ZŠM 1. díl: Jak jsem se dostal do terapie

Domů » Blog » ZŠM 1. díl: Jak jsem se dostal do terapie

  27. 2. 2020  |    Honí se mi hlavou..., Psychoterapie, Zápisky šťastného magora, Ze života


Máme tu začátek série – a jsem přesvědčen, že by se slušelo, abych se víc rozepsal o tom, jak jsem se dostal do terapie a co tomu předcházelo.

K tomu, abych pravidelně začal docházet na “pokec” se psychologem, příp. psychiatrem, mě přiměla má drahá polovička… Ale to trochu předbíhám. Takže pěkně od začátku

Dětství a školní léta

Když se pohrabu v paměti, tak jsem už od dětství úplně nezapadal mezi vrstevníky. Když pominu ty viditelné znaky spojené s vrozenou oční vadou (šilhání pravého oka a nutnost nosit brýle), tak už – s velkým odstupem – asi nějaké signály, že by s mou psychikou nemuselo být v pořádku.

Kromě toho, že si mě někteří vrstevníci dobírali, ba dokonce šikanovali (čemuž jsem se nedokázal účinně bránit) a poznámek ze školy typu “Tomáš se málo hlásí”, jsem snad už od první třídy byl posílán k odborníkům. Tuším, že už v první třídě jsem byl v pedagogicko-psychologické poradně.

Ale jsem si jistý, že podruhé u psychologa jsem byl v sedmé třídě (školní rok -1992/93) – a to díky paní učitelce Jelínkové, kterou jsme měli na matematiku. Bylo jí divné, že jsem málo aktivní při hodinách a dle jejího názoru že to je kvůli nízkému sebevědomí. Podstoupil jsem tam nějaké vyšetření, jehož součástí byly i dva IQ testy. A jelikož mi v nich vyšly celkem vysoké cifry (125 a 134 – ten druhý po opravě 🙂 ), začal jsem nosit nosánek tak trochu nahoru a dával najevo domnělou převahu. To mi vydrželo cca 5 let, kdy mě spolužáci ve třeťáku na střední v tomto dost “schladili” 🙂 Takže z dnešního pohledu to nebylo příliš šťastné.

V dospělosti…

Jak jsem přibýval na věku a bral rozum, čím dál víc jsem si všímal, že mé chování, prožívání a reakce v určitých situacích je poněkud “nestandardní” – a když se snažím chovat “normálně”, tak je to velice obtížné (asi jako pro praváka psát levou rukou). A nějak narůstala potřeba se víc pídit po tom, proč to tak je.

Někdy v roce 2006 nebo 2007 jsem si proto koupil knihu “Jste introvert”, kterou napsala americká psycholožka Marti Olsen Laney (v anglickém originále “The Introvert’s Advantage). Je sice pravda, že jsem se v ní dozvěděl leccos zajímavého, ale v poněkud pokřiveném vidění světa jsem si to přeložil tak, že coby introvert jsem lepší člověk, protože k přemýšlení používám mozek, kdežto extraverti pusu – a tím ze své podstaty jsou poněkud jednodušší a hloupější (neboť ústní dutina má menší mentální kapacitu než mozek). A tato snaha si namlouvat, že jsem “lepšočlověk” mi spíš škodila a já se spíš víc propadal, s promiutím, do sraček – čím dál větší úzkosti, vyčerpání, pesimismus apod.

Spása na obzoru

V březnu 2010 jsem se přes seznamku seznámil s mou drahou polovičkou. Až po půlroce mi v lázních v Jeseníkách přiznala, že má pocuchanou psychiku a povyprávěla mi, jak se k tomu dostala. Tím mi přišla ještě sympatičtější. A díky tomu jsem začal koketovat s myšlenkou, že bych se taky svěřil do rukou nějakého psychologa. Ale drahé polovičce jsem to zatím neříkal, protože jsem ještě nebyl přesvědčen, že to opravdu chci.

Ona si však sama všimla, že jsem vyčerpaný a přehnaně úzkostný. A nabídla mi, že bych mohl začít chodit k mgr. Kolářové , ke které sama kdysi chodila a která jí nejvíc pomohla, když jí bylo nejvíc ouvej. Přemlouvat mě nijak zvlášť nemusela, protože jsem už sám cítil, že to sám neutáhnu a že “psycho-odborník” by mi mohl pomoct. A taky zafungovala zvědavost. Koncem roku 2010 jsem byl pevně rozhodnutý a začátkem roku 2011 jsem mgr. Kolářovou kontaktoval. A 21. 11. 2011, ve 14 hodin začalo mé úplně první sezení.

První sezení

Na prvním sezení jsme s mgr. Kolářovou mluvili o tom, co mě k ní přivedlo. Já jsem řekl, že vyčerpání a problémy s komunikací (jakože si vykládám to, co někdo řekne, jinak než se očekává apod.) Ale mgr. Kolářová hned poznala, že mám velký problém se sebedůvěrou, a tak se hovor rychle stočil tím směrem. Hned po prvním sezení jsem se stal psychiatrickým pacientem, neboť jsem hned dostal recept na Seropram (SSRI antidepresivum), který užívám dodnes a papíry na vyplnění anamnézy.

Ale co je důležité, hned během prvního sezení mi docvaklo, že jsem udělal dobře, když jsem vyslyšel nabídku mé drahé polovičky a dal na její doporučení ohledně mgr. Kolářové. Tato moudrá a poněkud svérázná dáma se na necelých sedm let (než odešla do důchodu a předala mě jinému psychologovi) se stala jedním z mých největších spojenců. A i když někdy docela drsně reagovala na to, co se jí nelíbilo (a mně třeba z toho bylo několik dní špatně), rád na ni vzpomínám.


O tom, jak jsem díky terapii zažil druhou pubertu, se dozvíš v příštím díle.