Jak jsem maturitně (ne)plesal

Domů » Blog » Jak jsem maturitně (ne)plesal

  1. 5. 2019  |    Honí se mi hlavou..., Jedovaté výlevy, Ze života


Profesorka Pěčková nebyla jediným fenoménem na střední škole, ze kterého mám do dnes na duši jizvu, která mi stojí za to, ošetřit ji jedovatým výlevem. Tím dalším (a nejspíš i posledním) je „můj“ maturitní ples.

Obrázek je „vypůjčený“ odněkud z internetu (viz vodoznak). Časem jej možná nahradím vlastním výtvorem 🙂

Pokud mě aspoň trochu znáš, pak jistě víš, že chodit na mejdany a jiné společenské akce, kde je víc lidí pohromadě, je pro mě spíš plýtvání energií (i když s těmi „správnými“ lidmi to může být fajn). A pokud mě znáš ještě líp, pak jistě víš, že bych radši sežral hovno, než abych se navlékl do kvádra, oběsil na kravatu a takto zohaven šel na ples, do opery nebo na jinou, podobně „toxickou“ akci.

Ale 20. února 1998 jsem se tomuto bohužel zpronevěřil a pod nátlakem (kterému jsem se tehdy neuměl bránit a bůhvíjestli bych byl schopen se mu bránit i dnes) jsem byl nucen jít na maturitní ples třídy 4. A Obchodní akademie Rumburk, do které jsem patřil – a stát se tak jednou z „hvězd večera“… A způsobil si tímto hluboké zranění na duši. To se mi podařilo jakž takž vyléčit v psychoterapii. Ale jizva, která po tom zůstala, dává o sobě vědět dodnes. Takže tento výlev ber jako takové podrbání oné jizvy 🙂

Před „Dnem D“

Jak jsem se pokusil z té šaškárny vycouvat

Ač ples proběhl až v druhé polovině února 1998, horečné přípravy začaly už v průběhu září, kdy se studenti trochu aklimatizovali na školní rutinu. A brzy na to se mi z té děsivé představy, že se budu muset navléknout do kvádra a oběsit na kravatě a takto zohaven pak jako medvěd v cirkuse šaškovat před (nejen mými) rodiči, učiteli a vůbec všemi, kdo si přišli za svých 50 Kč užít, začalo od úzkostí plašit trávicí ústrojí a zhoršilo se mi spaní.

Už od prváku jsme měli každý měsíc platit výpalné na ples v částce 10 Kč měsíčně. Ale až na pár světlých výjimek na to každý házel bobek. A tak někdy v průběhu září (nebo října) organizátorky tahat ze spolužáků výpalné zpětně (v mém případě něco přes 300 Kč). A tehdy jsem si dovolil tu drzost, že jsem prohlásil, že nic platit nebudu a na žádný ples nejdu. Následovala reakce v tom duchu, že takhle nééé, že bych tam měl být taky, když jsem kreslil plakát apod. Nakonec jsem nátlaku podlehl a výpalné zaplatil. Trávení se mi plašilo ještě víc, protože už jsem v tom byl namočen až po uši.

Jak jsem sabotoval nácvik nástupu

Někdy v lednu si organizátorky usmyslely, že bychom měli nacvičit nástup. Choreografii na píseň Time to say Goodbye, nazpívanou duem Andrea Bocelli a Sarah Brightman vytvořila matka jednoho spolužáka.

První zkouška byla součástí hodiny tělocviku. Záškoláctví nebyl můj styl a trávicí ústrojí se mi plašilo příliš málo na to, abych mohl zůstat doma. Takže pro mě nebylo prakticky možné se tomu vyhnout. Sice jsem se kroutil jak tasemnice v lejně dle choreografie, ale s takovým odporem, že jsem málem ozdobil parkety v tělocvičně natrávenou snídaní.

Další čtyři zkoušky probíhaly až po škole. A tomu bylo možné se vyhnout. Přece jen bych byl sám proti sobě, kdybych si měl zopakovat ten nepříjemný zážitek. A zdlouhavě nacvičovat něco, co použiju jen jednou v životě, je pro mě plýtvání energií dodnes. Takže místo na zkoušku jsem zamířil na nádraží a odtud vlakem směr bezpečí domova.

