se dostanu do prostředí, kde je božský klid, málo lidí kolem mě a naopak hodně přírody - zkrátka takového, které mě nevysává, ale naopak dobíjí. A opravdu jsem se toho dočkal. Místo kakofonie, kterou vytváří hodně lidí svým žvatláním v různých jazycích tu nejvíc slýchám kvokající a kdákající slepice od sousedů, zvon odbíjejících hodin na radniční věži, zpěv ptáků (teď už zdaleka tolik ne - holt už zahnízdili a na jejich další koncert si budeme muset počkat na příští jaro) atd.

Hodně dlouho jsem byl přesvědčen, že jsem Pražák, který vyrůstal na špatném místě - protože tím, že mám potřebu si hledět svého a mít ostatní (hlavně cizí) lidi na salámu, jsem tam dokonale zapadl. A i ta anonymita mi vyhovovala. Ale přece jen klid, nálo lidí a hodně přírody je pro mě přirozenější prostředí než pražský kravál a chaos :)

A když k tomu přičtu skutečnost, že Jílové je od Prahy asi tak daleko jako z Vilémova (nebo Poustevny) do Rumburka a zůstávají mi pořád prakticky stejné možnosti ohledně práce apod., tak je to pro mě téměř ideální místo pro život :)

A nakonec ještě taková třešnička na dortu jsou nynější pronajímatelka a jej rodina a sousedi od nás z domu, kteří jsou velice přívětiví, srdeční a vstřícní.

Jako v nervovém sanatoriu

Musím říct, že bydlení v Jílovém má blahodárný vliv na mé podlomené psychické zdraví. Asi i proto, že do Prahy se dostanu tak 2x - 3x týdně, mě už lidi "nevysávají" tolik jako předtím. Množství dekompenzací z velkého množství lidí (či jiných rušivých podnětů) se citelně snížilo (asi největší byla ta, když na manželčinu oslavu narozenin přijeli její kolegové z práce - ani ne přímo z těch lidí, ale z faktu, že se kvůli počasí náhle změnil program a místo grilovačky na zahradě se nakýblovali k nám do baráku).

O prázdninách nefungovala naše terapeutická skupina, prý z kapacitních důvodů. Ale asi je mi tady natolik dobře, že jsem ji ani nepotřeboval. Ale po některých lidech se mi tak trochu stýská a už se tam zase po prázdninách těším :)

Je sice pravda, že se nám zvedly náklady na bydlení asi o třetinu, ale myslím, že se to vyplatí. Nynější nájem odpovídá vyššímu průměru za 2+kk v širším centru Prahy a přitom máme to bydlení za tu cenu přímo luxusní (3+kk + zahrada + další prostory). A je to taková investice do zdraví (hlavně toho duševního).

[post_title] => Jsem "Jílovej" [post_excerpt] => Z velkoměsta na venkov, z bytu do domku, z Prahy-Libně do Jílového u Prahy... Zkrátka jsme se s drahou polovičkou sbalili a 10. června 2019 přemístili za Prahu... [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => jsem-jilovej [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2019-09-05 00:45:06 [post_modified_gmt] => 2019-09-04 22:45:06 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=1049 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [5] => WP_Post Object ( [ID] => 947 [post_author] => 1 [post_date] => 2019-05-01 12:54:57 [post_date_gmt] => 2019-05-01 10:54:57 [post_content] =>

Obrázek je "vypůjčený" odněkud z internetu (viz vodoznak). Časem jej možná nahradím vlastním výtvorem :)

Pokud mě aspoň trochu znáš, pak jistě víš, že chodit na mejdany a jiné společenské akce, kde je víc lidí pohromadě, je pro mě spíš plýtvání energií (i když s těmi "správnými" lidmi to může být fajn). A pokud mě znáš ještě líp, pak jistě víš, že bych radši sežral hovno, než abych se navlékl do kvádra, oběsil na kravatu a takto zohaven šel na ples, do opery nebo na jinou, podobně "toxickou" akci.

Ale 20. února 1998 jsem se tomuto bohužel zpronevěřil a pod nátlakem (kterému jsem se tehdy neuměl bránit a bůhvíjestli bych byl schopen se mu bránit i dnes) jsem byl nucen jít na maturitní ples třídy 4. A Obchodní akademie Rumburk, do které jsem patřil - a stát se tak jednou z "hvězd večera"... A způsobil si tímto hluboké zranění na duši. To se mi podařilo jakž takž vyléčit v psychoterapii. Ale jizva, která po tom zůstala, dává o sobě vědět dodnes. Takže tento výlev ber jako takové podrbání oné jizvy :)

Před "Dnem D"

Jak jsem se pokusil z té šaškárny vycouvat

Ač ples proběhl až v druhé polovině února 1998, horečné přípravy začaly už v průběhu září, kdy se studenti trochu aklimatizovali na školní rutinu. A brzy na to se mi z té děsivé představy, že se budu muset navléknout do kvádra a oběsit na kravatě a takto zohaven pak jako medvěd v cirkuse šaškovat před (nejen mými) rodiči, učiteli a vůbec všemi, kdo si přišli za svých 50 Kč užít, začalo od úzkostí plašit trávicí ústrojí a zhoršilo se mi spaní.

Už od prváku jsme měli každý měsíc platit výpalné na ples v částce 10 Kč měsíčně. Ale až na pár světlých výjimek na to každý házel bobek. A tak někdy v průběhu září (nebo října) organizátorky tahat ze spolužáků výpalné zpětně (v mém případě něco přes 300 Kč). A tehdy jsem si dovolil tu drzost, že jsem prohlásil, že nic platit nebudu a na žádný ples nejdu. Následovala reakce v tom duchu, že takhle nééé, že bych tam měl být taky, když jsem kreslil plakát apod. Nakonec jsem nátlaku podlehl a výpalné zaplatil. Trávení se mi plašilo ještě víc, protože už jsem v tom byl namočen až po uši.

Jak jsem sabotoval nácvik nástupu

Někdy v lednu si organizátorky usmyslely, že bychom měli nacvičit nástup. Choreografii na píseň Time to say Goodbye, nazpívanou duem Andrea Bocelli a Sarah Brightman vytvořila matka jednoho spolužáka.

První zkouška byla součástí hodiny tělocviku. Záškoláctví nebyl můj styl a trávicí ústrojí se mi plašilo příliš málo na to, abych mohl zůstat doma. Takže pro mě nebylo prakticky možné se tomu vyhnout. Sice jsem se kroutil jak tasemnice v lejně dle choreografie, ale s takovým odporem, že jsem málem ozdobil parkety v tělocvičně natrávenou snídaní.

Další čtyři zkoušky probíhaly až po škole. A tomu bylo možné se vyhnout. Přece jen bych byl sám proti sobě, kdybych si měl zopakovat ten nepříjemný zážitek. A zdlouhavě nacvičovat něco, co použiju jen jednou v životě, je pro mě plýtvání energií dodnes. Takže místo na zkoušku jsem zamířil na nádraží a odtud vlakem směr bezpečí domova.

Ale ukázalo se, že ani doma před tím nejsem úplně v bezpečí. To, že organizátorky prskaly jak nakopnutí křečci, když jsem poprvé nepřišel, to se ještě dalo přežít. Ale horší bylo to, že jedna z nich to práskla svému otci, od něj se to dozvěděla moje máma a druhý den, co jsem přišel ze školy, mi rodičové kladli na srdce, abych šel aspoň na dvě zkoušky. Naštěstí aspoň tady pud sebezáchovy fungoval dobře a další zkoušky se musely obejít beze mě.

Několik dalších týdnů byl relativní klid. Ale pak přišel den poslední, generální zkoušky dva dny před plesem, a ta probíhala na "místě činu", ve velkém sále rumburského kulturního domu. Ani ten den jsem neměl v úmyslu se trýznit účastí na zkoušce - zvlášť když po poctivě uplavaném kilometru o tělocviku v bazénu jsem byl rád, že se udržím na nohou. Ale jedna z organizátorek (ta samá, co několik týdnů předtím způsobila, že se o absenci na zkouškách dozvěděli rodiče) si usmyslela, že mě na generálku dostane, i kdyby čert na její koze jezdil. A tak do mě hučela, že jsem inteligent, že bych to měl udělat i kvůli mým rodičům (tahat do toho nejbližší, to je opravdu sviňárna), že zklamu nejen jí, když nepřijdu atd. Nakonec jsem na to kývnul. A z frustrace, že jsem podlehl jejímu nátlaku, jsem měl zkažený celý zbytek vyučování.

Po vyučování jsem si zašel do Venuše (oblíbená restaurace mezi rumburskými studenty), abych tu frustraci aspoň trochu rozpustil v alkoholu. Posilněn dvěma sklenicemi piva jsem pak vyrazil směr kulturák, abych tam ve 14 hodin byl. Ale spolužáci se tam trousili jako švábi na pivo a ze 14. hodiny bylo 14:30 a ještě tam nebyli úplně všichni. Ale pud sebezáchovy na poslední chvíli zafungoval a ve spojení s narůstajícím stresem z toho, že mi ujede vlak, jsem se těsně před začátkem zkoušky sebral a jel domů.

Druhý den ve škole jsem to od té samé osoby, která do mě den před tím hučela, dostal pěkně sežrat. Jakože by mě nezabilo, kdybych tam počkal, že jsem se zachoval jako blbeček a všechny jsem zklamal a že jestli si myslím, že jsem originální, že jsem trapný. Což mě opět solidně namíchlo.

"Den D"

Než jsem jel na ples...

Nastal "Den D", tedy 20. únor 1998. Byl, pátek a my jsme měli volno - abychom nabrali síly na ples a organizátorky ještě doladily to, co bylo třeba. Venku mrzlo a svítilo slunce a na zemi ležela nesouvislá vrstva sněhu. Na olympiádě v japonském Naganu proběhl slavný a napínavý hokejový zápas ČR - Kanada, ve kterém "naši" vyhráli v nájezdech. Někdy od 11. hodiny dopolední jsem se začal intoxikovat alkoholem z placatky rumu (dnes se mu říká Tuzemák) - ale jen tak, abych se udržel v klidu, ale hned se nezmatlal jak carský důstojník.

Někdy kolem 16. hodiny jsem se začal soukat do kvádra a věšet na kravatě. Když jsem byl zohaven, máma pronesla: "To je úplně jinej člověk!" Mírný útlum díky alkoholu zabránil, abych se zase nezačal svlékat. Cítil jsem se podobně nepatřičně, jakobych měl vyjít ven nahý. I proto jsem zůstal v přetopeném vlaku zababušen v zimní bundě. Cestou od vlaku jsem v supermarketu doplnil zásoby rumu a pokračoval dál.

Než ta šaškárna začala...

Do kulturáku jsem dorazil něco kolem šesté hodiny večer. Už tam bylo několik málo oběšených spolužáků. Nic moc se nedělo a já jsem pokračoval v intoxikaci alkoholem. Pomalu se na "místo činu" trousili další spolužáci - jak mužštiny - tj. ti oběšení, tak ti ženského pohlaví, navlečení do pytlů na mrtvoly různých barev a tvarů a se srstí na hlavě zformovanou do podoby připomínající kravinec, klubko hadů, sopl z nosu nebo do jiné obskurnosti (až na pár světlých výjimek, co neměly potřebu si srst hanobit tvarováním do kravinců nebo délka srsti to ani nedovolovala). S přibývajícím množstvím oběšenců a pytlů na mrtvoly v kulturáku sílil i proud těch příchozích. Kromě spolužáků se v prostorách kulturáku hromadili i oběšenci a pytle na mrtvoly s kravinci, hady a soply na hlavách z řad kantorů, blízkých příbuzných spolužáků a dalších, co se přišli za svých 50 Kč užít.

