Profesorka Pěčková po 20 letech

Domů » Blog » Profesorka Pěčková po 20 letech

  6. 3. 2019  |    Ze života


Tímto výplodem uspokojuju svou potřebu uplivnout nějakou tu jedovou slinu na adresu profesorky Pěčkové, pošahané to češtinářky ze střední školy, jejíž strašení před tabulí ve mně zanechalo následky.

Profesorku Pěčkovou tu líčím tak, jak si ji pamatuju (jako fanatickou megeru). Pokud jsi ji znal(a) a pamatuješ si ji jinak, pak je to v pořádku.

V naší třídě (obchodní akademie, třída A, rok ukončení 1998) strašila před tabulí o hodinách ČJL (Český jazyk a literatura) od prváku do třeťáku (léta 1994 – 97), mém případě už při přijímačkách – kdy mě hned po příchodu sprdla, že se opírám o lavici 🙂

Na profesorku Pěčkovou sedí malebné, relativně nové a poněkud jadrné slovíčko dobroser. Protože vnucováním své představy „dobra“ jednoduše spoustu lidí, s prominutím, srala. Naprostou většinu z nich tvořili studenti, kteří museli několikrát týdně její strašení před tabulí a ještě častěji její strašení na chodbách rumburského gymnázia a obchodky, kde ukájela své nutkání někoho sprdnout za sebemenší kravinu. Mezi ně patří i moje maličkost.

Její dobroserský přístup v kombinaci s mým poněkud křehčím psychickým korpusem (a řadou dalších činitelů) měly za následek to, že jsem si uhnal solidní šrám na duši, jehož následky dávají o sobě vědět ještě dnes (v psychoterapii dokonce vyšlo najevo, že má prsty v utváření mé psychiatrické diagnózy) – ale o tom se něco víc dozvíš později…

Dobroser neboli fanatik

Slovníček často říkaných frází

Malý výčet slov a frází, které profesorka Pěčková používala a na které jsem si vzpoměl

  • Váženíčkové – nejčastější oslovování celého osazenstva třídy, jeden z mnoha novotvarů, které často používala. Mezi studenty se toto používalo spíš jako nadávka 🙂
  • Co je to za pořádek? – nezřídka používané zvolání, když se jeden, či více studentů dopustilo více než jedné odchylky od jejích představ, jak se studenti mají chovat.
  • …poznávat a uvědomovat si – Nevím, jak to bylo přesně, ale toto jsem slýchával nejvíc hlavně v prváku, když chtěla, aby si studenti nechali rozležet to, co jim hustila do hlavy.
  • Myslíte, že vám bude špatně? Ne, bude vám dobře! – toto říkávala, když se snažila přesvědčit studenty, aby se více věnovali „krásnu“.
  • My se spolu nebavíme, my spolu hovoříme! – tuto větu používala, když se jí zdálo, že je při rozhovoru s ní student příliš uvolněný.
  • Internet je hnusný druh komunikace – osobně jsem to slyšel jen jednou, ale věřím, že to řekla vícekrát (minimálně jednou v každé třídě, kde ve školním roce 1996 – 97 učila) – bylo to v době, kdy se obchodní akademie poprvé připojila na informační superdálnici.

Profesorka Pěčková byla jako správný dobroser ukázkový fanatik. Svůj pokřivený pohled na svět vydávala za ten jediný správný a s pocitem nadřazenosti se jej snažila stůj co stůj vtlouct svým studentům, aby se stali „lepšími lidmi“ jako ona sama. Studenti, kteří nebyli (dostatečně) ochotní se nechat zblbnout, u ní vyvolávali pocity frustrace, které dávala najevo různými způsoby – od nadávání na liknavost, přes špatné známky až po „potopení“ u maturity.

Hodiny výčitek a moralizování

Když profesorka Pěčková o hodinách ČJL jen zmateně blábolila o tom, co má tento předmět obsahovat, tak to bylo ještě únosné – i když se čas plazil jak unavený slimák.

Ale většinu času využívala k tomu, aby poblila všechno, co studenty zajímalo a bavilo a nehodilo se jí do krámu – v tom smyslu, že to jsou jen mámení pekelná a „lepších lidí“ nehodná. A držkovala, že se jim studenti věnují místo toho, aby se připravovali na další hodiny ČJL – nebo aspoň hltali „hodnotnou“ literaturu a vymetali „hodnotné“ kulturní akce („hodnotné“ = odpovídající jejímu vkusu nebo ty, na jejichž organizaci se podílela).

Často slastně slintala o tom, jak studenti, kteří s ní jeli do Národního divadla na nějakou tu operu, jí děkovali za krásný zážitek a pak se osazenstvu třídy vysmála v tom duchu, že jsou lůzři, když s ní nejeli „za krásou“.

