Jak jsem se nesrazil se základkou

Domů » Blog » Jak jsem se nesrazil se základkou

  16. 10. 2019  |    Honí se mi hlavou..., Ze života


Na přelomu léta a podzimu roku 2019 proběhl sraz se ZŠ po 25 letech. Vyprdnul jsem se na něj a pozvání jsem hned, jak dorazilo, jsem zaříznul hned, jak jsem ho uviděl u sebe na Facebooku.

Na některých dřívějších srazech jsem sice byl (rok 2004, 2009 a nějaké menší, neoficiální), ale většinou mě to příliš nebavilo a odcházel jsem jako první.

V roce 2014 jsem ani pozván nebyl. Několik let předtím jsem správcoval naší “dvojtřídu” a několik let předtím jsem tuto třídu opustil s tím, že jsem tam udělal i nějaký bordel (smazal sebe a pár dalších lidí). A spolužáci na mě byli jistě oprávněně naprdnutí. Ale i kdyby mě pozvali, moje odpověď by bylo jasné “ne” – přece nebudu plýtvat časem a energií tím, že polezu někam, kde mě to nebaví.

A když mi přišla několik měsíců předtím pozvánka na sraz po 25 letech, hned jsem ji zaříznul – a nebýt toho, že se ke mně dostaly fotky skrz jednu z účastnic, kterou mám na FB v přátelích, tak bych si nejspíš na něj ani nevzpomněl 🙂

Bývalí spolužáci pro mě ztratili význam

I když jsem byl ještě před cca 10 lety ve vztahu se spolužáky docela dost aktivní, dnes mají pro mě význam pramalý. K odtržení od nich mi pravděpodobně pomohla moje drahá polovička (nebyl to její záměr, jen mi vstoupila do života a stala se pro mě snad nejdůležitější osobou) a velký vliv na to má i psychoterapie (došlo mi, že většina lidí stejně není moje “krevní skupina” a nemám si tudíž s nimi co říct.

Svou roli v tom hraje i to, že kvůli určité jinakosti si mě často spolužáci dobírali (a někteří i šikanovali). I když je možné, že jsem si o to mnohdy koledoval.

Nemám problém se s nimi pozdravit na ulici nebo i prohodit pár slov – ale musí se ke mně hlásit (protože bych si jich pravděpodobně nevšiml), příp. připomenout, kdo jsou zač 🙂

Nejsem zrovna společenský tvor

Ze své introvertní podstaty nepatřím mezi tvory, kteří by měli potřebu chodit do společnosti. Jelikož svou pozornost mám potřebu zaměřovat na tu malou hrstku mých nejbližších, považuju za zbytečné chodit někam jen proto, abych se setkával s lidmi. A prázdné mlácení pyskem, kterému se říká společenská konverzace, mi nic nedává, ale naopak mě to vyčerpává – stejně jako pobyt v místě, kde je velká koncentrace lidí.

Třídní srazy se základkou se týkají obou tříd v ročníku, takže se tam vyskytne třeba kolem 30 – 40 lidí. A tolik lidí svými žvanícími papulami generují solidní kravál. A přece nebudu lézt někam, kde bych si připadal jak v naprásknutém vagónu metra v odpolední dopravní špičce – kde mnohdy ani takový kravál jako na třídních srazech a podobných kratochvílích není. Navíc za takovým nicotným účelem, abych se tam potkal s bývalými spolužáky, z nichž většina už jsou pro mě skoro cizí lidi.

Většinu mé poněkud malé potřeby společenského vyžití uspokojuje skupinová psychoterapie – i když její podstatou je práce na sobě a podpora ostatních kolegů pacientů. Ale jednak tam jsou lidi, kteří mi jsou sympatičtí a místo planého mlácení pyskem se tam řeší konkrétní témata. I když některá sezení jsou těžká a vyčerpávající, stojí mi za to, každé pondělí se s těmi lidmi setkávat.

Chtěli mě tam vůbec?

Když jsem nebyl v r. 2014 pozzván na sraz po 20 letech a posléze mi bylo řečeno, že to bylo kvůli tomu bordelu, co jsem udělal na Spolužáci.cz, tak to sice nebylo úplně příjemné, ale bylo to aspoň férové.

Ale na sraz po 25 letech jsem pozván byl. Ale pozvánku hned zaříznul z výše uvedených důvodů. Až po srazu, kdy se ke mě skrz jednu z účastnic, kterou mám na Facebooku v přátelích, “propsaly” fotky, jsem se znovu podíval na stránku akce. A u ní byl následující příspěvek:

Seznam těch, kteří se nezúčastnili …

A jak je vidět, jen u mého jména byl vysmátý smajlík. Možná jsem paranoidní a možná si to vysvětluju špatně, ale beru to jako signál toho, že jsem jim buď pro srandu nebo že mě tam ve skutečnosti ani nechtěli. Kdyby to sdělili přímo, bylo by to v pořádku. Nějakou nepříjemnou zpětnou vazbu snesu a bylo by to férové. Ale takhle mi to přijde… hovadské.

Utvrdilo mě to v tom, že je lepší a pro mě přirozenější se setkávat s lidmi, se kterými je mi dobře a kteří jsou mi blízcí nebo jinak pro mě důležití – a tudíž je mi s nimi dobře. Příp. když to setkání má pro mě nějaký přínos – a setkat se s někým, jenom abych “drbal”, to fakt není.