Jelikož jsem se alkoholem intoxikoval rychleji než jsem původně chtěl, bylo to po spotřebování druhé placatky rumu na mně i vidět - neboť jsem vyvaloval oči jak kočka se zácpou, která se pokouší vykonat velkou potřebu. Ale to mi bylo v tu chvíli jedno - hlavně, že jsem byl od toho, co se děje kolem mě, emočně odříznut.

A je to tady!

Ples měl začít v 8 hodin večer, ale začal v půl deváté. Nejdřív nějaké to předtančení a do toho moderátor s nepřirozenou intonací cosi blábolil. V předsálí jsme se řadili na nástup - oběšenci vlevo, pytle na mrtvoly vpravo. Spolužáci z obou skupin mi kladli na srdce, abych to nezkazil a všechno zvládl. Jeden obzvlášť nervózní brblal cosi o debilovi, který nechodil na zkoušky. Zkrátka každý byl nervózní po svém.

A najednou to přišlo - zlatý hřeb (do rakve) večera. Na jekot Sarah Brightman "táájm tůůů seeej guuut báááj" se do sálu vyklátily pytle na mrtvoly. O něco později na halekání Andrey Bocelliho "kóóón tééé partýýýróóó" se vyklátili oběšenci včetně mně. Ve zbytku té změti zvuků jsme se tam dle choreografie kroutili jak tasemnice v lejně. Až na drobné zaváhání jsem tu choreografii zvládl bez problémů, takže bylo zbytečné se týrat chozením na zkoušky.

Následoval další obvyklý rituál - třídní učitel na dřevěném stupínku věšel na studenty bílý saténový hadr s nápisem "Maturant 1998". Moderátor do toho něco zablábolil o konkrétním člověku - porád s tou nepřirozenou intonací. Ty čtyři schody na stupínek jsem vzal po dvou, což následovalo velkým halasem obecenstva v sále.

Pak ještě následovalo sbírání peněz, co nám obecenstvo předhazovalo jak zrní slepicím na dvorku, halekání studentské hymny "Gaudeamus igitur" a další nesmysly. Další trojí tradiční křepčení jsem absolvovat nemusel. V průběhu zbytku pobytu na plese jsem opět pokračoval v intoxikaci alkoholem - tentokrát v podobě bílého vína. Kolem půl jedenácté večer mě máma vzala za kulturák, abych si strčil prsty do krku a nechal obsah žaludku ze sebe vycouvat. Po návratu do kulturáku jsem dostal chléb se salámem a za chvíli jsem s rodiči a otcovým bývalým kapelníkem, který nás odvážel, jeli domů.

Po "Dni D"

Druhý den ráno jsem se probudil s tím, že se mi v rychlém sledu zjevovaly a zase mizely útržky vzpomínek. Připomínalo to čerstvě smíchané barevné plastelíny do jedné koule. Ale byl jsem rád, že to mám za sebou a už můžu zase chodit normálně v civilu.

O nějaký ten den později jsme si o jedné hodině společenského styku promítali video z plesu. A když jsem za střízliva a emočně neodstřižený od dění kolem mě viděl celou tu šaškárnu a sám sebe coby oběšence, jak se tam při nástupu kroutím, jak tasemnice v lejně a jak si jdu na stupínek pro ten bílý polyesterový hadr, všechno to na mě dolehlo - a šrám byl na světě.

Jak jsem se málem neoženil

Ještě hezkých pár let jsem měl potřebu brojit proti svatbě - dokonce jsem kdysi napsal článek "Nebetyčná šaškárna zvaná svatba". Nebo jsem si vytvořil pověru, že když se mi v noci zdá o tom, že se žením nebo se účastním nějaké svatby jako host, stane se mi v několika následujících dnech něco nepříjemného. Svatba byla pro mě velkým strašákem hlavně kvůli tomu, že by to mohl být takový "flashback" maturáku - jakože bych se nechal vmanévrovat do toho, abych oběšen na kravátli zase šaškoval :)

Až někdy v roce 2011 nebo 2012 mě drahá polovička s její kamarádkou při jednom posezení u vína přesvědčily o tom, že svatba bude taková, jakou si ji uděláme a ten strach a potřeba proti ní brojit postupně ustal.

Svatbu jsme měli malou (10 lidí při obřadu, 8 lidí na hostině), já jsem se ženil v tričku a ve výsledku to byl jedna z nejlepších věcí v životě, kterou jsme s drahou polovičkou udělali. A i když jsem se z toho půl roku vzpamatovával, vzpomínám "náš den" v dobrém :)

Jak jsem to probíral na skupinové psychoterapii

Já vím - o tom, co se probírá v terapii, by mělo zůstat jen tam (i terapeuti musí dodržovat zásady mlčenlivosti) - ale už je to dlouho (víc než dva roky), co jsem si na "skupině" vzal můj maturák jako téma, a tak si myslím, že něco málo z toho, co tam zaznělo, mohu vypustit... :)

To nutkání vzít si můj maturák jako téma, nastartovala skupina týden předtím. Měl jsem být součástí nácviku nějaké situace a dělat tramvaj. Leč z myšlenky, že bych měl dělat něco jiného než Tomáše Škvrnu, se mi udělalo zle - doslova mě to parazitovalo a, jsa bílý jak stěna, jsem tam začal zmateně chodit po místnosti :D Že to souvisí s maturákem, mi došlo další den - kdy mi začaly naskakovat vzpomínky na něj.

A tak jsem si maturák vzal další týden jako téma. Od tehdejší terapeutky i spolupacientů se mi dostalo hodně podpory (ostatně jako vždy). Byl jsem ujištěn, že kdyby mě organizátorky nenutily do účasti na něm, svět by se nezbořil a ples by nijak neutrpěl. A naopak by si ušetřily spoustu námahy se zařizováním navíc kvůli ústupkům vůči mně.

Kromě různých historek a perliček z maturitních plesů spolupacientů jsme probírali i motivy, proč měly organizátorky potřebu mě na maturák dostat stůj co stůj. A asi nejzásadnější byly tyto dva:

  • Maturák organizovala ženská část třídy. A že ženštiny mají tendenci ty přípravy dost "žrát". Vysvětluju si to tak, že je to, spolu se svatbou, "jejich" den, na kterém chtějí zazářit a být za princezny - a vše musí být dokonalé. V případě naší třídy i účast pokud možno veškerého osazenstva (včetně mé osoby) .
  • Svou roli v tom mohla hrát i skutečnost, že Šluknovský výběžek a okolí je převážně venkovská oblast, kde se drby šíří opravdu rychle (i jen "per huba"). Organizátorky tak patrně se chtěly zapsat do mínění zdejších obyvatel co nejlíp. Mohl v tom být i tlak ze strany (nejen) obchodní akademie kvůli pověsti apod.

Dalším důvodem, který mě napadl nezávisle na tom, může být i ten, že si organizátorky chtěly něco dokázat. Konkrétně v případě oné spolužačky, která mou první neúčast nabonzovala a před poslední zkouškou do mě nejvíc hučela, jsem se dozvěděl (resp. tak mi to vyplynulo z toho, co mi bylo sděleno), ji rodiče měli za malou holčičku.

Zvonec na konec

Spousta lidí se na maturák - ať už svůj nebo někoho svého blízkého - těší nebo na něj ráda vzpomíná. Pokud patříš mezi tyto lidi a udělalo ti to nedobře, pak tomu rozumím. Ale to není můj problém.

Můj problém je jen ten, že mám z maturáku dodnes na duši jizvu, jejíž projevy se snažím tlumit - třeba i tímto výlevem :)

[post_title] => Jak jsem maturitně (ne)plesal [post_excerpt] => Profesorka Pěčková nebyla jediným fenoménem na střední škole, ze kterého mám do dnes na duši jizvu, která mi stojí za to, ošetřit ji jedovatým výlevem. Tím dalším (a nejspíš i posledním) je "můj" maturitní ples. [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => jak-jsem-maturitne-neplesal [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2019-05-10 19:24:28 [post_modified_gmt] => 2019-05-10 17:24:28 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=947 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [6] => WP_Post Object ( [ID] => 810 [post_author] => 1 [post_date] => 2019-03-06 16:01:24 [post_date_gmt] => 2019-03-06 15:01:24 [post_content] =>

Profesorku Pěčkovou tu líčím tak, jak si ji pamatuju (jako fanatickou megeru). Pokud jsi ji znal(a) a pamatuješ si ji jinak, pak je to v pořádku.

V naší třídě (obchodní akademie, třída A, rok ukončení 1998) strašila před tabulí o hodinách ČJL (Český jazyk a literatura) od prváku do třeťáku (léta 1994 - 97), mém případě už při přijímačkách - kdy mě hned po příchodu sprdla, že se opírám o lavici :)

Na profesorku Pěčkovou sedí malebné, relativně nové a poněkud jadrné slovíčko dobroser. Protože vnucováním své představy "dobra" jednoduše spoustu lidí, s prominutím, srala. Naprostou většinu z nich tvořili studenti, kteří museli několikrát týdně její strašení před tabulí a ještě častěji její strašení na chodbách rumburského gymnázia a obchodky, kde ukájela své nutkání někoho sprdnout za sebemenší kravinu. Mezi ně patří i moje maličkost.

Její dobroserský přístup v kombinaci s mým poněkud křehčím psychickým korpusem (a řadou dalších činitelů) měly za následek to, že jsem si uhnal solidní šrám na duši, jehož následky dávají o sobě vědět ještě dnes (v psychoterapii dokonce vyšlo najevo, že má prsty v utváření mé psychiatrické diagnózy) - ale o tom se něco víc dozvíš později...

Dobroser neboli fanatik

Slovníček často říkaných frází

Malý výčet slov a frází, které profesorka Pěčková používala a na které jsem si vzpoměl

  • Váženíčkové - nejčastější oslovování celého osazenstva třídy, jeden z mnoha novotvarů, které často používala. Mezi studenty se toto používalo spíš jako nadávka :)
  • Co je to za pořádek? - nezřídka používané zvolání, když se jeden, či více studentů dopustilo více než jedné odchylky od jejích představ, jak se studenti mají chovat.
  • ...poznávat a uvědomovat si - Nevím, jak to bylo přesně, ale toto jsem slýchával nejvíc hlavně v prváku, když chtěla, aby si studenti nechali rozležet to, co jim hustila do hlavy.
  • Myslíte, že vám bude špatně? Ne, bude vám dobře! - toto říkávala, když se snažila přesvědčit studenty, aby se více věnovali "krásnu".
  • My se spolu nebavíme, my spolu hovoříme! - tuto větu používala, když se jí zdálo, že je při rozhovoru s ní student příliš uvolněný.
  • Internet je hnusný druh komunikace - osobně jsem to slyšel jen jednou, ale věřím, že to řekla vícekrát (minimálně jednou v každé třídě, kde ve školním roce 1996 - 97 učila) - bylo to v době, kdy se obchodní akademie poprvé připojila na informační superdálnici.

Profesorka Pěčková byla jako správný dobroser ukázkový fanatik. Svůj pokřivený pohled na svět vydávala za ten jediný správný a s pocitem nadřazenosti se jej snažila stůj co stůj vtlouct svým studentům, aby se stali "lepšími lidmi" jako ona sama. Studenti, kteří nebyli (dostatečně) ochotní se nechat zblbnout, u ní vyvolávali pocity frustrace, které dávala najevo různými způsoby - od nadávání na liknavost, přes špatné známky až po "potopení" u maturity.

Hodiny výčitek a moralizování

Když profesorka Pěčková o hodinách ČJL jen zmateně blábolila o tom, co má tento předmět obsahovat, tak to bylo ještě únosné - i když se čas plazil jak unavený slimák.

Ale většinu času využívala k tomu, aby poblila všechno, co studenty zajímalo a bavilo a nehodilo se jí do krámu - v tom smyslu, že to jsou jen mámení pekelná a "lepších lidí" nehodná. A držkovala, že se jim studenti věnují místo toho, aby se připravovali na další hodiny ČJL - nebo aspoň hltali "hodnotnou" literaturu a vymetali "hodnotné" kulturní akce ("hodnotné" = odpovídající jejímu vkusu nebo ty, na jejichž organizaci se podílela).