Ale ukázalo se, že ani doma před tím nejsem úplně v bezpečí. To, že organizátorky prskaly jak nakopnutí křečci, když jsem poprvé nepřišel, to se ještě dalo přežít. Ale horší bylo to, že jedna z nich to práskla svému otci, od něj se to dozvěděla moje máma a druhý den, co jsem přišel ze školy, mi rodičové kladli na srdce, abych šel aspoň na dvě zkoušky. Naštěstí aspoň tady pud sebezáchovy fungoval dobře a další zkoušky se musely obejít beze mě.

Několik dalších týdnů byl relativní klid. Ale pak přišel den poslední, generální zkoušky dva dny před plesem, a ta probíhala na „místě činu“, ve velkém sále rumburského kulturního domu. Ani ten den jsem neměl v úmyslu se trýznit účastí na zkoušce – zvlášť když po poctivě uplavaném kilometru o tělocviku v bazénu jsem byl rád, že se udržím na nohou. Ale jedna z organizátorek (ta samá, co několik týdnů předtím způsobila, že se o absenci na zkouškách dozvěděli rodiče) si usmyslela, že mě na generálku dostane, i kdyby čert na její koze jezdil. A tak do mě hučela, že jsem inteligent, že bych to měl udělat i kvůli mým rodičům (tahat do toho nejbližší, to je opravdu sviňárna), že zklamu nejen jí, když nepřijdu atd. Nakonec jsem na to kývnul. A z frustrace, že jsem podlehl jejímu nátlaku, jsem měl zkažený celý zbytek vyučování.

Po vyučování jsem si zašel do Venuše (oblíbená restaurace mezi rumburskými studenty), abych tu frustraci aspoň trochu rozpustil v alkoholu. Posilněn dvěma sklenicemi piva jsem pak vyrazil směr kulturák, abych tam ve 14 hodin byl. Ale spolužáci se tam trousili jako švábi na pivo a ze 14. hodiny bylo 14:30 a ještě tam nebyli úplně všichni. Ale pud sebezáchovy na poslední chvíli zafungoval a ve spojení s narůstajícím stresem z toho, že mi ujede vlak, jsem se těsně před začátkem zkoušky sebral a jel domů.

Druhý den ve škole jsem to od té samé osoby, která do mě den před tím hučela, dostal pěkně sežrat. Jakože by mě nezabilo, kdybych tam počkal, že jsem se zachoval jako blbeček a všechny jsem zklamal a že jestli si myslím, že jsem originální, že jsem trapný. Což mě opět solidně namíchlo.

„Den D“

Než jsem jel na ples…

Nastal „Den D“, tedy 20. únor 1998. Byl, pátek a my jsme měli volno – abychom nabrali síly na ples a organizátorky ještě doladily to, co bylo třeba. Venku mrzlo a svítilo slunce a na zemi ležela nesouvislá vrstva sněhu. Na olympiádě v japonském Naganu proběhl slavný a napínavý hokejový zápas ČR – Kanada, ve kterém „naši“ vyhráli v nájezdech. Někdy od 11. hodiny dopolední jsem se začal intoxikovat alkoholem z placatky rumu (dnes se mu říká Tuzemák) – ale jen tak, abych se udržel v klidu, ale hned se nezmatlal jak carský důstojník.

Někdy kolem 16. hodiny jsem se začal soukat do kvádra a věšet na kravatě. Když jsem byl zohaven, máma pronesla: „To je úplně jinej člověk!“ Mírný útlum díky alkoholu zabránil, abych se zase nezačal svlékat. Cítil jsem se podobně nepatřičně, jakobych měl vyjít ven nahý. I proto jsem zůstal v přetopeném vlaku zababušen v zimní bundě. Cestou od vlaku jsem v supermarketu doplnil zásoby rumu a pokračoval dál.