Sprdávám, tedy jsem

Mimo hodiny ČJL se profesorka Pěčková nejvíc projevovala tím, že kárala a sprdávala studenty za sebemenší prohřešek proti školnímu řádu, etiketě a vůbec jejím představám o tom, jak by se „správný“ student měl chovat. Nejčastěji to bylo za hlučnější chování (no budiž), ale často to bylo za úplné malichernosti – jednou za ruce v kapse, po druhé za špatně položené bankovky (když jí nějaký student něco platil), po třetí za špatně vyslovenou větu (i když byla gramaticky správně) atd. atd. Mě osobně poprvé hned u přijímaček, že se opírám o lavici, jakmile vtrhla do třídy 🙂

Malý a velký

Profesorka Pěčková jakožto správný fanatik a vymývač mozků dělila (nejen) studenty na „velké“ a „malé“ – podle toho, jak dávali najevo, že tu její nalejvárnu baští (taková obdoba „úspěšný“ vs „lůzr“ nebo „zbožný“ vs. „kacíř“). Zatímco ty „velké“ dávala za příklad, do těch „malých“ hustila, že by měli „růst“ a aby tomu dodala patřičné naléhavosti, nezřídka si neodpustila výhrůžku v tom duchu, že ten, kdo nebude „růst“, s tím zatočí.

Muži na odstřel a sportovci zvlášť

Nešlo si nevšimnout, že profesorka Pěčková nápadně více upřednostňovala studentky před studenty. Zřejmě to bylo tím, že studenti měli tendenci k více svéhlavému jednání a větší odolnosti vůči jejím nalejvárnám.

Ještě hůř na tom byli ti, kteří závodně sportovali nebo se ve svém volném čase nějak výrazněji věnovali „závadným“ zájmům na úkor přípravám na hodiny ČJL. Vím o několika případech, kdy studenti nebyli právě kvůli tomu připuštěni k maturitě.

Odpočinek je fuj

Profesorka Pěčková, coby správný dobroser, brojila i proti jevům, které jsou naprosto přirozené – jako je snaha zjednodušit si život nebo potřeba odpočinku. Hustila do studentů, že by měli co nejvíc času využít k práci a odpočívání je jen projev lenosti. S tímto dávala za vzor pracovitost Japonců (kteří i z přepracování umírají).

Striktní, její druhé jméno

Profesorka Pěčková až chorobně trvala na striktním provádění různých úkonů a sebemenší odchylka měla za následek přinejmenším sprdnutí na tři doby. Např. jediný přípustný tvar slovesa „chybět“ ve 3. osobě množného čísla byl „chybějí“, i když i „chybí“ je správně – nebo např. „renesance“ bylo přípustné vyslovit se „s“, i když i výslovnost „renezance“ je správně. To samé znamenalo i formátování zápisků do sešitu, používání psacího písma (v osmé třídě jsem už přecházel na skript, tj. ručně psané „tiskací“ písmo), který používají studenti jen pro sebe (kde bylo v podstatě jedno, jak si to student píše), pokládání bankovek atd. atd.

Alespoň jednou za hodinu si neodpustila poznámku ohledně způsobu sezení v lavici. Jenže sedět celých 45 (nebo spíš 48 – 50) minut jako prkno a s nohama v nepříliš ergonomicky řešených lavicích bylo prakticky neproveditelné (zejména pro pány mít nohy u sebe, a tudíž skřípnuté nádobíčko mezi stehny, by bylo hotové peklo). Takže studenti její výzvy, aby seděli „správně“, většinou pouštěli jedním uchem dovnitř a druhým ven.


To jsou asi všechny špeky, na které jsem si vzpomněl. Jistě by se daly najít ještě další, ale buď už je vymetl čas a psychoterapie nebo jsou zasunuty v dlouhodobé paměti tak hluboko, že je mozek ani dolovoat odtamtud nechce… 🙂

Profesorka Pěčková a já

Jak jsem jí dával najevo svou „nelásku“

Pravděpodobně puberta a potřeba rebelovat a nejspíš i již vypěstovaná přecitlivělost na nátlak k příjetí „jediné správné víry“ ze strany mého dědečka, fanatického to komunisty, způsobily, že jsem se stal jedním z mála, kdo profesorce Pěčkové dával najevo, že je mi její dobroserství silně proti srsti.

Někdy to bylo záměrně – např. v jedné slohovce ve třeťáku na volné téma jsem jí napsal, že její způsob výuky zavání šikanou. Nebo ve druháku ve fiktivním dopisu bratrancovi jsem popisoval přejetou kočku s vypadlým okem a přejetého ježka, jehož střeva vedle něj byla natažená jako kabel. Anebo ve slohové práci na téma „Jak jsem vyrostl přes prázdniny“ jsem jen stručně napsal, že mi o číslo vyrostla noha. Její červeně psané komentáře byly někdy i dvakrát delší než to, co jsem já psal modře.