Často slastně slintala o tom, jak studenti, kteří s ní jeli do Národního divadla na nějakou tu operu, jí děkovali za krásný zážitek a pak se osazenstvu třídy vysmála v tom duchu, že jsou lůzři, když s ní nejeli "za krásou".

Sprdávám, tedy jsem

Mimo hodiny ČJL se profesorka Pěčková nejvíc projevovala tím, že kárala a sprdávala studenty za sebemenší prohřešek proti školnímu řádu, etiketě a vůbec jejím představám o tom, jak by se "správný" student měl chovat. Nejčastěji to bylo za hlučnější chování (no budiž), ale často to bylo za úplné malichernosti - jednou za ruce v kapse, po druhé za špatně položené bankovky (když jí nějaký student něco platil), po třetí za špatně vyslovenou větu (i když byla gramaticky správně) atd. atd. Mě osobně poprvé hned u přijímaček, že se opírám o lavici, jakmile vtrhla do třídy :)

Malý a velký

Profesorka Pěčková jakožto správný fanatik a vymývač mozků dělila (nejen) studenty na "velké" a "malé" - podle toho, jak dávali najevo, že tu její nalejvárnu baští (taková obdoba "úspěšný" vs "lůzr" nebo "zbožný" vs. "kacíř"). Zatímco ty "velké" dávala za příklad, do těch "malých" hustila, že by měli "růst" a aby tomu dodala patřičné naléhavosti, nezřídka si neodpustila výhrůžku v tom duchu, že ten, kdo nebude "růst", s tím zatočí.

Muži na odstřel a sportovci zvlášť

Nešlo si nevšimnout, že profesorka Pěčková nápadně více upřednostňovala studentky před studenty. Zřejmě to bylo tím, že studenti měli tendenci k více svéhlavému jednání a větší odolnosti vůči jejím nalejvárnám.

Ještě hůř na tom byli ti, kteří závodně sportovali nebo se ve svém volném čase nějak výrazněji věnovali "závadným" zájmům na úkor přípravám na hodiny ČJL. Vím o několika případech, kdy studenti nebyli právě kvůli tomu připuštěni k maturitě.

Odpočinek je fuj

Profesorka Pěčková, coby správný dobroser, brojila i proti jevům, které jsou naprosto přirozené - jako je snaha zjednodušit si život nebo potřeba odpočinku. Hustila do studentů, že by měli co nejvíc času využít k práci a odpočívání je jen projev lenosti. S tímto dávala za vzor pracovitost Japonců (kteří i z přepracování umírají).

Striktní, její druhé jméno

Profesorka Pěčková až chorobně trvala na striktním provádění různých úkonů a sebemenší odchylka měla za následek přinejmenším sprdnutí na tři doby. Např. jediný přípustný tvar slovesa "chybět" ve 3. osobě množného čísla byl "chybějí", i když i "chybí" je správně - nebo např. "renesance" bylo přípustné vyslovit se "s", i když i výslovnost "renezance" je správně. To samé znamenalo i formátování zápisků do sešitu, používání psacího písma (v osmé třídě jsem už přecházel na skript, tj. ručně psané "tiskací" písmo), který používají studenti jen pro sebe (kde bylo v podstatě jedno, jak si to student píše), pokládání bankovek atd. atd.

Alespoň jednou za hodinu si neodpustila poznámku ohledně způsobu sezení v lavici. Jenže sedět celých 45 (nebo spíš 48 - 50) minut jako prkno a s nohama v nepříliš ergonomicky řešených lavicích bylo prakticky neproveditelné (zejména pro pány mít nohy u sebe, a tudíž skřípnuté nádobíčko mezi stehny, by bylo hotové peklo). Takže studenti její výzvy, aby seděli "správně", většinou pouštěli jedním uchem dovnitř a druhým ven.


To jsou asi všechny špeky, na které jsem si vzpomněl. Jistě by se daly najít ještě další, ale buď už je vymetl čas a psychoterapie nebo jsou zasunuty v dlouhodobé paměti tak hluboko, že je mozek ani dolovoat odtamtud nechce... :)

Profesorka Pěčková a já

Jak jsem jí dával najevo svou "nelásku"

Pravděpodobně puberta a potřeba rebelovat a nejspíš i již vypěstovaná přecitlivělost na nátlak k příjetí "jediné správné víry" ze strany mého dědečka, fanatického to komunisty, způsobily, že jsem se stal jedním z mála, kdo profesorce Pěčkové dával najevo, že je mi její dobroserství silně proti srsti.

Někdy to bylo záměrně - např. v jedné slohovce ve třeťáku na volné téma jsem jí napsal, že její způsob výuky zavání šikanou. Nebo ve druháku ve fiktivním dopisu bratrancovi jsem popisoval přejetou kočku s vypadlým okem a přejetého ježka, jehož střeva vedle něj byla natažená jako kabel. Anebo ve slohové práci na téma "Jak jsem vyrostl přes prázdniny" jsem jen stručně napsal, že mi o číslo vyrostla noha. Její červeně psané komentáře byly někdy i dvakrát delší než to, co jsem já psal modře.

Kromě toho se mi povedlo profesorku Pěčkovou nechtěně "vytrolit" např. tím, že když se mě ve druháku ptala, jestli jsem se připravoval na hodinu ČJL a já upřímně odpověděl, že ne. Ona na to "Nezdá se ti, že jsi poněkud drzý? Kdyby tu byla moje matka, jednu by ti ušila!" Jindy jsem zase zdrhnul z filmového představení v kině. Když se studenti měli drzost zasmát nějaké vtipné scéně ve filmu Philadelphia, ona prskala, že rušíme a kdo nepochopil vážnost filmu, může vypadnout - tak jsem ji vzal za slovo a vypadnul jsem :)

Co na to profesorka Pěčková? Nejdřív to u mě brala jako takový roztomilý výstřelek. Později už se jí to přestávalo líbit a na konci třeťáku mi už nepřímo vyhrožovala, že se mnou zatočí. Ale to už nestihla, protože byla na konci třeťáku odejita a ve čtvrťáku měla naše třída na ČJL již o poznání přívětivější profesorku Havlíčkovou.

A co na to spolužáci? Velká část z nich mě podporovala - i když o její upřímnosti by se s odstupem času dalo pochybovat (ale tehdy jsem ty pochybnosti neměl). Jiní studenti mě zase nabádali, abych s tou rebelií přestal a naopak vyšel profesorce Pěčkové vstříc. Ale to nepřicházelo v úvahu. Protože vyjít jí vstříc znamenalo ohnout hřbet a zpronevěřit se sám sobě.

Následky

Nejspíš si klepeš na čelo a říkáš si, jak na tom musím být špatně, když jsem se s tím dodnes nevypořádal a profesorka Pěčková mi straší v hlavě ještě víc než 20 let potom, co naposledy strašila před tabulí a před devíti lety začala žrát trávu zespoda.

Je sice pravda, že následky jejího dobroserství o sobě dávají ještě dnes, ale už to ani zdaleka nedělá takovou rotyku jako ještě před deseti lety - kdy při vzpomínce na ni mi ještě pěnila krev. Šrám se už sice zahojil, ale zůstala po něm nepěkná jizva, která občas pořádně zasvrbí.

Jak jsem psal na začátku, vybublalo najevo, že profesorka Pěčková má prsty v utváření mé psychiatrické diagnózy - nebo alespoň některých narušených vzorců prožívání a chování. Zcela jistě má prsty v tomto:

  • Asi tím nejzásadnějším je až nezdravá citlivost na to, když se mě někdo snaží proti mé vůli vmanipulovat tam, kam nechci nebo dokonce mě předělat k obrazu svému. Emoce moc najevo nedávám, a tak spíš zuřím uvnitř :) Pokud si to rychle nevybiju, pak to dělá v hlavě pěknou rotyku.
  • Poezii, divadlu, klasické hudbě apod. jsem nikdy nepřišel na chuť a byly mi spíš lhostejné. Ale kvůli agresívní propagandě profesorky Pěčkové, jsem začal tyto formy kultury a umění nenávidět. A dlouho trvalo, než se můj vztah k nim aspoň částečně vrátil zpět ke lhostejnosti - nebo se ta averze schovala za něco jiného.
  • Profesorka Pěčková mi zprotivila slova "krása" a "krásný" a dlouho jsem si zakazoval je používat. Naštěstí jsem je už z "blacklistu" odstranil :)
  • Jistě by se dalo najít i něco pozitivního - ale momentálně si na nic nevzpomínám :)

Co jí k tomu vedlo?

Jaká opravdu profesorka Pěčková byla, budou vědět jen ti, kdo ji opravdu dobře znali. Pro ty ostatní, včetně mně, jen zbývá prostor k domněnkám a spekulacím, co ji vedlo k tomu, že byla taková, jaká byla. Mně osobně napadá toto (ber to prosím s rezervou):

  • svou roli asi hrála mentalita, kterou si přinesla z oblasti odkud pocházela (Bílé Karpaty na česko-slovenské hranici) - moje tchýně pochází taky odtud a v některých rysech jsou si nápadně podobné :)
  • její dobroserství může vycházet i z možných psychických problémů (že dávala najevo vymezování se a nenávist vůči světu, kterému nerozuměla a frustrace z toho, že vynakládala energii zbytečně, ale nebyla to schopna přiznat).

Zvonec a konec

Myslím, že jsem vyčerpal vše, co jsem ti chtěl předhodit (a co mě napadlo). Takže je na místě tento výlev ukončit. Pro mě osobně svůj účel splnil, neboť se mi podařilo ošetřit jizvu, která mi po ní na duši zůstala.

Takhle nějak jsem krátce po maturitě ztvárnil profesorku Pěčkovou. Ale to je reprodukce z konce loňského roku :) Na ní je vidět, jaký jsem měl k ní vztah :)
[post_title] => Profesorka Pěčková po 20 letech [post_excerpt] => Tímto výplodem uspokojuju svou potřebu uplivnout nějakou tu jedovou slinu na adresu profesorky Pěčkové, pošahané to češtinářky ze střední školy, jejíž strašení před tabulí ve mně zanechalo následky. [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => profesorka-peckova-po-20-letech [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2019-03-06 16:01:24 [post_modified_gmt] => 2019-03-06 15:01:24 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=810 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [7] => WP_Post Object ( [ID] => 582 [post_author] => 1 [post_date] => 2018-10-03 14:53:27 [post_date_gmt] => 2018-10-03 12:53:27 [post_content] => Po samotném vstupu do terapie 21. 1. 2011 a začátku docházení do terapeutické skupiny 16. 8. 2016 je 2. říjen 2018 další důležitý milník v mé psychoterapii a "kariéře" psychiatrického pacienta. Protože jsem asi na tom už zřejmě tak dobře, že už "individuál" není momentálně potřeba. Jelikož má u mě větší přednost "otužování" se v oblasti mezilidských vztahů, nadále budu pokračovat v psychoterapii skupinové - která má být po úpravě pravidel fungování o něco náročnější. Samozřejmě budu taky docházet na krátké konzultace k mému psychiatrovi kvůli lékm, které beru "na hlavu". Ale zatím jsme se se psychologem dohodli jen na přerušení - protože je možné, že časem budu "individuál" zase potřebovat víc a začnu opět na něj chodit pravidelně. [post_title] => Přerušení individuální psychoterapie [post_excerpt] => V úterý 2. 10. jsem měl asi na delší dobu poslední "individuál" u psychologa. Byl velice krátký a s mým psychologem jsme se shodli na tom, že individuální psychoterapie už nemá takovou prioritu jako dosud a bude stačit, když na sezení budu chodit jen podle potřeby na požádání. [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => preruseni-individualni-psychoterapie [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2018-10-03 15:07:15 [post_modified_gmt] => 2018-10-03 13:07:15 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=582 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) ) Array ( [0] => WP_Post Object ( [ID] => 1125 [post_author] => 1 [post_date] => 2020-04-27 01:38:30 [post_date_gmt] => 2020-04-26 23:38:30 [post_content] =>

Jsem přesvědčen o tom, že by nebylo na škodu se více rozpovídat o tom, jak jsem díky psychoterapii zažil něco, čemu říkám "druhá puberta". Bylo to takové bouřlivější období, které začalo krátce potom, co jsem začal docházet k Mgr. Kolářové na sezení a trvalo asi rok a půl.