Než ta šaškárna začala…

Do kulturáku jsem dorazil něco kolem šesté hodiny večer. Už tam bylo několik málo oběšených spolužáků. Nic moc se nedělo a já jsem pokračoval v intoxikaci alkoholem. Pomalu se na „místo činu“ trousili další spolužáci – jak mužštiny – tj. ti oběšení, tak ti ženského pohlaví, navlečení do pytlů na mrtvoly různých barev a tvarů a se srstí na hlavě zformovanou do podoby připomínající kravinec, klubko hadů, sopl z nosu nebo do jiné obskurnosti (až na pár světlých výjimek, co neměly potřebu si srst hanobit tvarováním do kravinců nebo délka srsti to ani nedovolovala). S přibývajícím množstvím oběšenců a pytlů na mrtvoly v kulturáku sílil i proud těch příchozích. Kromě spolužáků se v prostorách kulturáku hromadili i oběšenci a pytle na mrtvoly s kravinci, hady a soply na hlavách z řad kantorů, blízkých příbuzných spolužáků a dalších, co se přišli za svých 50 Kč užít.

Jelikož jsem se alkoholem intoxikoval rychleji než jsem původně chtěl, bylo to po spotřebování druhé placatky rumu na mně i vidět – neboť jsem vyvaloval oči jak kočka se zácpou, která se pokouší vykonat velkou potřebu. Ale to mi bylo v tu chvíli jedno – hlavně, že jsem byl od toho, co se děje kolem mě, emočně odříznut.

A je to tady!

Ples měl začít v 8 hodin večer, ale začal v půl deváté. Nejdřív nějaké to předtančení a do toho moderátor s nepřirozenou intonací cosi blábolil. V předsálí jsme se řadili na nástup – oběšenci vlevo, pytle na mrtvoly vpravo. Spolužáci z obou skupin mi kladli na srdce, abych to nezkazil a všechno zvládl. Jeden obzvlášť nervózní brblal cosi o debilovi, který nechodil na zkoušky. Zkrátka každý byl nervózní po svém.

A najednou to přišlo – zlatý hřeb (do rakve) večera. Na jekot Sarah Brightman „táájm tůůů seeej guuut báááj“ se do sálu vyklátily pytle na mrtvoly. O něco později na halekání Andrey Bocelliho „kóóón tééé partýýýróóó“ se vyklátili oběšenci včetně mně. Ve zbytku té změti zvuků jsme se tam dle choreografie kroutili jak tasemnice v lejně. Až na drobné zaváhání jsem tu choreografii zvládl bez problémů, takže bylo zbytečné se týrat chozením na zkoušky.

Následoval další obvyklý rituál – třídní učitel na dřevěném stupínku věšel na studenty bílý saténový hadr s nápisem „Maturant 1998“. Moderátor do toho něco zablábolil o konkrétním člověku – porád s tou nepřirozenou intonací. Ty čtyři schody na stupínek jsem vzal po dvou, což následovalo velkým halasem obecenstva v sále.

Pak ještě následovalo sbírání peněz, co nám obecenstvo předhazovalo jak zrní slepicím na dvorku, halekání studentské hymny „Gaudeamus igitur“ a další nesmysly. Další trojí tradiční křepčení jsem absolvovat nemusel. V průběhu zbytku pobytu na plese jsem opět pokračoval v intoxikaci alkoholem – tentokrát v podobě bílého vína. Kolem půl jedenácté večer mě máma vzala za kulturák, abych si strčil prsty do krku a nechal obsah žaludku ze sebe vycouvat. Po návratu do kulturáku jsem dostal chléb se salámem a za chvíli jsem s rodiči a otcovým bývalým kapelníkem, který nás odvážel, jeli domů.

Po „Dni D“

Druhý den ráno jsem se probudil s tím, že se mi v rychlém sledu zjevovaly a zase mizely útržky vzpomínek. Připomínalo to čerstvě smíchané barevné plastelíny do jedné koule. Ale byl jsem rád, že to mám za sebou a už můžu zase chodit normálně v civilu.

O nějaký ten den později jsme si o jedné hodině společenského styku promítali video z plesu. A když jsem za střízliva a emočně neodstřižený od dění kolem mě viděl celou tu šaškárnu a sám sebe coby oběšence, jak se tam při nástupu kroutím, jak tasemnice v lejně a jak si jdu na stupínek pro ten bílý polyesterový hadr, všechno to na mě dolehlo – a šrám byl na světě.