Kromě toho se mi povedlo profesorku Pěčkovou nechtěně „vytrolit“ např. tím, že když se mě ve druháku ptala, jestli jsem se připravoval na hodinu ČJL a já upřímně odpověděl, že ne. Ona na to „Nezdá se ti, že jsi poněkud drzý? Kdyby tu byla moje matka, jednu by ti ušila!“ Jindy jsem zase zdrhnul z filmového představení v kině. Když se studenti měli drzost zasmát nějaké vtipné scéně ve filmu Philadelphia, ona prskala, že rušíme a kdo nepochopil vážnost filmu, může vypadnout – tak jsem ji vzal za slovo a vypadnul jsem 🙂

Co na to profesorka Pěčková? Nejdřív to u mě brala jako takový roztomilý výstřelek. Později už se jí to přestávalo líbit a na konci třeťáku mi už nepřímo vyhrožovala, že se mnou zatočí. Ale to už nestihla, protože byla na konci třeťáku odejita a ve čtvrťáku měla naše třída na ČJL již o poznání přívětivější profesorku Havlíčkovou.

A co na to spolužáci? Velká část z nich mě podporovala – i když o její upřímnosti by se s odstupem času dalo pochybovat (ale tehdy jsem ty pochybnosti neměl). Jiní studenti mě zase nabádali, abych s tou rebelií přestal a naopak vyšel profesorce Pěčkové vstříc. Ale to nepřicházelo v úvahu. Protože vyjít jí vstříc znamenalo ohnout hřbet a zpronevěřit se sám sobě.

Následky

Nejspíš si klepeš na čelo a říkáš si, jak na tom musím být špatně, když jsem se s tím dodnes nevypořádal a profesorka Pěčková mi straší v hlavě ještě víc než 20 let potom, co naposledy strašila před tabulí a před devíti lety začala žrát trávu zespoda.

Je sice pravda, že následky jejího dobroserství o sobě dávají ještě dnes, ale už to ani zdaleka nedělá takovou rotyku jako ještě před deseti lety – kdy při vzpomínce na ni mi ještě pěnila krev. Šrám se už sice zahojil, ale zůstala po něm nepěkná jizva, která občas pořádně zasvrbí.

Jak jsem psal na začátku, vybublalo najevo, že profesorka Pěčková má prsty v utváření mé psychiatrické diagnózy – nebo alespoň některých narušených vzorců prožívání a chování. Zcela jistě má prsty v tomto:

  • Asi tím nejzásadnějším je až nezdravá citlivost na to, když se mě někdo snaží proti mé vůli vmanipulovat tam, kam nechci nebo dokonce mě předělat k obrazu svému. Emoce moc najevo nedávám, a tak spíš zuřím uvnitř 🙂 Pokud si to rychle nevybiju, pak to dělá v hlavě pěknou rotyku.
  • Poezii, divadlu, klasické hudbě apod. jsem nikdy nepřišel na chuť a byly mi spíš lhostejné. Ale kvůli agresívní propagandě profesorky Pěčkové, jsem začal tyto formy kultury a umění nenávidět. A dlouho trvalo, než se můj vztah k nim aspoň částečně vrátil zpět ke lhostejnosti – nebo se ta averze schovala za něco jiného.
  • Profesorka Pěčková mi zprotivila slova „krása“ a „krásný“ a dlouho jsem si zakazoval je používat. Naštěstí jsem je už z „blacklistu“ odstranil 🙂
  • Jistě by se dalo najít i něco pozitivního – ale momentálně si na nic nevzpomínám 🙂

Co jí k tomu vedlo?

Jaká opravdu profesorka Pěčková byla, budou vědět jen ti, kdo ji opravdu dobře znali. Pro ty ostatní, včetně mně, jen zbývá prostor k domněnkám a spekulacím, co ji vedlo k tomu, že byla taková, jaká byla. Mně osobně napadá toto (ber to prosím s rezervou):

  • svou roli asi hrála mentalita, kterou si přinesla z oblasti odkud pocházela (Bílé Karpaty na česko-slovenské hranici) – moje tchýně pochází taky odtud a v některých rysech jsou si nápadně podobné 🙂
  • její dobroserství může vycházet i z možných psychických problémů (že dávala najevo vymezování se a nenávist vůči světu, kterému nerozuměla a frustrace z toho, že vynakládala energii zbytečně, ale nebyla to schopna přiznat).

Zvonec a konec

Myslím, že jsem vyčerpal vše, co jsem ti chtěl předhodit (a co mě napadlo). Takže je na místě tento výlev ukončit. Pro mě osobně svůj účel splnil, neboť se mi podařilo ošetřit jizvu, která mi po ní na duši zůstala.

Takhle nějak jsem krátce po maturitě ztvárnil profesorku Pěčkovou. Ale to je reprodukce z konce loňského roku 🙂 Na ní je vidět, jaký jsem měl k ní vztah 🙂