Myslím, že ono přirovnání k pubertě je na místě. Protože - snad kromě tělesných projevů - jsem zažíval něco podobného, co obvykle zažívá dospívající mladý člověk.

Psí kusy psychiky

Takovým nejzjevnějším projevem byly různé psí kusy, co mi dělala psychika. Nálada se mi měnila jak aprílové počasí a stačilo málo, abych někoho poslal do patřičných míst nebo uděll nějaké extempore (anebo aspoň nějaký naschvál). Kvůli tomu jsem se dostával do situací jak úsměvných (které kdyby někdo natočil a hodil na YouTube, byla by z toho výživná virální videa), tak i nepříjemných, ba přímo nebezpečných (kdy hrozila fyzická potyčka nebo jiné problémy).

Jsem přesvědčen, že jsem to dost přikrmil tím, že jsem se nechal ukecat k tomu, abych navštívil jistou lidovou léčitelku, která se zabývá kineziologií, reiki apod. - a jejíž metody byly poněkud agresívní a trochu zaváněly sektářskými praktikami.

Jak sám se sebou zacházet...?

Když se na to podívám s odstupem, tak mám za to, že ty výše zmíněné změny nálady a další špumprnágle byly jen projevem toho, jak se mi začal rychle měnit pohled na sebe i svět, zažité vzorce chování a myšlení apod. - a bylo to příliš rychlé na to, abych se tomu byl schopen přizpůsobovat a zařizovat se podle nich.

Takže jsem se znovu musel učit sám sebe používat. Dosud zašlapávaná sebedůvěra se začala stavět na oslabené, vratké nožičky - a to bylo asi jako přesednout z jízdního kola na motorku (a ne žádného fichtla, ale nějakou silnější kubaturu) - a to bez autoškoly. A pak se asi začala vyplavovat nahromaděná zlost a agrese, kterou jsem dosud spíš polykal a občas si "upšouknul" na sociálních sítích.

Všechno zlé je k něčemu dobré

I když jsem zažíval během "druhé puberty" nepříjemnosti, tak přece jen to bylo k něčemu dobré. Např.

  • Začátkem března 2011 jsem hodil bobek na "Vaška Hrozného", nejhoršího to šéfa, jakého jsem zažil - a jednu z nejhorších prací, kterou jsem měl. Sice jsem to udělal poněkud nešikovně (ještě jsem toho sociopata dráždil), ale začal jsem volněji dýchat. Následné nepodařené působení ve volném sdružení živnostníků a s tím spojené finanční problémy beru dnes jako součást terapie a ozdravnému procesu. Další práce byly a jsou už jen lepší - ať co do způsobu práce, prostředí, tak po finanční stránce.
  • Rozhádal jsem se s (některými) bývalými spolužáky ze základky a následně jsem se od nich trhnul. Došlo mi totiž, že si stejně s většinou z nich nemám co říct a že je lepší se soustředit na lidi mně opravdu blízké nebo jinak důležité - což lidi, se kterými jsem kdysi sdílel prostor ve škole, už nejsou.
  • Probouzející sebedůvěra se příznivě projevila v tom, že jsem začal být plodnější v oblasti hudební tvorby a později se vrátil ke kreslení. A nejen to...

Ještě trocha mudrování nakonec...

Spousta lidí si myslí, že když začne chodit ke cvokaři a řešit s nimi své problémy, bude jim jen líp a líp. Někdy to tak být může, ale dost často se stává, že zejména po těžších sezeních (např. vrtání se v traumatech) se psychický stav může přechodně zhoršit - což může nepříjemně překvapit a kvůli tomu spousta z nich přestane ke cvokaři chodit - a k dalšímu třeba už nejde, protože už tomu nevěří.

Nevím, jestli je to dobré přirovnání, ale když se ti zubař hrabe v puse, tak tě pak taky může nějakou dobu být citlivé místo, kde se ti hrabal (zub, dáseň nebo i celá pusa).

Obvykle to trvá několik dní, než se psychika zase srovná, ale když se řeší narušená osobnost nebo věci, které se s člověkem táhnou už od dětství, tak tyhle následky mohou přetrvávat delší dobu a může přijít "druhá puberta".


V dalším díle se dočteš něco o mé psychiatrické diagnóze.

[post_title] => ZŠM 2. díl: Druhá puberta [post_excerpt] => V minulém díle ses dočetl(a), jak jsem se dostal do terapie a skončil tím, že 21. 1. 2011 ve 14 hodin jsem měl úplně první sezení. V tomto díle se dočteš o úplných začátcích v terapii a bouřlivém období, kterému říkám "druhá puberta". [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => zsm-2-dil-druha-puberta [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2020-04-27 01:38:30 [post_modified_gmt] => 2020-04-26 23:38:30 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=1125 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [1] => WP_Post Object ( [ID] => 1089 [post_author] => 1 [post_date] => 2020-02-27 14:51:04 [post_date_gmt] => 2020-02-27 13:51:04 [post_content] =>

K tomu, abych pravidelně začal docházet na "pokec" se psychologem, příp. psychiatrem, mě přiměla má drahá polovička... Ale to trochu předbíhám. Takže pěkně od začátku

Dětství a školní léta

Když se pohrabu v paměti, tak jsem už od dětství úplně nezapadal mezi vrstevníky. Když pominu ty viditelné znaky spojené s vrozenou oční vadou (šilhání pravého oka a nutnost nosit brýle), tak už - s velkým odstupem - asi nějaké signály, že by s mou psychikou nemuselo být v pořádku.

Kromě toho, že si mě někteří vrstevníci dobírali, ba dokonce šikanovali (čemuž jsem se nedokázal účinně bránit) a poznámek ze školy typu "Tomáš se málo hlásí", jsem snad už od první třídy byl posílán k odborníkům. Tuším, že už v první třídě jsem byl v pedagogicko-psychologické poradně.

Ale jsem si jistý, že podruhé u psychologa jsem byl v sedmé třídě (školní rok -1992/93) - a to díky paní učitelce Jelínkové, kterou jsme měli na matematiku. Bylo jí divné, že jsem málo aktivní při hodinách a dle jejího názoru že to je kvůli nízkému sebevědomí. Podstoupil jsem tam nějaké vyšetření, jehož součástí byly i dva IQ testy. A jelikož mi v nich vyšly celkem vysoké cifry (125 a 134 - ten druhý po opravě :) ), začal jsem nosit nosánek tak trochu nahoru a dával najevo domnělou převahu. To mi vydrželo cca 5 let, kdy mě spolužáci ve třeťáku na střední v tomto dost "schladili" :) Takže z dnešního pohledu to nebylo příliš šťastné.

V dospělosti...

Jak jsem přibýval na věku a bral rozum, čím dál víc jsem si všímal, že mé chování, prožívání a reakce v určitých situacích je poněkud "nestandardní" - a když se snažím chovat "normálně", tak je to velice obtížné (asi jako pro praváka psát levou rukou). A nějak narůstala potřeba se víc pídit po tom, proč to tak je.

Někdy v roce 2006 nebo 2007 jsem si proto koupil knihu "Jste introvert", kterou napsala americká psycholožka Marti Olsen Laney (v anglickém originále "The Introvert's Advantage). Je sice pravda, že jsem se v ní dozvěděl leccos zajímavého, ale v poněkud pokřiveném vidění světa jsem si to přeložil tak, že coby introvert jsem lepší člověk, protože k přemýšlení používám mozek, kdežto extraverti pusu - a tím ze své podstaty jsou poněkud jednodušší a hloupější (neboť ústní dutina má menší mentální kapacitu než mozek). A tato snaha si namlouvat, že jsem "lepšočlověk" mi spíš škodila a já se spíš víc propadal, s promiutím, do sraček - čím dál větší úzkosti, vyčerpání, pesimismus apod.

Spása na obzoru

V březnu 2010 jsem se přes seznamku seznámil s mou drahou polovičkou. Až po půlroce mi v lázních v Jeseníkách přiznala, že má pocuchanou psychiku a povyprávěla mi, jak se k tomu dostala. Tím mi přišla ještě sympatičtější. A díky tomu jsem začal koketovat s myšlenkou, že bych se taky svěřil do rukou nějakého psychologa. Ale drahé polovičce jsem to zatím neříkal, protože jsem ještě nebyl přesvědčen, že to opravdu chci.

Ona si však sama všimla, že jsem vyčerpaný a přehnaně úzkostný. A nabídla mi, že bych mohl začít chodit k mgr. Kolářové , ke které sama kdysi chodila a která jí nejvíc pomohla, když jí bylo nejvíc ouvej. Přemlouvat mě nijak zvlášť nemusela, protože jsem už sám cítil, že to sám neutáhnu a že "psycho-odborník" by mi mohl pomoct. A taky zafungovala zvědavost. Koncem roku 2010 jsem byl pevně rozhodnutý a začátkem roku 2011 jsem mgr. Kolářovou kontaktoval. A 21. 11. 2011, ve 14 hodin začalo mé úplně první sezení.

První sezení

Na prvním sezení jsme s mgr. Kolářovou mluvili o tom, co mě k ní přivedlo. Já jsem řekl, že vyčerpání a problémy s komunikací (jakože si vykládám to, co někdo řekne, jinak než se očekává apod.) Ale mgr. Kolářová hned poznala, že mám velký problém se sebedůvěrou, a tak se hovor rychle stočil tím směrem. Hned po prvním sezení jsem se stal psychiatrickým pacientem, neboť jsem hned dostal recept na Seropram (SSRI antidepresivum), který užívám dodnes a papíry na vyplnění anamnézy.

Ale co je důležité, hned během prvního sezení mi docvaklo, že jsem udělal dobře, když jsem vyslyšel nabídku mé drahé polovičky a dal na její doporučení ohledně mgr. Kolářové. Tato moudrá a poněkud svérázná dáma se na necelých sedm let (než odešla do důchodu a předala mě jinému psychologovi) se stala jedním z mých největších spojenců. A i když někdy docela drsně reagovala na to, co se jí nelíbilo (a mně třeba z toho bylo několik dní špatně), rád na ni vzpomínám.


O tom, jak jsem díky terapii zažil druhou pubertu, se dozvíš v příštím díle.

[post_title] => ZŠM 1. díl: Jak jsem se dostal do terapie [post_excerpt] => Máme tu začátek série - a jsem přesvědčen, že by se slušelo, abych se víc rozepsal o tom, jak jsem se dostal do terapie a co tomu předcházelo. [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => zsm-1-dil-jak-jsem-se-dostal-do-terapie [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2020-02-27 14:51:04 [post_modified_gmt] => 2020-02-27 13:51:04 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=1089 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [2] => WP_Post Object ( [ID] => 1081 [post_author] => 1 [post_date] => 2020-01-08 12:49:20 [post_date_gmt] => 2020-01-08 11:49:20 [post_content] =>

Toto není můj první pokus sepsat takovouto sérii povídání. Pokud budeš trochu googlit, tak jistě nějaký ten pokus z dřívějška najdeš. Ale co - tak to zkusím znovu - a lépe :)

V Zápiscích šťastného magora se dozvíš něco o tom, jak se žije s tím, když je duše pošramocená natolik, že se musí být v péči odborníků "přes hlavu". Ale zase ne natolik, abych musel být ubytován na "psychárně".

