ZŠM 2. díl: Druhá puberta

Domů » Blog » ZŠM 2. díl: Druhá puberta

  27. 4. 2020  |    Honí se mi hlavou..., Zápisky šťastného magora, Ze života


V minulém díle ses dočetl(a), jak jsem se dostal do terapie a skončil tím, že 21. 1. 2011 ve 14 hodin jsem měl úplně první sezení. V tomto díle se dočteš o úplných začátcích v terapii a bouřlivém období, kterému říkám “druhá puberta”.

Jsem přesvědčen o tom, že by nebylo na škodu se více rozpovídat o tom, jak jsem díky psychoterapii zažil něco, čemu říkám “druhá puberta”. Bylo to takové bouřlivější období, které začalo krátce potom, co jsem začal docházet k Mgr. Kolářové na sezení a trvalo asi rok a půl.

Myslím, že ono přirovnání k pubertě je na místě. Protože – snad kromě tělesných projevů – jsem zažíval něco podobného, co obvykle zažívá dospívající mladý člověk.

Psí kusy psychiky

Takovým nejzjevnějším projevem byly různé psí kusy, co mi dělala psychika. Nálada se mi měnila jak aprílové počasí a stačilo málo, abych někoho poslal do patřičných míst nebo uděll nějaké extempore (anebo aspoň nějaký naschvál). Kvůli tomu jsem se dostával do situací jak úsměvných (které kdyby někdo natočil a hodil na YouTube, byla by z toho výživná virální videa), tak i nepříjemných, ba přímo nebezpečných (kdy hrozila fyzická potyčka nebo jiné problémy).

Jsem přesvědčen, že jsem to dost přikrmil tím, že jsem se nechal ukecat k tomu, abych navštívil jistou lidovou léčitelku, která se zabývá kineziologií, reiki apod. – a jejíž metody byly poněkud agresívní a trochu zaváněly sektářskými praktikami.

Jak sám se sebou zacházet…?

Když se na to podívám s odstupem, tak mám za to, že ty výše zmíněné změny nálady a další špumprnágle byly jen projevem toho, jak se mi začal rychle měnit pohled na sebe i svět, zažité vzorce chování a myšlení apod. – a bylo to příliš rychlé na to, abych se tomu byl schopen přizpůsobovat a zařizovat se podle nich.

Takže jsem se znovu musel učit sám sebe používat. Dosud zašlapávaná sebedůvěra se začala stavět na oslabené, vratké nožičky – a to bylo asi jako přesednout z jízdního kola na motorku (a ne žádného fichtla, ale nějakou silnější kubaturu) – a to bez autoškoly. A pak se asi začala vyplavovat nahromaděná zlost a agrese, kterou jsem dosud spíš polykal a občas si “upšouknul” na sociálních sítích.

Všechno zlé je k něčemu dobré

I když jsem zažíval během “druhé puberty” nepříjemnosti, tak přece jen to bylo k něčemu dobré. Např.

  • Začátkem března 2011 jsem hodil bobek na “Vaška Hrozného”, nejhoršího to šéfa, jakého jsem zažil – a jednu z nejhorších prací, kterou jsem měl. Sice jsem to udělal poněkud nešikovně (ještě jsem toho sociopata dráždil), ale začal jsem volněji dýchat. Následné nepodařené působení ve volném sdružení živnostníků a s tím spojené finanční problémy beru dnes jako součást terapie a ozdravnému procesu. Další práce byly a jsou už jen lepší – ať co do způsobu práce, prostředí, tak po finanční stránce.
  • Rozhádal jsem se s (některými) bývalými spolužáky ze základky a následně jsem se od nich trhnul. Došlo mi totiž, že si stejně s většinou z nich nemám co říct a že je lepší se soustředit na lidi mně opravdu blízké nebo jinak důležité – což lidi, se kterými jsem kdysi sdílel prostor ve škole, už nejsou.
  • Probouzející sebedůvěra se příznivě projevila v tom, že jsem začal být plodnější v oblasti hudební tvorby a později se vrátil ke kreslení. A nejen to…

Ještě trocha mudrování nakonec…

Spousta lidí si myslí, že když začne chodit ke cvokaři a řešit s nimi své problémy, bude jim jen líp a líp. Někdy to tak být může, ale dost často se stává, že zejména po těžších sezeních (např. vrtání se v traumatech) se psychický stav může přechodně zhoršit – což může nepříjemně překvapit a kvůli tomu spousta z nich přestane ke cvokaři chodit – a k dalšímu třeba už nejde, protože už tomu nevěří.

Nevím, jestli je to dobré přirovnání, ale když se ti zubař hrabe v puse, tak tě pak taky může nějakou dobu být citlivé místo, kde se ti hrabal (zub, dáseň nebo i celá pusa).

Obvykle to trvá několik dní, než se psychika zase srovná, ale když se řeší narušená osobnost nebo věci, které se s člověkem táhnou už od dětství, tak tyhle následky mohou přetrvávat delší dobu a může přijít “druhá puberta”.


V dalším díle se dočteš něco o mé psychiatrické diagnóze.