Jak jsem se málem neoženil

Ještě hezkých pár let jsem měl potřebu brojit proti svatbě – dokonce jsem kdysi napsal článek „Nebetyčná šaškárna zvaná svatba“. Nebo jsem si vytvořil pověru, že když se mi v noci zdá o tom, že se žením nebo se účastním nějaké svatby jako host, stane se mi v několika následujících dnech něco nepříjemného. Svatba byla pro mě velkým strašákem hlavně kvůli tomu, že by to mohl být takový „flashback“ maturáku – jakože bych se nechal vmanévrovat do toho, abych oběšen na kravátli zase šaškoval 🙂

Až někdy v roce 2011 nebo 2012 mě drahá polovička s její kamarádkou při jednom posezení u vína přesvědčily o tom, že svatba bude taková, jakou si ji uděláme a ten strach a potřeba proti ní brojit postupně ustal.

Svatbu jsme měli malou (10 lidí při obřadu, 8 lidí na hostině), já jsem se ženil v tričku a ve výsledku to byl jedna z nejlepších věcí v životě, kterou jsme s drahou polovičkou udělali. A i když jsem se z toho půl roku vzpamatovával, vzpomínám „náš den“ v dobrém 🙂

Jak jsem to probíral na skupinové psychoterapii

Já vím – o tom, co se probírá v terapii, by mělo zůstat jen tam (i terapeuti musí dodržovat zásady mlčenlivosti) – ale už je to dlouho (víc než dva roky), co jsem si na „skupině“ vzal můj maturák jako téma, a tak si myslím, že něco málo z toho, co tam zaznělo, mohu vypustit… 🙂

To nutkání vzít si můj maturák jako téma, nastartovala skupina týden předtím. Měl jsem být součástí nácviku nějaké situace a dělat tramvaj. Leč z myšlenky, že bych měl dělat něco jiného než Tomáše Škvrnu, se mi udělalo zle – doslova mě to parazitovalo a, jsa bílý jak stěna, jsem tam začal zmateně chodit po místnosti 😀 Že to souvisí s maturákem, mi došlo další den – kdy mi začaly naskakovat vzpomínky na něj.

A tak jsem si maturák vzal další týden jako téma. Od tehdejší terapeutky i spolupacientů se mi dostalo hodně podpory (ostatně jako vždy). Byl jsem ujištěn, že kdyby mě organizátorky nenutily do účasti na něm, svět by se nezbořil a ples by nijak neutrpěl. A naopak by si ušetřily spoustu námahy se zařizováním navíc kvůli ústupkům vůči mně.

Kromě různých historek a perliček z maturitních plesů spolupacientů jsme probírali i motivy, proč měly organizátorky potřebu mě na maturák dostat stůj co stůj. A asi nejzásadnější byly tyto dva:

  • Maturák organizovala ženská část třídy. A že ženštiny mají tendenci ty přípravy dost „žrát“. Vysvětluju si to tak, že je to, spolu se svatbou, „jejich“ den, na kterém chtějí zazářit a být za princezny – a vše musí být dokonalé. V případě naší třídy i účast pokud možno veškerého osazenstva (včetně mé osoby) .
  • Svou roli v tom mohla hrát i skutečnost, že Šluknovský výběžek a okolí je převážně venkovská oblast, kde se drby šíří opravdu rychle (i jen „per huba“). Organizátorky tak patrně se chtěly zapsat do mínění zdejších obyvatel co nejlíp. Mohl v tom být i tlak ze strany (nejen) obchodní akademie kvůli pověsti apod.

Dalším důvodem, který mě napadl nezávisle na tom, může být i ten, že si organizátorky chtěly něco dokázat. Konkrétně v případě oné spolužačky, která mou první neúčast nabonzovala a před poslední zkouškou do mě nejvíc hučela, jsem se dozvěděl (resp. tak mi to vyplynulo z toho, co mi bylo sděleno), ji rodiče měli za malou holčičku.

Zvonec na konec

Spousta lidí se na maturák – ať už svůj nebo někoho svého blízkého – těší nebo na něj ráda vzpomíná. Pokud patříš mezi tyto lidi a udělalo ti to nedobře, pak tomu rozumím. Ale to není můj problém.

Můj problém je jen ten, že mám z maturáku dodnes na duši jizvu, jejíž projevy se snažím tlumit – třeba i tímto výlevem 🙂