Budu se snažit, aby to co nejvíc odpovídalo realitě - protože i když dobře prováděná terapie pomáhá zlepšit kvalitu života, samotný proces bývá zdlouhavý, náročný a někdy to s člověkem, který je v roli pacienta, pěkné psí kusy.

Samozřejmě to, co se dozvíš v této sérii, vztahuju pouze a jen k mé osobě. Protože každý člověk je jiný a pokud má nějakou psychiatrickou diagnózu, tak ta je ušita na míru přímo jemu. To samé platí i o terapii, kterou podstupuje.

Pokud jsi zvědavý(á) na to, jak jsem se měl v psychiatrické léčebně, pak jsi zvědavý(á) zbytečně. Tak daleko jsem to nedotáhnul a doufám, že ani nedotáhnu. To samé platí i o denním stacionáři (což je něco podobného jako léčebna, jen pacienti chodí spát domů + nějaké další odlišnosti).

Jestli se bojím zneužití? Má drahá polovička mi už nejednou řekla, že se moc "odhaluju" a že by toho mohl nějaký pitomeček coby mou slabost zneužít (jedno jestli k posměchu, parazitování nebo ukájení mesiášských choutek). Jsem si toho vědom a musím s tím počítat. Je však zajímavé, že jsem byl kořistí pro různá hovádka a jejich šikanu spíš před terapií než teď. A spíš než se zneužitím se spíš setkávám s určitým nepochopením, které je spíš roztomilé.

Šťastný magor

Proč zrovna Zápisky šťastného magora? Protože díky terapii jsem se z oficiálně "duševně zdravého" uzlíčku nervů se zašlapanou sebedůvěrou, stal sice "magorem", ale v rámci možností šťastným a spokojeným :)

Proč tato série?

Touto sérií se snažím aspoň trochu přispět k osvětě v oblasti, která je tak trochu tabu a i když se vnímání světa lidí s pocuchanou psychikou, co vyhledali odbornou pomoc (a těch, co tu pomoc poskytují) se stále zlepšuje, přece jen stále v části společnosti přetrvávají názory, které tento svět nestaví zrovna do dobrého světla.

Jako třeba, že je ostuda a projev osobního selhání, když člověk vyhledá psychologa nebo psychiatra. Nebo že psychologové a psychiatři jsou šarlatáni, kteří člověku stejně nepomůžou a jen od něj berou peníze.

A Zápisky šťastného magora uspokojuju svou potřebu aspoň trochu přispět k tomu, aby byl svět lidí, kteří řeší své problémy s odborníky, co nejvíc přiblížen široké veřejnosti a různé mýty a názory byly uvedeny na pravou míru. Možná jsem naivní, ale věřím, že informace, které vám tu předhazuju, budou něco platné a pro někoho zajímavé.


A to je asi tak všechno, co jsem na tebe chtěl takto pro začátek vychrlit. Příště o tom, jak jsem se dostal do terapie.

[post_title] => ZŠM 0. díl: Prolog [post_excerpt] => Možná ses na stránce "O mně" dočetl(a), co znamená ten "pošuk" v podtitulu tohoto webu - a třeba se o tom chceš dozvědět něco víc. Pokud to tak je, pak věz, že začínám minisérii Zápisky šťastného magora (zkráceně ZŠM), která snad ukojí tvou zvědavost. [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => zsm-0-dil-prolog [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2020-01-08 12:49:20 [post_modified_gmt] => 2020-01-08 11:49:20 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=1081 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [3] => WP_Post Object ( [ID] => 1102 [post_author] => 1 [post_date] => 2019-10-16 12:31:07 [post_date_gmt] => 2019-10-16 10:31:07 [post_content] =>

Na některých dřívějších srazech jsem sice byl (rok 2004, 2009 a nějaké menší, neoficiální), ale většinou mě to příliš nebavilo a odcházel jsem jako první.

V roce 2014 jsem ani pozván nebyl. Několik let předtím jsem správcoval naší "dvojtřídu" a několik let předtím jsem tuto třídu opustil s tím, že jsem tam udělal i nějaký bordel (smazal sebe a pár dalších lidí). A spolužáci na mě byli jistě oprávněně naprdnutí. Ale i kdyby mě pozvali, moje odpověď by bylo jasné "ne" - přece nebudu plýtvat časem a energií tím, že polezu někam, kde mě to nebaví.

A když mi přišla několik měsíců předtím pozvánka na sraz po 25 letech, hned jsem ji zaříznul - a nebýt toho, že se ke mně dostaly fotky skrz jednu z účastnic, kterou mám na FB v přátelích, tak bych si nejspíš na něj ani nevzpomněl :)

Bývalí spolužáci pro mě ztratili význam

I když jsem byl ještě před cca 10 lety ve vztahu se spolužáky docela dost aktivní, dnes mají pro mě význam pramalý. K odtržení od nich mi pravděpodobně pomohla moje drahá polovička (nebyl to její záměr, jen mi vstoupila do života a stala se pro mě snad nejdůležitější osobou) a velký vliv na to má i psychoterapie (došlo mi, že většina lidí stejně není moje "krevní skupina" a nemám si tudíž s nimi co říct.

Svou roli v tom hraje i to, že kvůli určité jinakosti si mě často spolužáci dobírali (a někteří i šikanovali). I když je možné, že jsem si o to mnohdy koledoval.

Nemám problém se s nimi pozdravit na ulici nebo i prohodit pár slov - ale musí se ke mně hlásit (protože bych si jich pravděpodobně nevšiml), příp. připomenout, kdo jsou zač :)

Nejsem zrovna společenský tvor

Ze své introvertní podstaty nepatřím mezi tvory, kteří by měli potřebu chodit do společnosti. Jelikož svou pozornost mám potřebu zaměřovat na tu malou hrstku mých nejbližších, považuju za zbytečné chodit někam jen proto, abych se setkával s lidmi. A prázdné mlácení pyskem, kterému se říká společenská konverzace, mi nic nedává, ale naopak mě to vyčerpává - stejně jako pobyt v místě, kde je velká koncentrace lidí.

Třídní srazy se základkou se týkají obou tříd v ročníku, takže se tam vyskytne třeba kolem 30 - 40 lidí. A tolik lidí svými žvanícími papulami generují solidní kravál. A přece nebudu lézt někam, kde bych si připadal jak v naprásknutém vagónu metra v odpolední dopravní špičce - kde mnohdy ani takový kravál jako na třídních srazech a podobných kratochvílích není. Navíc za takovým nicotným účelem, abych se tam potkal s bývalými spolužáky, z nichž většina už jsou pro mě skoro cizí lidi.

Většinu mé poněkud malé potřeby společenského vyžití uspokojuje skupinová psychoterapie - i když její podstatou je práce na sobě a podpora ostatních kolegů pacientů. Ale jednak tam jsou lidi, kteří mi jsou sympatičtí a místo planého mlácení pyskem se tam řeší konkrétní témata. I když některá sezení jsou těžká a vyčerpávající, stojí mi za to, každé pondělí se s těmi lidmi setkávat.

Chtěli mě tam vůbec?

Když jsem nebyl v r. 2014 pozzván na sraz po 20 letech a posléze mi bylo řečeno, že to bylo kvůli tomu bordelu, co jsem udělal na Spolužáci.cz, tak to sice nebylo úplně příjemné, ale bylo to aspoň férové.

Ale na sraz po 25 letech jsem pozván byl. Ale pozvánku hned zaříznul z výše uvedených důvodů. Až po srazu, kdy se ke mě skrz jednu z účastnic, kterou mám na Facebooku v přátelích, "propsaly" fotky, jsem se znovu podíval na stránku akce. A u ní byl následující příspěvek:

Seznam těch, kteří se nezúčastnili ...

A jak je vidět, jen u mého jména byl vysmátý smajlík. Možná jsem paranoidní a možná si to vysvětluju špatně, ale beru to jako signál toho, že jsem jim buď pro srandu nebo že mě tam ve skutečnosti ani nechtěli. Kdyby to sdělili přímo, bylo by to v pořádku. Nějakou nepříjemnou zpětnou vazbu snesu a bylo by to férové. Ale takhle mi to přijde... hovadské.

Utvrdilo mě to v tom, že je lepší a pro mě přirozenější se setkávat s lidmi, se kterými je mi dobře a kteří jsou mi blízcí nebo jinak pro mě důležití - a tudíž je mi s nimi dobře. Příp. když to setkání má pro mě nějaký přínos - a setkat se s někým, jenom abych "drbal", to fakt není.

[post_title] => Jak jsem se nesrazil se základkou [post_excerpt] => Na přelomu léta a podzimu roku 2019 proběhl sraz se ZŠ po 25 letech. Vyprdnul jsem se na něj a pozvání jsem hned, jak dorazilo, jsem zaříznul hned, jak jsem ho uviděl u sebe na Facebooku. [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => jak-jsem-se-nesrazil-se-zakladkou [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2019-10-17 12:50:32 [post_modified_gmt] => 2019-10-17 10:50:32 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=1102 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [4] => WP_Post Object ( [ID] => 1049 [post_author] => 1 [post_date] => 2019-09-05 00:45:06 [post_date_gmt] => 2019-09-04 22:45:06 [post_content] =>

Proč...?

S nápadem vypadnout na nějakou delší dobu z Prahy přišla moje drahá polovička. Už pár let předtím mluvila o tom, že by aspoň na rok chtěla vypadnout někam na samotu mimo civilizaci, obklopenou přírodou.

Ale poslední impuls tomu dodalo párové sezení u psycholožky někdy v březnu 2019, kde drahá polovička mluvila o tom, že je uondaná z pražského ruchu a každodenního stereotypu a že by chtěla nějakou zásadnější změnu v životě. A hned večer začala projíždět nabídky pronájmů domů mimo Prahu.

Já osobně mám stereotyp docela rád (je to takové moje "bezpečné místo"), ale stejně jako drahá polovička jsem byl utahaný z toho pražského ruchu a čím dál víc alergický na to velké množství a rozmanitost lidí (až nezdravě mnoho Rusů, Číňanů a jiných uhulákaných cizinců) kolem mě, jen co jsem vytáhl paty z baráku. A kvůli tomu jsem měl čím dál častěji propady do stavů podobným depresi. A tak jsem ani moc nebyl proti.

V několikakolovém výběrovém řízení na nové obyvatele jsme sice skončili mezi neúspěšnými, ale "výherce" to nakonec zrušil - takže domeček byl nabídnut nám. Z čehož já osobně jsem byl nadšený, neboť jsem si to tam zamiloval už když jsme tam byli na prohlídce.

A tak 10. června, krátce po návratu z dovolené, jsme po poledni zvedli kotvy a přestěhovali se. Ještě jsme několikrát byli ve starém bytě kvůli úklidu a opravám a naposledy kvůli předání. A následně ještě tahanice s pronajímatelkou kvůli vyrovnání škod (neměli jsme sjednanou kauci, která by to pokryla).

Netěšil jsem se nadarmo

Když bylo jisté, že vypadneme z "toxické" Libně do malebného městečka v ještě malebnější krajině, těšil jsem se na to jako malé dítě na Vánoce. A když jsme se tam přestěhovali, byl jsem utvrzen v tom, že jsem se netěšil nadarmo. Dokonce je to tu ještě lepší, než jsem čekal!

Těšil jsem se sem i proto, že krajina a prostředí mi připomíná to v mém "rodném" Šluknovském výběžku. Je podobně zvlněná, směrem na jih, k Sázavě asi o něco víc (zařezává se to tam do hlubokého údolí).

Ale hlavně jsem se těšil na to, že se dostanu do prostředí, kde je božský klid, málo lidí kolem mě a naopak hodně přírody - zkrátka takového, které mě nevysává, ale naopak dobíjí. A opravdu jsem se toho dočkal. Místo kakofonie, kterou vytváří hodně lidí svým žvatláním v různých jazycích tu nejvíc slýchám kvokající a kdákající slepice od sousedů, zvon odbíjejících hodin na radniční věži, zpěv ptáků (teď už zdaleka tolik ne - holt už zahnízdili a na jejich další koncert si budeme muset počkat na příští jaro) atd.

Hodně dlouho jsem byl přesvědčen, že jsem Pražák, který vyrůstal na špatném místě - protože tím, že mám potřebu si hledět svého a mít ostatní (hlavně cizí) lidi na salámu, jsem tam dokonale zapadl. A i ta anonymita mi vyhovovala. Ale přece jen klid, nálo lidí a hodně přírody je pro mě přirozenější prostředí než pražský kravál a chaos :)

A když k tomu přičtu skutečnost, že Jílové je od Prahy asi tak daleko jako z Vilémova (nebo Poustevny) do Rumburka a zůstávají mi pořád prakticky stejné možnosti ohledně práce apod., tak je to pro mě téměř ideální místo pro život :)

A nakonec ještě taková třešnička na dortu jsou nynější pronajímatelka a jej rodina a sousedi od nás z domu, kteří jsou velice přívětiví, srdeční a vstřícní.

Jako v nervovém sanatoriu

Musím říct, že bydlení v Jílovém má blahodárný vliv na mé podlomené psychické zdraví. Asi i proto, že do Prahy se dostanu tak 2x - 3x týdně, mě už lidi "nevysávají" tolik jako předtím. Množství dekompenzací z velkého množství lidí (či jiných rušivých podnětů) se citelně snížilo (asi největší byla ta, když na manželčinu oslavu narozenin přijeli její kolegové z práce - ani ne přímo z těch lidí, ale z faktu, že se kvůli počasí náhle změnil program a místo grilovačky na zahradě se nakýblovali k nám do baráku).

O prázdninách nefungovala naše terapeutická skupina, prý z kapacitních důvodů. Ale asi je mi tady natolik dobře, že jsem ji ani nepotřeboval. Ale po některých lidech se mi tak trochu stýská a už se tam zase po prázdninách těším :)

Je sice pravda, že se nám zvedly náklady na bydlení asi o třetinu, ale myslím, že se to vyplatí. Nynější nájem odpovídá vyššímu průměru za 2+kk v širším centru Prahy a přitom máme to bydlení za tu cenu přímo luxusní (3+kk + zahrada + další prostory). A je to taková investice do zdraví (hlavně toho duševního).

[post_title] => Jsem "Jílovej" [post_excerpt] => Z velkoměsta na venkov, z bytu do domku, z Prahy-Libně do Jílového u Prahy... Zkrátka jsme se s drahou polovičkou sbalili a 10. června 2019 přemístili za Prahu... [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => jsem-jilovej [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2019-09-05 00:45:06 [post_modified_gmt] => 2019-09-04 22:45:06 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=1049 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [5] => WP_Post Object ( [ID] => 947 [post_author] => 1 [post_date] => 2019-05-01 12:54:57 [post_date_gmt] => 2019-05-01 10:54:57 [post_content] =>

Obrázek je "vypůjčený" odněkud z internetu (viz vodoznak). Časem jej možná nahradím vlastním výtvorem :)

Pokud mě aspoň trochu znáš, pak jistě víš, že chodit na mejdany a jiné společenské akce, kde je víc lidí pohromadě, je pro mě spíš plýtvání energií (i když s těmi "správnými" lidmi to může být fajn). A pokud mě znáš ještě líp, pak jistě víš, že bych radši sežral hovno, než abych se navlékl do kvádra, oběsil na kravatu a takto zohaven šel na ples, do opery nebo na jinou, podobně "toxickou" akci.

Ale 20. února 1998 jsem se tomuto bohužel zpronevěřil a pod nátlakem (kterému jsem se tehdy neuměl bránit a bůhvíjestli bych byl schopen se mu bránit i dnes) jsem byl nucen jít na maturitní ples třídy 4. A Obchodní akademie Rumburk, do které jsem patřil - a stát se tak jednou z "hvězd večera"... A způsobil si tímto hluboké zranění na duši. To se mi podařilo jakž takž vyléčit v psychoterapii. Ale jizva, která po tom zůstala, dává o sobě vědět dodnes. Takže tento výlev ber jako takové podrbání oné jizvy :)

Před "Dnem D"

Jak jsem se pokusil z té šaškárny vycouvat

Ač ples proběhl až v druhé polovině února 1998, horečné přípravy začaly už v průběhu září, kdy se studenti trochu aklimatizovali na školní rutinu. A brzy na to se mi z té děsivé představy, že se budu muset navléknout do kvádra a oběsit na kravatě a takto zohaven pak jako medvěd v cirkuse šaškovat před (nejen mými) rodiči, učiteli a vůbec všemi, kdo si přišli za svých 50 Kč užít, začalo od úzkostí plašit trávicí ústrojí a zhoršilo se mi spaní.

Už od prváku jsme měli každý měsíc platit výpalné na ples v částce 10 Kč měsíčně. Ale až na pár světlých výjimek na to každý házel bobek. A tak někdy v průběhu září (nebo října) organizátorky tahat ze spolužáků výpalné zpětně (v mém případě něco přes 300 Kč). A tehdy jsem si dovolil tu drzost, že jsem prohlásil, že nic platit nebudu a na žádný ples nejdu. Následovala reakce v tom duchu, že takhle nééé, že bych tam měl být taky, když jsem kreslil plakát apod. Nakonec jsem nátlaku podlehl a výpalné zaplatil. Trávení se mi plašilo ještě víc, protože už jsem v tom byl namočen až po uši.

Jak jsem sabotoval nácvik nástupu

Někdy v lednu si organizátorky usmyslely, že bychom měli nacvičit nástup. Choreografii na píseň Time to say Goodbye, nazpívanou duem Andrea Bocelli a Sarah Brightman vytvořila matka jednoho spolužáka.

První zkouška byla součástí hodiny tělocviku. Záškoláctví nebyl můj styl a trávicí ústrojí se mi plašilo příliš málo na to, abych mohl zůstat doma. Takže pro mě nebylo prakticky možné se tomu vyhnout. Sice jsem se kroutil jak tasemnice v lejně dle choreografie, ale s takovým odporem, že jsem málem ozdobil parkety v tělocvičně natrávenou snídaní.

Další čtyři zkoušky probíhaly až po škole. A tomu bylo možné se vyhnout. Přece jen bych byl sám proti sobě, kdybych si měl zopakovat ten nepříjemný zážitek. A zdlouhavě nacvičovat něco, co použiju jen jednou v životě, je pro mě plýtvání energií dodnes. Takže místo na zkoušku jsem zamířil na nádraží a odtud vlakem směr bezpečí domova.

Ale ukázalo se, že ani doma před tím nejsem úplně v bezpečí. To, že organizátorky prskaly jak nakopnutí křečci, když jsem poprvé nepřišel, to se ještě dalo přežít. Ale horší bylo to, že jedna z nich to práskla svému otci, od něj se to dozvěděla moje máma a druhý den, co jsem přišel ze školy, mi rodičové kladli na srdce, abych šel aspoň na dvě zkoušky. Naštěstí aspoň tady pud sebezáchovy fungoval dobře a další zkoušky se musely obejít beze mě.

Několik dalších týdnů byl relativní klid. Ale pak přišel den poslední, generální zkoušky dva dny před plesem, a ta probíhala na "místě činu", ve velkém sále rumburského kulturního domu. Ani ten den jsem neměl v úmyslu se trýznit účastí na zkoušce - zvlášť když po poctivě uplavaném kilometru o tělocviku v bazénu jsem byl rád, že se udržím na nohou. Ale jedna z organizátorek (ta samá, co několik týdnů předtím způsobila, že se o absenci na zkouškách dozvěděli rodiče) si usmyslela, že mě na generálku dostane, i kdyby čert na její koze jezdil. A tak do mě hučela, že jsem inteligent, že bych to měl udělat i kvůli mým rodičům (tahat do toho nejbližší, to je opravdu sviňárna), že zklamu nejen jí, když nepřijdu atd. Nakonec jsem na to kývnul. A z frustrace, že jsem podlehl jejímu nátlaku, jsem měl zkažený celý zbytek vyučování.

Po vyučování jsem si zašel do Venuše (oblíbená restaurace mezi rumburskými studenty), abych tu frustraci aspoň trochu rozpustil v alkoholu. Posilněn dvěma sklenicemi piva jsem pak vyrazil směr kulturák, abych tam ve 14 hodin byl. Ale spolužáci se tam trousili jako švábi na pivo a ze 14. hodiny bylo 14:30 a ještě tam nebyli úplně všichni. Ale pud sebezáchovy na poslední chvíli zafungoval a ve spojení s narůstajícím stresem z toho, že mi ujede vlak, jsem se těsně před začátkem zkoušky sebral a jel domů.

Druhý den ve škole jsem to od té samé osoby, která do mě den před tím hučela, dostal pěkně sežrat. Jakože by mě nezabilo, kdybych tam počkal, že jsem se zachoval jako blbeček a všechny jsem zklamal a že jestli si myslím, že jsem originální, že jsem trapný. Což mě opět solidně namíchlo.

"Den D"

Než jsem jel na ples...

Nastal "Den D", tedy 20. únor 1998. Byl, pátek a my jsme měli volno - abychom nabrali síly na ples a organizátorky ještě doladily to, co bylo třeba. Venku mrzlo a svítilo slunce a na zemi ležela nesouvislá vrstva sněhu. Na olympiádě v japonském Naganu proběhl slavný a napínavý hokejový zápas ČR - Kanada, ve kterém "naši" vyhráli v nájezdech. Někdy od 11. hodiny dopolední jsem se začal intoxikovat alkoholem z placatky rumu (dnes se mu říká Tuzemák) - ale jen tak, abych se udržel v klidu, ale hned se nezmatlal jak carský důstojník.

Někdy kolem 16. hodiny jsem se začal soukat do kvádra a věšet na kravatě. Když jsem byl zohaven, máma pronesla: "To je úplně jinej člověk!" Mírný útlum díky alkoholu zabránil, abych se zase nezačal svlékat. Cítil jsem se podobně nepatřičně, jakobych měl vyjít ven nahý. I proto jsem zůstal v přetopeném vlaku zababušen v zimní bundě. Cestou od vlaku jsem v supermarketu doplnil zásoby rumu a pokračoval dál.

Než ta šaškárna začala...

Do kulturáku jsem dorazil něco kolem šesté hodiny večer. Už tam bylo několik málo oběšených spolužáků. Nic moc se nedělo a já jsem pokračoval v intoxikaci alkoholem. Pomalu se na "místo činu" trousili další spolužáci - jak mužštiny - tj. ti oběšení, tak ti ženského pohlaví, navlečení do pytlů na mrtvoly různých barev a tvarů a se srstí na hlavě zformovanou do podoby připomínající kravinec, klubko hadů, sopl z nosu nebo do jiné obskurnosti (až na pár světlých výjimek, co neměly potřebu si srst hanobit tvarováním do kravinců nebo délka srsti to ani nedovolovala). S přibývajícím množstvím oběšenců a pytlů na mrtvoly v kulturáku sílil i proud těch příchozích. Kromě spolužáků se v prostorách kulturáku hromadili i oběšenci a pytle na mrtvoly s kravinci, hady a soply na hlavách z řad kantorů, blízkých příbuzných spolužáků a dalších, co se přišli za svých 50 Kč užít.

Jelikož jsem se alkoholem intoxikoval rychleji než jsem původně chtěl, bylo to po spotřebování druhé placatky rumu na mně i vidět - neboť jsem vyvaloval oči jak kočka se zácpou, která se pokouší vykonat velkou potřebu. Ale to mi bylo v tu chvíli jedno - hlavně, že jsem byl od toho, co se děje kolem mě, emočně odříznut.

A je to tady!

Ples měl začít v 8 hodin večer, ale začal v půl deváté. Nejdřív nějaké to předtančení a do toho moderátor s nepřirozenou intonací cosi blábolil. V předsálí jsme se řadili na nástup - oběšenci vlevo, pytle na mrtvoly vpravo. Spolužáci z obou skupin mi kladli na srdce, abych to nezkazil a všechno zvládl. Jeden obzvlášť nervózní brblal cosi o debilovi, který nechodil na zkoušky. Zkrátka každý byl nervózní po svém.

A najednou to přišlo - zlatý hřeb (do rakve) večera. Na jekot Sarah Brightman "táájm tůůů seeej guuut báááj" se do sálu vyklátily pytle na mrtvoly. O něco později na halekání Andrey Bocelliho "kóóón tééé partýýýróóó" se vyklátili oběšenci včetně mně. Ve zbytku té změti zvuků jsme se tam dle choreografie kroutili jak tasemnice v lejně. Až na drobné zaváhání jsem tu choreografii zvládl bez problémů, takže bylo zbytečné se týrat chozením na zkoušky.

Následoval další obvyklý rituál - třídní učitel na dřevěném stupínku věšel na studenty bílý saténový hadr s nápisem "Maturant 1998". Moderátor do toho něco zablábolil o konkrétním člověku - porád s tou nepřirozenou intonací. Ty čtyři schody na stupínek jsem vzal po dvou, což následovalo velkým halasem obecenstva v sále.

Pak ještě následovalo sbírání peněz, co nám obecenstvo předhazovalo jak zrní slepicím na dvorku, halekání studentské hymny "Gaudeamus igitur" a další nesmysly. Další trojí tradiční křepčení jsem absolvovat nemusel. V průběhu zbytku pobytu na plese jsem opět pokračoval v intoxikaci alkoholem - tentokrát v podobě bílého vína. Kolem půl jedenácté večer mě máma vzala za kulturák, abych si strčil prsty do krku a nechal obsah žaludku ze sebe vycouvat. Po návratu do kulturáku jsem dostal chléb se salámem a za chvíli jsem s rodiči a otcovým bývalým kapelníkem, který nás odvážel, jeli domů.

Po "Dni D"

Druhý den ráno jsem se probudil s tím, že se mi v rychlém sledu zjevovaly a zase mizely útržky vzpomínek. Připomínalo to čerstvě smíchané barevné plastelíny do jedné koule. Ale byl jsem rád, že to mám za sebou a už můžu zase chodit normálně v civilu.

O nějaký ten den později jsme si o jedné hodině společenského styku promítali video z plesu. A když jsem za střízliva a emočně neodstřižený od dění kolem mě viděl celou tu šaškárnu a sám sebe coby oběšence, jak se tam při nástupu kroutím, jak tasemnice v lejně a jak si jdu na stupínek pro ten bílý polyesterový hadr, všechno to na mě dolehlo - a šrám byl na světě.

Jak jsem se málem neoženil

Ještě hezkých pár let jsem měl potřebu brojit proti svatbě - dokonce jsem kdysi napsal článek "Nebetyčná šaškárna zvaná svatba". Nebo jsem si vytvořil pověru, že když se mi v noci zdá o tom, že se žením nebo se účastním nějaké svatby jako host, stane se mi v několika následujících dnech něco nepříjemného. Svatba byla pro mě velkým strašákem hlavně kvůli tomu, že by to mohl být takový "flashback" maturáku - jakože bych se nechal vmanévrovat do toho, abych oběšen na kravátli zase šaškoval :)

Až někdy v roce 2011 nebo 2012 mě drahá polovička s její kamarádkou při jednom posezení u vína přesvědčily o tom, že svatba bude taková, jakou si ji uděláme a ten strach a potřeba proti ní brojit postupně ustal.

Svatbu jsme měli malou (10 lidí při obřadu, 8 lidí na hostině), já jsem se ženil v tričku a ve výsledku to byl jedna z nejlepších věcí v životě, kterou jsme s drahou polovičkou udělali. A i když jsem se z toho půl roku vzpamatovával, vzpomínám "náš den" v dobrém :)

Jak jsem to probíral na skupinové psychoterapii

Já vím - o tom, co se probírá v terapii, by mělo zůstat jen tam (i terapeuti musí dodržovat zásady mlčenlivosti) - ale už je to dlouho (víc než dva roky), co jsem si na "skupině" vzal můj maturák jako téma, a tak si myslím, že něco málo z toho, co tam zaznělo, mohu vypustit... :)

To nutkání vzít si můj maturák jako téma, nastartovala skupina týden předtím. Měl jsem být součástí nácviku nějaké situace a dělat tramvaj. Leč z myšlenky, že bych měl dělat něco jiného než Tomáše Škvrnu, se mi udělalo zle - doslova mě to parazitovalo a, jsa bílý jak stěna, jsem tam začal zmateně chodit po místnosti :D Že to souvisí s maturákem, mi došlo další den - kdy mi začaly naskakovat vzpomínky na něj.

A tak jsem si maturák vzal další týden jako téma. Od tehdejší terapeutky i spolupacientů se mi dostalo hodně podpory (ostatně jako vždy). Byl jsem ujištěn, že kdyby mě organizátorky nenutily do účasti na něm, svět by se nezbořil a ples by nijak neutrpěl. A naopak by si ušetřily spoustu námahy se zařizováním navíc kvůli ústupkům vůči mně.

Kromě různých historek a perliček z maturitních plesů spolupacientů jsme probírali i motivy, proč měly organizátorky potřebu mě na maturák dostat stůj co stůj. A asi nejzásadnější byly tyto dva:

  • Maturák organizovala ženská část třídy. A že ženštiny mají tendenci ty přípravy dost "žrát". Vysvětluju si to tak, že je to, spolu se svatbou, "jejich" den, na kterém chtějí zazářit a být za princezny - a vše musí být dokonalé. V případě naší třídy i účast pokud možno veškerého osazenstva (včetně mé osoby) .
  • Svou roli v tom mohla hrát i skutečnost, že Šluknovský výběžek a okolí je převážně venkovská oblast, kde se drby šíří opravdu rychle (i jen "per huba"). Organizátorky tak patrně se chtěly zapsat do mínění zdejších obyvatel co nejlíp. Mohl v tom být i tlak ze strany (nejen) obchodní akademie kvůli pověsti apod.

Dalším důvodem, který mě napadl nezávisle na tom, může být i ten, že si organizátorky chtěly něco dokázat. Konkrétně v případě oné spolužačky, která mou první neúčast nabonzovala a před poslední zkouškou do mě nejvíc hučela, jsem se dozvěděl (resp. tak mi to vyplynulo z toho, co mi bylo sděleno), ji rodiče měli za malou holčičku.

Zvonec na konec

Spousta lidí se na maturák - ať už svůj nebo někoho svého blízkého - těší nebo na něj ráda vzpomíná. Pokud patříš mezi tyto lidi a udělalo ti to nedobře, pak tomu rozumím. Ale to není můj problém.

Můj problém je jen ten, že mám z maturáku dodnes na duši jizvu, jejíž projevy se snažím tlumit - třeba i tímto výlevem :)

[post_title] => Jak jsem maturitně (ne)plesal [post_excerpt] => Profesorka Pěčková nebyla jediným fenoménem na střední škole, ze kterého mám do dnes na duši jizvu, která mi stojí za to, ošetřit ji jedovatým výlevem. Tím dalším (a nejspíš i posledním) je "můj" maturitní ples. [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => jak-jsem-maturitne-neplesal [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2019-05-10 19:24:28 [post_modified_gmt] => 2019-05-10 17:24:28 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=947 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [6] => WP_Post Object ( [ID] => 810 [post_author] => 1 [post_date] => 2019-03-06 16:01:24 [post_date_gmt] => 2019-03-06 15:01:24 [post_content] =>

Profesorku Pěčkovou tu líčím tak, jak si ji pamatuju (jako fanatickou megeru). Pokud jsi ji znal(a) a pamatuješ si ji jinak, pak je to v pořádku.

V naší třídě (obchodní akademie, třída A, rok ukončení 1998) strašila před tabulí o hodinách ČJL (Český jazyk a literatura) od prváku do třeťáku (léta 1994 - 97), mém případě už při přijímačkách - kdy mě hned po příchodu sprdla, že se opírám o lavici :)

Na profesorku Pěčkovou sedí malebné, relativně nové a poněkud jadrné slovíčko dobroser. Protože vnucováním své představy "dobra" jednoduše spoustu lidí, s prominutím, srala. Naprostou většinu z nich tvořili studenti, kteří museli několikrát týdně její strašení před tabulí a ještě častěji její strašení na chodbách rumburského gymnázia a obchodky, kde ukájela své nutkání někoho sprdnout za sebemenší kravinu. Mezi ně patří i moje maličkost.

Její dobroserský přístup v kombinaci s mým poněkud křehčím psychickým korpusem (a řadou dalších činitelů) měly za následek to, že jsem si uhnal solidní šrám na duši, jehož následky dávají o sobě vědět ještě dnes (v psychoterapii dokonce vyšlo najevo, že má prsty v utváření mé psychiatrické diagnózy) - ale o tom se něco víc dozvíš později...

Dobroser neboli fanatik

Slovníček často říkaných frází

Malý výčet slov a frází, které profesorka Pěčková používala a na které jsem si vzpoměl

  • Váženíčkové - nejčastější oslovování celého osazenstva třídy, jeden z mnoha novotvarů, které často používala. Mezi studenty se toto používalo spíš jako nadávka :)
  • Co je to za pořádek? - nezřídka používané zvolání, když se jeden, či více studentů dopustilo více než jedné odchylky od jejích představ, jak se studenti mají chovat.
  • ...poznávat a uvědomovat si - Nevím, jak to bylo přesně, ale toto jsem slýchával nejvíc hlavně v prváku, když chtěla, aby si studenti nechali rozležet to, co jim hustila do hlavy.
  • Myslíte, že vám bude špatně? Ne, bude vám dobře! - toto říkávala, když se snažila přesvědčit studenty, aby se více věnovali "krásnu".
  • My se spolu nebavíme, my spolu hovoříme! - tuto větu používala, když se jí zdálo, že je při rozhovoru s ní student příliš uvolněný.
  • Internet je hnusný druh komunikace - osobně jsem to slyšel jen jednou, ale věřím, že to řekla vícekrát (minimálně jednou v každé třídě, kde ve školním roce 1996 - 97 učila) - bylo to v době, kdy se obchodní akademie poprvé připojila na informační superdálnici.

Profesorka Pěčková byla jako správný dobroser ukázkový fanatik. Svůj pokřivený pohled na svět vydávala za ten jediný správný a s pocitem nadřazenosti se jej snažila stůj co stůj vtlouct svým studentům, aby se stali "lepšími lidmi" jako ona sama. Studenti, kteří nebyli (dostatečně) ochotní se nechat zblbnout, u ní vyvolávali pocity frustrace, které dávala najevo různými způsoby - od nadávání na liknavost, přes špatné známky až po "potopení" u maturity.

Hodiny výčitek a moralizování

Když profesorka Pěčková o hodinách ČJL jen zmateně blábolila o tom, co má tento předmět obsahovat, tak to bylo ještě únosné - i když se čas plazil jak unavený slimák.

Ale většinu času využívala k tomu, aby poblila všechno, co studenty zajímalo a bavilo a nehodilo se jí do krámu - v tom smyslu, že to jsou jen mámení pekelná a "lepších lidí" nehodná. A držkovala, že se jim studenti věnují místo toho, aby se připravovali na další hodiny ČJL - nebo aspoň hltali "hodnotnou" literaturu a vymetali "hodnotné" kulturní akce ("hodnotné" = odpovídající jejímu vkusu nebo ty, na jejichž organizaci se podílela).

Často slastně slintala o tom, jak studenti, kteří s ní jeli do Národního divadla na nějakou tu operu, jí děkovali za krásný zážitek a pak se osazenstvu třídy vysmála v tom duchu, že jsou lůzři, když s ní nejeli "za krásou".

Sprdávám, tedy jsem

Mimo hodiny ČJL se profesorka Pěčková nejvíc projevovala tím, že kárala a sprdávala studenty za sebemenší prohřešek proti školnímu řádu, etiketě a vůbec jejím představám o tom, jak by se "správný" student měl chovat. Nejčastěji to bylo za hlučnější chování (no budiž), ale často to bylo za úplné malichernosti - jednou za ruce v kapse, po druhé za špatně položené bankovky (když jí nějaký student něco platil), po třetí za špatně vyslovenou větu (i když byla gramaticky správně) atd. atd. Mě osobně poprvé hned u přijímaček, že se opírám o lavici, jakmile vtrhla do třídy :)

Malý a velký

Profesorka Pěčková jakožto správný fanatik a vymývač mozků dělila (nejen) studenty na "velké" a "malé" - podle toho, jak dávali najevo, že tu její nalejvárnu baští (taková obdoba "úspěšný" vs "lůzr" nebo "zbožný" vs. "kacíř"). Zatímco ty "velké" dávala za příklad, do těch "malých" hustila, že by měli "růst" a aby tomu dodala patřičné naléhavosti, nezřídka si neodpustila výhrůžku v tom duchu, že ten, kdo nebude "růst", s tím zatočí.

Muži na odstřel a sportovci zvlášť

Nešlo si nevšimnout, že profesorka Pěčková nápadně více upřednostňovala studentky před studenty. Zřejmě to bylo tím, že studenti měli tendenci k více svéhlavému jednání a větší odolnosti vůči jejím nalejvárnám.

Ještě hůř na tom byli ti, kteří závodně sportovali nebo se ve svém volném čase nějak výrazněji věnovali "závadným" zájmům na úkor přípravám na hodiny ČJL. Vím o několika případech, kdy studenti nebyli právě kvůli tomu připuštěni k maturitě.

Odpočinek je fuj

Profesorka Pěčková, coby správný dobroser, brojila i proti jevům, které jsou naprosto přirozené - jako je snaha zjednodušit si život nebo potřeba odpočinku. Hustila do studentů, že by měli co nejvíc času využít k práci a odpočívání je jen projev lenosti. S tímto dávala za vzor pracovitost Japonců (kteří i z přepracování umírají).

Striktní, její druhé jméno

Profesorka Pěčková až chorobně trvala na striktním provádění různých úkonů a sebemenší odchylka měla za následek přinejmenším sprdnutí na tři doby. Např. jediný přípustný tvar slovesa "chybět" ve 3. osobě množného čísla byl "chybějí", i když i "chybí" je správně - nebo např. "renesance" bylo přípustné vyslovit se "s", i když i výslovnost "renezance" je správně. To samé znamenalo i formátování zápisků do sešitu, používání psacího písma (v osmé třídě jsem už přecházel na skript, tj. ručně psané "tiskací" písmo), který používají studenti jen pro sebe (kde bylo v podstatě jedno, jak si to student píše), pokládání bankovek atd. atd.

Alespoň jednou za hodinu si neodpustila poznámku ohledně způsobu sezení v lavici. Jenže sedět celých 45 (nebo spíš 48 - 50) minut jako prkno a s nohama v nepříliš ergonomicky řešených lavicích bylo prakticky neproveditelné (zejména pro pány mít nohy u sebe, a tudíž skřípnuté nádobíčko mezi stehny, by bylo hotové peklo). Takže studenti její výzvy, aby seděli "správně", většinou pouštěli jedním uchem dovnitř a druhým ven.


To jsou asi všechny špeky, na které jsem si vzpomněl. Jistě by se daly najít ještě další, ale buď už je vymetl čas a psychoterapie nebo jsou zasunuty v dlouhodobé paměti tak hluboko, že je mozek ani dolovoat odtamtud nechce... :)

Profesorka Pěčková a já

Jak jsem jí dával najevo svou "nelásku"

Pravděpodobně puberta a potřeba rebelovat a nejspíš i již vypěstovaná přecitlivělost na nátlak k příjetí "jediné správné víry" ze strany mého dědečka, fanatického to komunisty, způsobily, že jsem se stal jedním z mála, kdo profesorce Pěčkové dával najevo, že je mi její dobroserství silně proti srsti.

Někdy to bylo záměrně - např. v jedné slohovce ve třeťáku na volné téma jsem jí napsal, že její způsob výuky zavání šikanou. Nebo ve druháku ve fiktivním dopisu bratrancovi jsem popisoval přejetou kočku s vypadlým okem a přejetého ježka, jehož střeva vedle něj byla natažená jako kabel. Anebo ve slohové práci na téma "Jak jsem vyrostl přes prázdniny" jsem jen stručně napsal, že mi o číslo vyrostla noha. Její červeně psané komentáře byly někdy i dvakrát delší než to, co jsem já psal modře.

Kromě toho se mi povedlo profesorku Pěčkovou nechtěně "vytrolit" např. tím, že když se mě ve druháku ptala, jestli jsem se připravoval na hodinu ČJL a já upřímně odpověděl, že ne. Ona na to "Nezdá se ti, že jsi poněkud drzý? Kdyby tu byla moje matka, jednu by ti ušila!" Jindy jsem zase zdrhnul z filmového představení v kině. Když se studenti měli drzost zasmát nějaké vtipné scéně ve filmu Philadelphia, ona prskala, že rušíme a kdo nepochopil vážnost filmu, může vypadnout - tak jsem ji vzal za slovo a vypadnul jsem :)

Co na to profesorka Pěčková? Nejdřív to u mě brala jako takový roztomilý výstřelek. Později už se jí to přestávalo líbit a na konci třeťáku mi už nepřímo vyhrožovala, že se mnou zatočí. Ale to už nestihla, protože byla na konci třeťáku odejita a ve čtvrťáku měla naše třída na ČJL již o poznání přívětivější profesorku Havlíčkovou.

A co na to spolužáci? Velká část z nich mě podporovala - i když o její upřímnosti by se s odstupem času dalo pochybovat (ale tehdy jsem ty pochybnosti neměl). Jiní studenti mě zase nabádali, abych s tou rebelií přestal a naopak vyšel profesorce Pěčkové vstříc. Ale to nepřicházelo v úvahu. Protože vyjít jí vstříc znamenalo ohnout hřbet a zpronevěřit se sám sobě.

Následky

Nejspíš si klepeš na čelo a říkáš si, jak na tom musím být špatně, když jsem se s tím dodnes nevypořádal a profesorka Pěčková mi straší v hlavě ještě víc než 20 let potom, co naposledy strašila před tabulí a před devíti lety začala žrát trávu zespoda.

Je sice pravda, že následky jejího dobroserství o sobě dávají ještě dnes, ale už to ani zdaleka nedělá takovou rotyku jako ještě před deseti lety - kdy při vzpomínce na ni mi ještě pěnila krev. Šrám se už sice zahojil, ale zůstala po něm nepěkná jizva, která občas pořádně zasvrbí.

Jak jsem psal na začátku, vybublalo najevo, že profesorka Pěčková má prsty v utváření mé psychiatrické diagnózy - nebo alespoň některých narušených vzorců prožívání a chování. Zcela jistě má prsty v tomto:

  • Asi tím nejzásadnějším je až nezdravá citlivost na to, když se mě někdo snaží proti mé vůli vmanipulovat tam, kam nechci nebo dokonce mě předělat k obrazu svému. Emoce moc najevo nedávám, a tak spíš zuřím uvnitř :) Pokud si to rychle nevybiju, pak to dělá v hlavě pěknou rotyku.
  • Poezii, divadlu, klasické hudbě apod. jsem nikdy nepřišel na chuť a byly mi spíš lhostejné. Ale kvůli agresívní propagandě profesorky Pěčkové, jsem začal tyto formy kultury a umění nenávidět. A dlouho trvalo, než se můj vztah k nim aspoň částečně vrátil zpět ke lhostejnosti - nebo se ta averze schovala za něco jiného.
  • Profesorka Pěčková mi zprotivila slova "krása" a "krásný" a dlouho jsem si zakazoval je používat. Naštěstí jsem je už z "blacklistu" odstranil :)
  • Jistě by se dalo najít i něco pozitivního - ale momentálně si na nic nevzpomínám :)

Co jí k tomu vedlo?

Jaká opravdu profesorka Pěčková byla, budou vědět jen ti, kdo ji opravdu dobře znali. Pro ty ostatní, včetně mně, jen zbývá prostor k domněnkám a spekulacím, co ji vedlo k tomu, že byla taková, jaká byla. Mně osobně napadá toto (ber to prosím s rezervou):

  • svou roli asi hrála mentalita, kterou si přinesla z oblasti odkud pocházela (Bílé Karpaty na česko-slovenské hranici) - moje tchýně pochází taky odtud a v některých rysech jsou si nápadně podobné :)
  • její dobroserství může vycházet i z možných psychických problémů (že dávala najevo vymezování se a nenávist vůči světu, kterému nerozuměla a frustrace z toho, že vynakládala energii zbytečně, ale nebyla to schopna přiznat).

Zvonec a konec

Myslím, že jsem vyčerpal vše, co jsem ti chtěl předhodit (a co mě napadlo). Takže je na místě tento výlev ukončit. Pro mě osobně svůj účel splnil, neboť se mi podařilo ošetřit jizvu, která mi po ní na duši zůstala.

Takhle nějak jsem krátce po maturitě ztvárnil profesorku Pěčkovou. Ale to je reprodukce z konce loňského roku :) Na ní je vidět, jaký jsem měl k ní vztah :)
[post_title] => Profesorka Pěčková po 20 letech [post_excerpt] => Tímto výplodem uspokojuju svou potřebu uplivnout nějakou tu jedovou slinu na adresu profesorky Pěčkové, pošahané to češtinářky ze střední školy, jejíž strašení před tabulí ve mně zanechalo následky. [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => profesorka-peckova-po-20-letech [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2019-03-06 16:01:24 [post_modified_gmt] => 2019-03-06 15:01:24 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=810 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) [7] => WP_Post Object ( [ID] => 582 [post_author] => 1 [post_date] => 2018-10-03 14:53:27 [post_date_gmt] => 2018-10-03 12:53:27 [post_content] => Po samotném vstupu do terapie 21. 1. 2011 a začátku docházení do terapeutické skupiny 16. 8. 2016 je 2. říjen 2018 další důležitý milník v mé psychoterapii a "kariéře" psychiatrického pacienta. Protože jsem asi na tom už zřejmě tak dobře, že už "individuál" není momentálně potřeba. Jelikož má u mě větší přednost "otužování" se v oblasti mezilidských vztahů, nadále budu pokračovat v psychoterapii skupinové - která má být po úpravě pravidel fungování o něco náročnější. Samozřejmě budu taky docházet na krátké konzultace k mému psychiatrovi kvůli lékm, které beru "na hlavu". Ale zatím jsme se se psychologem dohodli jen na přerušení - protože je možné, že časem budu "individuál" zase potřebovat víc a začnu opět na něj chodit pravidelně. [post_title] => Přerušení individuální psychoterapie [post_excerpt] => V úterý 2. 10. jsem měl asi na delší dobu poslední "individuál" u psychologa. Byl velice krátký a s mým psychologem jsme se shodli na tom, že individuální psychoterapie už nemá takovou prioritu jako dosud a bude stačit, když na sezení budu chodit jen podle potřeby na požádání. [post_status] => publish [comment_status] => open [ping_status] => open [post_password] => [post_name] => preruseni-individualni-psychoterapie [to_ping] => [pinged] => [post_modified] => 2018-10-03 15:07:15 [post_modified_gmt] => 2018-10-03 13:07:15 [post_content_filtered] => [post_parent] => 0 [guid] => http://www.tomas-skvrna.cz/?p=582 [menu_order] => 0 [post_type] => post [post_mime_type] => [comment_count] => 0 [filter] => raw ) )